Dedukce

Slovo dedukce pochází z latinského deductio = odvození. Jedná se o jednu z mnoha obecných vědeckých metod, užívaných nejen v lingvistice.

Obecná charakteristika

Metoda obecně je způsob, jak dosáhnout stanoveného cíle, systematický postup uplatňovaný při poznávání předmětu zkoumání, který má určitý teoretický základ. Obecnými metodami jsou např.: analogie, analýza, dedukce, experiment, indukce, pozorování, syntéza (Horyna et al. 1998, 267, heslo Metoda).

Vědecká teorie vybudovaná metodou deduktivní využívá při odvozování pouze dedukce a zahrnuje následující postup:

1. stanovení teoretické báze (vymezení základních termínů a tvrzení)
2. výběr logických prostředků, které teorie užívá
3. teorii samu (tu získáme aplikací logických prostředků uvedených v bodě 2 na bázi z bodu 1)

Teorie vybudovaná deduktivní metodou je zkoumána se zřetelem k analýze vztahů mezi jejími složkami, aniž bychom přitom přihlíželi k příslušné předmětné oblasti. Takovou teorii lze chápat jako jakýsi formalizovaný jazyk (Fajkus 2005).

Metoda budování disciplín v přísném souladu se zavedenými principy dedukce se nazývá deduktivní metoda, disciplíny budované tímto způsobem se nazývají deduktivní teorie. Přitom zavedenými principy dedukce se rozumí:

• primitivních termínů, nedefinovaných termínů = malá skupina bezprostředně srozumitelných výrazů, aniž vysvětlujeme jejich významy
• definice = výrok, který primitivními termíny vymezuje svůj význam, tyto termíny jsou potom definované termíny
• postulátů, primitivních tvrzení, axiomů = evidentní tvrzení, věty disciplíny, aniž bychom zjišťovali jejich platnost – každé jiné tvrzení musí být vysvětleno jen a pouze použitím axiomu, jen tak je pravdivé, takto dokázaná tvrzení se nazývají teorémy a proces jejich dokazování je důkaz

Alfred Tarski (1969, 122–153) tvrdí, že deduktivní metoda je jediným rysem, který odlišuje matematické disciplíny od všech ostatních věd – každá matematická disciplína je deduktivní teorie, ale také každá deduktivní teorie je matematická disciplína. Deduktivní metoda je pokládána za nejdokonalejší z metod, jichž se používá ve výstavbě věd – omezuje totiž možnost omylů a nejasností.
Deduktivní teorii nazýváme (a) bezrozpornou, pokud si žádné dvě věty této teorie neodporují, a (b) úplnou, pokud z každých dvou kontradiktorických výroků formulovaných výlučně v termínech uvažované teorie lze jeden dokázat. Teorie je tedy úplná, jestliže každý výrok lze vyvrátit, nebo dokázat (Tarski 1969, 137–140).

Dedukce versus indukce

Aristotelův induktivně-deduktivní přístup

Podle Aristotela hrají důležitou úlohu prvního styku rozumu se skutečností smysly. Rozum analyzuje smyslové vjemy a dospívá k pojmům. Poznává, co je ve věcech určitého druhu obecné a podstatné. Tato cesta k obecnému se pak nazývá indukce. Jestliže poznání dospěje k obecným principům, které představují rozumem zaručené pravdy, postupuje zpět k jevům tak, že poskytuje důvody pro existenci jednotlivých jevů. Tento postup představuje podle Aristotela dedukci, tzn. opačný postup – zdůvodnění jevů pomocí obecných principů. Teprve pak je dosaženo poznání. Proto u Aristotela hovoříme o induktivně-deduktivním pojetí (Fajkus 2005, 19).

Indukce jako nástroj falzifikace

Indukce je metoda založená na empirii (výsledcích pozorování a experimentů), vytváří poznatky – hypotézy. Karl R. Popper odmítá indukci jako metodu, ale ponechává ji jako nástroj falzifikace hypotéz sloužící k jejich ověřování. Za hlavní nástroj vědy považuje hypoteticko-deduktivní metodu, která má tři fáze:

1. formulování odvážné domněnky ve formě falzifikovatelné hypotézy
2. z této hypotézy jsou odvozovány důsledky (deduktivní část)
3. odvozené důsledky srovnáváme s fakty pozorování (to jsou fakta jiná než ta, z nichž byla hypotéza utvořena), cílem této fáze je falzifikovat původně přijatou hypotézu

Důraz klade na první dvě fáze, které upřednostňují deduktivní postup = logické odvozování důsledků z formulované hypotézy, aby bylo možné provést jejich srovnání s pozorovatelnými jevy. Toto pozorování hraje roli korekce deduktivně odvozených důsledků z hypotézy (Fajkus 2005, 84–87).

Podle Karla Berky a Pavla Nováka (1961) můžeme při použití deduktivní metody ve vědách postupovat dvojím způsobem:

1. „[…] lze určitou teorii přímo axiomatizovat tím, že nalezneme některé výroky, tzv. axiómy, které nelze v daném systému dokázat, a vybíráme určité základní, tzv. primitivní pojmy, které v něm nejsou explicitně definovány. Z axiómů, v nichž se kromě primitivních pojmů vyskytují jen proměnné a logické konstanty, odvozujeme pak s pomocí pravidel dedukce, stanovenými jednotlivými částmi formální logiky, všechny poučky dané teorie. Druhou stránku tohoto deduktivního rozvoje tvoří tzv. definiční výstavba, při níž zavádíme nové pojmy definicemi. Na axiómy klademe požadavek bezespornosti, úplnosti a nezávislosti; obdobně klademe jisté požadavky i na deduktivní a definiční pravidla. (Berka and Novák, 1961, 204–205)
2. […] je možné vytvořit nějaký abstraktní deduktivní systém, tzv. formalizovaný systém, v němž kromě jiného abstrahujeme i od významu primitivních pojmů. Udělíme-li nyní každé mimologické konstantě nacházející se v axiómech tohoto systému určitý význam, pak mluvíme o interpretaci tohoto abstraktního deduktivního systému v nějaké konkrétní teorii. Tím obdržíme konkretizaci formalizovaného systému, která je s ním izomorfní, tj. má stejné strukturní vlastnosti. O interpretaci se však hovoří i tehdy, jestliže v nějaké axiomatizované teorii nahradíme její primitivní pojmy primitivními pojmy nějaké jiné teorie.“ (Berka and Novák, 1961, 205)

Dvě koncepce vědecké metody

V jednom z dvanácti esejů o jazyce se Emmon Bach (1970, 126–127) zabývá otázkou dvou protichůdných koncepcí vědeckého bádání. Jedna z nich, kterou nazývá baconovská, usiluje o objektivní poznání světa prostřednictvím pozorování a pokusů. Důsledně induktivní metodou dochází Bacon (1922, 104) k omezeným generalizacím, jejichž pravdivost se snaží ověřovat. Jakékoliv teorie o světě, hypotézy či anticipace jsou podle něho s vědou neslučitelné: „Rozumu se tedy nesmí dostati křídel, nýbrž musí spíše býti obvěšen olověnými závažími, aby se mu zabránilo v skákání“ (citováno in Bach, 1970, 127). Taková koncepce vědecké metody je založena na pojmech jako verifikace, indukce, báze.

Druhou koncepci vědecké metody označuje Bach (1970, 127) jako keplerovskou. Ve vztahu k vědecké práci je to přístup tvůrčí, který vede k abstraktním myšlenkovým vzletům obecných hypotéz matematického charakteru. Takové hypotézy se měří svou plodností, elegancí a jednoduchostí. Pro tuto metodu se nevyslovuje jen autor eseje sám, ale zmiňuje další badatele – Karla Poppera (srov. kap. 2.2) nebo Erwina Schrödingera, který narazil na rozpor mezi teoretickou rovnicí a jejím experimentálním ověřením. Šlo o rovnici, kterou Schrödinger vytvořil k popisu atomových procesů. Ověřování této teoretické rovnice experimentem ovšem neuspělo kvůli nedostatečnému poznání elektronové struktury. Selhání pokusu oddálilo Schrödingera od dalšího rozvíjení a zveřejnění rovnice, která byla ovšem správná Paul Dirac v článku „The Physicist’s Picture of Nature“ (1963, 45–53) tuto skutečnost glosoval slovy: „[…] it is more important to have beauty in one’s equations than to have them fit experiment. […] If there is not complete agreement between the results of one’s work and experiment, one should not allow oneself to be too discouraged, because the discrepancy may well be due to minor features that are not properly taken into account and that will get cleared up with further developments of the theory” ([…] někdy je lepší usilovat o to, aby rovnice byla krásná, než za každou cenu chtít, aby se shodovala s pokusy. […] Nesoulad mezi výsledky něčí práce a pokusem, by neměla příliš odradit, protože rozpor může být také způsoben drobnými faktory, které nebyly řádně vzaty v potaz a které se vysvětlí při dalším rozvíjení teorie.) (Dirac 2010).

V eseji se Bach (1970) snaží dokázat, že metoda práce lingvistů před rokem 1957 (rok vydání Readings in linguistics) byla v podstatě induktivní, přestože v předmluvě k této práci se tvrdí opak, a navíc období 60. let vidí jako mezník, kdy se lingvistika odvrací od dedukce a již definitivně se přiklání k indukci.

Indukci Bach (1970, 132) odmítá s tím, že „teorie o jevech tohoto světa nepatří k pravdám absolutním, kterými nic nemůže otřást“. Domnívá se, že „gramatický popis – má-li být užitečný – musí být teorií v pravém slova smyslu, tj. takovou, která dovoluje bezpečnou predikci i mimo rámec určitého omezeného korpusu (jinak by jakýkoli soubor údajů byl triviální gramatikou“ (Bach 1970, 135).

Hjelmslevův empirický princip

Užívání čistě deduktivní metody v lingvistice je charakteristické pro dánského strukturalistu Louise Hjelmsleva (1899–1965). V jeho textu O základech teorie jazyka (1972) explicitně vyslovuje požadavky na metodu jazykové teorie, která má být empirická (splňovat empirický princip: nerozpornost popisu, vyčerpávající a co nejjednodušší popis) a nutně deduktivní (Hjelmslev 1972, 15 a 17).

Indukci, jakožto syntetický, generalizující pohyb od komponentu ke třídě, odmítá z více důvodů. Podle Hjelmsleva (1972, 16) tato metoda tvoří pojmy abstrahujícím způsobem (takto získané pojmy nejsou obecné), neskýtá základnu k porovnávání, nevede ke konstantnosti, ale k náhodě, především je však v rozporu s empirickým principem, nesplňuje podmínku vyčerpávajícího popisu.

Oproti tomu dedukce, tedy analytický, specifikující pohyb od třídy ke komponentu, Hjelmslevovi (1972, 16) vyhovuje z toho důvodu, že lingvistika se podle něj zabývá texty (tj. proces) jako celky (třídy), tyto celky (třídy) se dělí na komponenty, které dále vstupují do dělení jakožto třídy atd., tato metoda tedy dovoluje zkoumat systém za procesem. Nadto dedukce plně vyhovuje empirickému principu.

Bibliografie

• Bacon, Francis. 1922. Nové organon. Praha
• Bach, Emmon. 1970. „Strukturální lingvistika a filosofie vědy.“ In Dvanáct esejů o jazyce, přel. Jan Šabršula a Miroslav Pravda, 125–142. Praha: Mladá fronta.
• Berka, Karel a Pavel Novák. 1961. „Pokus o využití deduktivní metody k popisu ruské pádové soustavy.“ Slovo a slovesnost 22(3): 203–207.
• Černý, Jiří. 1996. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia.
• Dirac, Paul Adrien Maurice. 2010. „The Physicist’s Picture of Nature.“ Scientific American: Guest Blog, http://blogs.scientificamerican.com/guest-blog/2010/06/25/the-evolution-of-the-physicists-picture-of-nature/, accessed 2. 4. 2013. Poprvé vyšlo v Scientific American 208(5): 45–53.
• Fajkus, Břetislav. 2005. Filosofie a metodologie vědy: Vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia.
• Hjelmslev, Louis. 1972. O základech teorie jazyka. Praha: Academia.
• Horyna, Břetislav et al., eds. 1998. Filosofický slovník. 2. rev. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.
• Joos, Martin, ed. 1957. Readings in Linguistics: The Development of Descriptive Linguistics in America since 1925. Washington: ACLS.
• Leška, Oldřich a Pavel Novák. 1966. „Nad dílem Louise Hjelmsleva.“ SaS 27(2): 141–142.
• Tarski, Alfred. 1969. Úvod do logiky a metodologie deduktivních věd. 2. vyd. Praha: Academia.

Autoři hesla

Nela Urbaniková (2012)

Garant hesla

Prof. Jan Kořenský

Jak citovat heslo „Dedukce“

Urbaniková, Nela. 2012. „Dedukce.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Dedukce.