Metodologie
Metodologie je nauka o metodách, které využívají badatelé k rozvoji poznání. Metodologii jako disciplínu je možné zařadit do oblasti epistemologie, v jejímž rámci se jí zabývá konkrétně filozofie vědy. Cílem metodologie je očistit metody od nahodilých jevů a nekonzistence. Metodologie se snaží vytvořit systém, který by vedl k co nejpřesnějšímu poznání.
Obsah |
Obecná charakteristika
Metoda
Metoda představuje objekt zájmu metodologie. Jde o nástroj, který má pomoci dospět k poznatku. Každá badatelská oblast má své metody, které mají produkovat teorie. Abychom tyto teorie mohli označit za relevantní, musejí splňovat řadu principů, jejichž reflexí se zabývá právě metodologie.
Přírodní vědy
Přírodní vědy tvoří nejvýznamnější oblast metodologické reflexe. Z historického hlediska lze na přírodní vědy nahlížet jako na metodologií reflektovaný a zpřesňovaný zdravý rozum [common sense]. Dlouhý a neukončený proces korekcí zbavuje zdravý rozum kognitivních chyb a precizuje metody poznání. Z hlediska synchronního lze přírodní vědy považovat za jediné možné vědy, protože respektují metodologické poučky a zpřesňují své nástroje.
Obdobou testovatelnosti hypotéz ve filozofii vědy (viz kap. Filozofie vědy) je modelování v přírodních vědách. Cílem modelování je snaha o napodobování reálných systémů a predikce jevů. Důležitými předpoklady modelování v přírodních vědách je abstrahování a redukcionismus. Abstrahování slouží ke zjednodušení systému a vytvoření jeho modelu. Redukcionismus pak napomáhá při porovnávání modelů v různých oblastech přírodních věd (např. redukovatelnost biologických jevů na chemické a těch dále na fyzikální).
(Více viz Fajkus 2003; Lakatos 1998)
Filozofie vědy
Jedná se o subdisciplínu epistemologie, jejímž hlavním cílem je reflexe vědecké metodologie
a reflexe přínosu vědeckých objevů pro filozofické otázky. Filozofie vědy se obrací ke všem hlavním vědeckým oblastem (fyzika, chemie, biologie), řadí k ní se však i další subdisciplíny reflektující matematiku a ekonomii. Rozvoj filozofie vědy lze sledovat především ve 20. a 21. století.
Tento rozvoj souvisí s principem falzifikace filozofa rakouského původu Karla Raimunda Poppera. Postup je následující: v rámci teorie je postulována hypotéza, která je na základě experimentu konfrontována s empirií. Pokud tato hypotéza obstojí, je dočasně koroborována. Takto koroborovaná hypotéza však může být kdykoli v budoucnu falzifikována, a tedy úplně odmítnuta nebo revidována. Tento proces, který vychází z falibilismu, umožňuje odlišit vědecké teorie
a hypotézy od ostatních. Každá vědecká teorie totiž musí falzifikaci umožňovat, musí být možné teorii odmítnout nebo revidovat. Teorie a hypotézy, které není možné falzifikovat, není možné ani odmítnout, a tedy není možné je považovat za vědecké teorie.
(více viz Fajkus 2003; Lakatos 1998; Popper 1997)
Humanitní a společenská studia
Metody používané v této oblasti lze dělit na kvalitativní a kvantitativní. Problematické z hlediska metodologie vědy jsou oba dva přístupy. Kvalitativní výzkum, který je nejčastěji reprezentován interpretací nebo hermeneutickou metodou, postrádá přesná kritéria a postupy, a tím ztrácí na relevanci. Často bývá problematický též jeho vztah s empirií. Kvantitativní výzkum naproti tomu empirii respektuje, právě ta pro něj představuje hlavní zdroj dat. Problém však spočívá v samotném nastavení sběru dat a jejich vyhodnocování s ohledem na následnou interpretaci výsledků. Samotná statistika rovněž nesplňuje princip predikce.
(více viz Fajkus 2003; Lakatos 1998)
Konsilience
Autorem tohoto pojmu a stejnojmenné knihy je Edward O. Wilson, který se pokusil o návrh pojetí sjednocení metodologie přírodních věd a humanitních studií. Tyto snahy navazují např. na logické pozitivisty první poloviny 20. století a jejich pojetí tzv. unified science. Smyslem těchto snah je sjednocení metodologie veškeré vědy. Kriticky by tyto snahy šlo chápat především ve vztahu
k humanitním oborům, jejichž metodologie bývá často zpochybňována a kritizována.
(více viz Fajkus 2003; Lakatos 1998; Wilson 1999)
Kritika vědy
Opak filozofie vědy by mohl být souhrnně označován jako antiscientismus. Jednotlivé námitky vůči přírodním vědám se často ani nezabývají jejich metodologií, nýbrž se snaží přijít s námitkami
z oblasti ontologie a etiky.
Neúplnost poznání
Tato námitka směřuje proti partikulárnímu pojetí v současné přírodní vědě. Námitku by bylo možné ještě dále dělit jako výtku proti neschopnosti vědy odhalit skutečnou podstatu věcí. Věda zkoumá vždy jen vybranou část dané entity, ale nikdy není schopna se dobrat její podstaty. Nejvýznamnějším zastáncem této námitky byl Martin Heidegger.
Druhé možné pojetí námitky vůči partikulárnímu pojetí vědy souvisí s rostoucí specializací vzdělanců a ztrátou jejich nadhledu. Specializovaný vědec již nezastává pozici univerzálního intelektuála a není schopen s nadhledem vyhodnotit stav svého oboru, natož stav celé společnosti.
Tuto námitku prosazoval např. José Ortega y Gasset.
(více viz Fajkus 2003; Lakatos 1998; Ortega y Gasset 1993)
Falibilismus
V případě námitky o omylnosti lidského poznání se jedná spíše o nepochopení metodologie přírodních věd, protože právě ta s falibilismem sama operuje. Přesvědčení o neukončenosti našeho poznání, jeho omylnosti a možné revizi je prostředek, díky kterému přírodní věda dochází ke zpřesňování svých teorií a jejich opravám.
(více viz Fajkus 2003; Lakatos 1998)
Krize společnosti
Jedná se o námitku z oblasti etiky, která se domnívá, že pokrok na poli techniky a rozvoj našeho vědění vede v důsledku ke zhoršení naší životní úrovně. Ta se projevuje např. válkami, materiálním strádáním, krizí hodnot či duchovní krizí.
Nová metafyzika
Obavy o vznik nové metafyziky v oblasti přírodních věd projevují především filozofové vědy. Ti, poučeni pojmovou analýzou a dějinami filozofie, lokalizují v jistých teoriích tendence k vytváření nových metafyzických systémů, které odporují empirické evidenci a jsou netestovatelné. Příkladem takových teorií jsou multivesmíry, u kterých i jejich tvůrci často popírají testovatelnost.
Historie pojmu, vznik
Zájem o metodologii mezi filozofy a vědci lze systematicky sledovat od renesance, kořeny tohoto oboru však sahají až k antice. Svého vrcholu pak metodologie dosáhla ve 20. století. V každém
z těchto období sloužila metodologie jiným účelům. V antice měla představovat snahu
o systematizaci lidského vědění a protiklad k mytologii, v renesanci a novověku pak především užitečnou pomůcku pro samotné vědce. Význam metodologie ve 20. století se proměnil spíše
v kritiku humanitních oborů než v disciplínu precizující metody, které následně povedou k rozvoji lidského vědění.
(více viz Bacon 1990; Fajkus 2003; Lakatos 1998; Ortega y Gasset 1993; Popper 1997; Wilson 1999)
Antika
Nejvýznamnějším představitelem je pochopitelně Aristoteles, který v rámci kritiky Platóna rehabilitoval empirickou zkušenost a přiřadil jí významnou roli při poznávání světa. Díky induktivně-deduktivní metodě byl pak schopen abstrakcí z empirie vyvodit celé myšlenkové systémy.
Renesance a novověk
V tomto období lze jako jeden z nejvýznamnějších přínosů k metodologii vědy sledovat vznik experimentální metody a využití matematiky k popisu přírodních jevů. Jak v případě experimentální metody Galilea, tak v případě Newtonova matematického popisu přírody je důležitý moment, kdy vědci nejen využívají samotné metody, ale zároveň je reflektují.
Dvacáté století
Ve 20. století se můžeme setkat jak s filozofujícími vědci, tak i s filozofy reflektujícími metody a objevy přírodních vědců. Významným projevem reflexe metodologie ve 20. století je snaha o využití této metodologie ke kritice humanitních oborů. Přírodní vědci měli v první třetině 20. století za sebou již mnoho objevů a nezpochybnitelné zásluhy o zlepšení životní úrovně obyvatel západního světa. Naproti tomu humanitní badatelé jako by stále zůstávali u stejných, po staletí nezodpovězených otázek. Reflexe metod přírodních věd z hlediska hledání principů jejich fungování přinesla objev falzifikace a predikce, ale zároveň i zásadní problémy spojené s poznáním přírodních věd. Šlo především o problém empirické báze nebo paradigmatického pojetí vědy.
Osobnost a směry
Francis Bacon
V knize Nové organon se Francis Bacon snaží pomocí svých idolů vybudovat základy nové vědy. Oproti aristotelikům přijímá metodu indukční a empirie pro něj představuje základ poznání. Zmíněné idoly představují hlavní předsudky a problémy, kterých je potřeba se zbavit před začátkem samotného zkoumání. Jsou jimi idol rodu (problematika antropocentrismu), idol jeskyně (problematika výchovy a predispozic), idol tržiště (problematika jazyka) a idol divadla (problematika autority).
(více viz Bacon 1990; Fajkus 2003; Lakatos 1998)
Karl Raimund Popper
Karl R. Popper byl externím členem Vídeňského kruhu. Mimo filozofii vědy se zajímal také
o politickou filozofii a filozofii mysli. V oblasti politické filozofie patří mezi jeho nejznámější texty
Otevřená společnost a její nepřátelé a její pokračování. Je autorem koncepcí historismu
a historicismu a otevřené společnosti. V oblasti filozofie mysli pak spolu s Johnem Ecclesem napsal dílo The Self and its Brain, v němž autoři zastávají psycho-fyzický dualismus.
Nejvýznamnější knihou K. R. Poppera ve filozofii vědy je však Logika vědeckého bádání.
S objevem principu falzifikace a navržení principu predikce souvisí i kritika evoluční teorie. Popper označoval evoluční teorii za metafyzický výzkumný program, nikoliv za vědeckou teorii. Později pod vlivem svých kolegů přehodnotil toto stanovisko a uznal mechanismus přirozeného výběru.
(více viz Fajkus 2003; Lakatos 1998; Popper 1997; Popper 2000)
Bibliografie
- Bacon, Francis. 1990. Nové organon. Praha: Svoboda.
- Fajkus, Břetislav. 2003. Současná filozofie a metodologie vědy. Praha: Filosofia.
- Lakatos, Imre. 1998. „Science and Pseudoscience.“ In Martin Curd a J.A. Cover (eds.): Philosophy of Science: The Central Issue s. New York: W. W. Norton & Company.
- Ortega y Gasset, José. 1993. Vzpoura davů. Praha: Naše vojsko.
- Popper, Karl Raimund. 1997. Logika vědeckého bádání. Praha: Oikoymenh.
- Popper, Karl Raimund. 2000. Bída historicismu. Praha: Oikoymenh.
- Wilson, Edward O. 1999. Konsilience – jednota vědění. Praha: Lidové noviny.
Autor hesla
Černík Jan (2014)
Garant hesla
Kateřina Prokopová
Jak citovat heslo „Metodologie“
Jurka Michal. 2014. „Metodologie.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
