Epistemologie
Epistemologie nebo také teorie poznání je filosofickou disciplínou, která studuje povahu, zdroje a význam poznání. Nazýváme ji též noetikou či gnozeologií.
Obsah |
Obecná charakteristika
Pojem Epistemologie je složen z řeckého epistémé (vědění, znalost) a logos (rozum). Zabývá se možnostmi, prostředky a cestami poznání. Epistemologii zajímají i otázkami: co je vědění, jakým způsobem získáváme vědění, jaké jsou hranice a možnosti poznání, atd. (Sokol 2010, 265).
Pro epistemologii je podstatný rozvoj vědy a s ním i nově položené otázky. V dějinách epistemologie se zformovaly dvě základní pozice přístupu. Prvním z nich je racionalismus, který má své základy v matematice a logice, spoléhá na odvozování a intuici. Druhým je pak empirismus, který klade důraz na zkušenost a smyslové poznání. Ideálem empirismu jsou přírodní vědy. (Sokol 2010, 95-98).
Studium poznání je jedním z tradičních problémových okruhů filosofického tázání.
Dělení epistemologie
Abychom mohli porozumět problémům současné epistemologie, podíváme se na její historický vývoj.
Antika a středověk
Antičtí a středověcí filozofové se ptají, jaké poznání je důvěryhodné a co je jeho hlavním zdrojem Objevují se dvě východiska: smysly a rozum.
Pythágoras
Pythagoras tvrdí, že je důležitá znalost matematických struktur a vztahů. Pro Pythagorase je číslo podstata všech věcí. Je to princip, který vymezuje naše poznání. Poznání prostřednictvím matematických struktur překonává smyslové vnímání a umožňuje dosáhnout racionálního poznání jako cesty k pravdě. Poznání čísel je poznáním skutečného. (Störig 2007, 99).
Parmenidés
Představitel elejské školy pokládá za podstatu věčné a neměnné jsoucí. Rozlišuje dva prvky, které jsou si navzájem protikladné: teplo a chlad. Tato dvojice protikladů se přenáší na člověka. Teplo je příčinou života a poznání, chlad zprostředkovává smyslové pocity, neboť každý prvek si uvědomuje to, co je s ním stejné. Jsou proti sobě postaveny pravda a vědění na straně jedné, zdání a mínění na straně druhé. (Störig 2007, 100).
Předmětem smyslového vnímání je oblast pohybu a změny - proto jsou smysly v zajetí mnoha klamů, tzv. mínění. Pravda a pravé vědění jsou jenom v myšlení, rozumu, logu. (Störig 2007, 100).
Sofisté
Sofisté jako praktici nepřikládali význam teoretickému poznání. Říkají, že objektivní poznání není možné. Pravdu má ten, kdo umí své stanovisko nejlépe prosadit. Existuje tedy jen pravda subjektivní. (Störig 2007, 109).
Platón
Platon formuluje základní principy antické epistemologie, která odmítá jednostrannost sensualismu a racionalisticky založeného skepticismu.
V dialogu Parmenidés nalezneme Platónovo učení o idejích. Ideje jsou klíčové pro pochopení pojetí poznání. Platon tvrdí, že skutečné a pravé poznání vychází z učení o rozpomínání se na ideje, které je založeno na tom, že duše je nesmrtelná a všechny své znalosti získala během svého pobytu ve věčném světě. Právě z nesmrtelnosti duše a jejích předchozích vtělování plyne jistota a pevnost poznání. Duše se rozpomíná na to, co již dříve poznala. (Platón 2010).
Aristoteles
Aristoteles řeší všechny klíčové problémy epistemologie. Ontologicky opírá epistemologii s učením o duši, formě a látce. Odůvodňuje jednotu smyslového a racionálního poznání. Rozpracovává logiku jako nástroj poznání.
V díle Metafyzika Aristoteles tvrdí, že duše má různé roviny. Vegetativní rovina je charakteristická pro duši rostlin, smyslová převládá v duši zvířat. Rozumová rovina je vlastní pouze člověku. Rozumová duše je ta část, která myslí a poznává. Rozum je na rozhraní mezi světem hmotným a duchovním. Za základní a první rovinu poznání považuje poznání smyslové. Rozeznává pět tradičních smyslů, tj. zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Smysly mají odlišný význam. Společným pro všechny živočichy je hmat, ale nejvíce informací nám poskytuje zrak a sluch. Smyslové poznání umožňuje poznání jedinečných, konkrétních předmětů nebo prvních podstat. Rozumové poznání pak poznává obecné souvislosti. Obě formy poznání se vzájemně doplňují. (Störig 2007, 130-138).
Důležitá je pro Aristotela i logika, kterou chápal jako nástroj poznání.
Novověk
Empirismus
Empiristé soudili, že primárním zdrojem poznání je smyslová zkušenost a rozumu přisuzovali pouze pomocnou úlohu.
Francis Bacon
Bacon zakládá vědění o světě na zkušenostním poznání. Klade si za cíl vytvořit nové východisko.
Dle Bacona je důležité poznání přírody a světa člověka prostřednictvím smyslů. Smysly chápaná realita je jediným předmětem poznání. (Röd 2001, 19).
Bacon je považován za zakladatele směru, který zdůvodňuje svá epistemologická východiska na smyslovém poznání a zkušenosti - empirismu. Smysly jsou součástí procesu poznání, který obsahuje několik na sebe navazujících kroků. (Röd 2001, 21-22).
Překážkou v poznání jsou podle něho předsudky, které nazývá idoly. Bacon rozlišuje čtyři typy: idoly rodu, trhu, divadla a jeskyně, které je nutné překonat díky nové metodě, kterou Bacon nazval jako induktivní. (Röd 2001, 24-30).
John Locke
Předpokladem řešení všech problémů poznání je, podle Locka, studium našich vlastních schopností a předpokladů.
Předmětem poznání má být smyslově uchopitelná realita, smyslové jsoucno, které vstupuje do obsahu naší zkušenosti. Nevylučuje úlohu rozumu, ale omezuje jeho roli tvorbou jednoduchých empirických zobecnění založených na aplikaci induktivní metody. (Röd 2004, 37.39).
Lockův sensualismus vychází z toho, že duše je čistý nepopsaný list - tabula rasa. Zkušenost spojená se smyslovým poznáním tento list popisuje a obohacuje informacemi. (Locke 1984, 43-44).
David Hume
Humova pozice byla označována jako agnosticistická. Přihlásil se k empirismu a snažil se o jeho důsledné rozvinutí.
Rozděluje představy do dvou skupin. První představy, silnější, označuje jako dojmy (imprese). Jsou to vjemy, k nimž dochází vždy, když slyšíme, cítíme, vidíme apod. Druhou skupinu představ pak nazývá myšlenky nebo ideje. Ty jsou méně silné, živé i přesné. Příčinou toho je, že naše myšlenky a ideje jsou kopií, vzpomínkou, obrazem našich dojmů. (Röd 2004, 402-408).
Východiskem našeho poznání jsou tedy dojmy. Vše, co můžeme poznávat, je pouze obsah těchto dojmů.
Hume odmítal racionalismus. Jediné, čím může přispět rozum k poznání, je rozdělování, spojování, srovnávání apod. Složené ideje jsou vytvořeny v rozumu kombinací. Hlavní poznávací roli plní tedy smysly. Klíčovým pro Humovu koncepci je pojem zkušenost. Zkušenost je důležitým faktorem poznání a vychází z vnímání. (Röd 2004, 400).
Racionalismus
Racionalisté se domnívali, že základní principy lidského poznání jsou obsaženy v rozumu. Kladou důraz na deduktivní uvažování a smyslovému poznání přisuzují nižší hodnotu.
René Descartes
Descartes vychází z vědy a zpětně se do ní vrací ve formě nových principů vědeckého myšlení. Descartes přináší nové přístupy.
Jeho filosofie totiž představuje nový, ucelený a racionálně odůvodněný obraz světa, který odpovídá současnému stavu vědeckého poznání. Descartes orientuje epistemologii novým směrem. Klíčovou změnou bylo odmítnutí dosavadního filosofování.
Základním zdrojem poznání je podle Descarta poznání racionální, jehož prostředkem je rozum. Důležité je formulovat základní pravidla myšlení jako návod, jak vést svůj rozum na cestě k vědění. Říká, že o všem se musí pochybovat, což znamená odmítnutí všech dosavadních principů a hodnot. Pochybování bere jako prostředek. (Röd 2001, 91-95).
Pro Descarta je nepřijatelná smyslová zkušenost jako základ poznání. Takovou jistotu nachází v sobě samém, ve vědomí. Odtud jeho slavný výrok „Myslím, tedy jsem“. Myslící já totiž k sobě nepotřebuje nic jiného, jen sebe sama. (Descartes 1992, 36).
Důležitá v poznání je i logika, která učí správně vést rozum na cestě za získáním vědění. Tuto správnou cestu, cestu k moudrosti, Descartes vysvětluje jako strom filozofie, kdy kořenem je metafyzika, kmenem fyzika a větve tvoří všechny ostatní vědy. Etika je podle Descarta nejvyšší a nejdokonalejší vědou, která předpokládá znalost jiných věd a je závěrečným krokem na cestě k moudrosti a pravdě. (Röd 2001, 74-79).
Imanuel Kant
Můžeme hovořit o dvou obdobích Kantovy činnosti. Předkritická doba, kdy Kant věnoval pozornost přírodním vědám a období kritické, ve kterém Kant píše svá hlavní díla Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti. Ve svých dílech řeší problém odlišnosti jednotlivých forem poznání. Svoji filozofii Kant sám označil za kopernikovský obrat. To znamená, že obrací pozornost od člověka k výkladu světa. Kant neopouští metafyziku, ale nově ji vymezuje. Pokládá si nyní otázku, kdo má pravdu: empirismus nebo racionalismus. (Störig 2007, 279, 304).
Podle Kanta veškeré poznání začíná zkušeností, která předchází každému poznání. To však neznamená, že všechno poznání ze zkušenosti pochází. Důležitým bylo stanovit, co dostáváme ze smyslů a co máme před naší zkušeností, tj. a priori. Empirické poznání je získáno a posteriori (právě ze zkušenosti). Čistým se nazývá ten poznatek a priori, v němž není zastoupeno nic empirického. Čisté poznání se od empirického liší dvěma vlastnostmi a to nutností a všeobecností. (Störig 2007, 281-304).
Smyslovost je naše schopnost přijímat to, co na nás působí zvnějšku. Formy smyslovosti jsou prostor a čas. Tedy smyslové vjemy předpokládají podle Kanta vnější smysl prostoru a vnitřní smysl času. Vnější zkušenost je možná jen v prostoru a každá zkušenost se nutně děje v čase. Smyslové poznání je spojeno s rozvažováním čili s usuzováním. Rozvažování používá kategorie pro uspořádání. Dále nastupuje rozum, který poskytuje rozvažování pravidla, jak má postupovat, tedy reguluje poznání. (Störig 2007, 281-304).
Pozitivismus
Tzv. pozitivní filozofie, která si chce všímat jen nepochybných skutečností. Pozitivismus odmítá metafyziku a všechny otázky přesahující kompetenci věd. (Sokol 2010, 320).
Auguste Comte
Comte chápe člověka jako individuálního a kolektivního. Říká, že lidstvo ve svém vývoji prochází třemi stádii. Tato stádia jsou období vývoje kultury. Pro každé z těchto období je typická určitá forma poznávání. Stádium teologické, které se dívá na všechny fenomény jako na věci, které jsou působeny nadpřirozenými bytostmi. Období metafyzické nám vše vysvětluje prostřednictvím idejí, sil a podstat. A stádium pozitivní, kdy se duch obrací k faktům, které jsou jediným kritériem pravdy (Störig 2007, 341-342).
Podle Comteho, pozitivismus hledá a zkoumá zákony. Totiž jedině znalost zákonů nám umožňuje dosažení společenské změny.
Comte rozlišuje vědy podle toho, kdy dozrály do pozitivního stádia. První stupeň zaujímá matematika, dále pak astronomie, fyzika, chemie, biologie a sociologie. Později se k nim připojuje i etika. Poznání je určeno vzájemným vlivem našeho organismu a vnějšího světa, našeho rozumu a prostředím. Poznání je určeno vztahem subjektu a objektu. (Störig 2007, 345).
Herbert Spencer
Spencer používá praktickou zkušenost jako východisko filozofického bádání. Jeho epistemologie je založena na empirických faktech. Filozofie má za úkol srovnat a sjednotit veškeré vědění, abychom mohli pozorovat, co je spojuje či rozděluje. Spencer vyzdvihuje, že důležitým v poznání je zákon vývoje, který integruje veškeré vědění a poznání. (Störig 2007, 349-350).
Novokantovství
Novokantovství navazuje na zkušenost Kantovy filosofie. Novokantovci studují charakter humanitních věd, nové zásady biologie, fyziky, matematiky a psychologie. Bez novokantovců si jen těžko můžeme představit další vývoj epistemologie. K jejím nejvýznamnějším představitelům patří W. Windelband (1848 - 1915), H. Cohen (1842 - 1918), P. Natorp (1854 - 1924), H. Rickert 1863 - 1936), E. Cassirer (1874 - 1945). (Röd 2006, 34-44).
Fenomenologie
Fenomenologie klade důraz na vytvoření a využívání prostředků racionální uchopení přeměny světa, i proměny postavení člověka v přírodním a sociálním prostředí. Vyžaduje založení vědy a poznání jako takového. Fenomenologie stojí u kořenů nového typu racionality. (Sokol 2010, 271).
Edmund Husserl
Vytvořil fenomenologii, jako nedílnou součást poznávání světa.
Fenomenologické stanovisko předpokládá vyřazení předsudků a předpokladů z naší metodologické orientace. Jediným předmětem našeho studia je zkušenost a její struktura. Celou zkušenost redukujeme na čisté vědomí - čistý fenomén, do něhož nezasahuje žádný předsudek. Poznání není nic jiného než přechod od pouhého mínění k danosti věci. (Röd 2006, 202-206).
Předmětem poznání by měly být fenomény, které jsou díky fenomenologické redukci zbaveny všech předpokladů. Pravé poznání, dle Husserla, totiž spočívá v „uzávorkování“ existence světa a všeho s ním spojeného. Následně, pomocí filozofické redukce vyřadíme i víru v bytí světa. Zbude nám již jen čisté vědomí a jeho mínění, které Husserl nazývá fenomény. (Husserl 2001, 42-45).
Analytická filozofie
Gotltob Frege
Gotlob Frege je považován za zakladatele analytické filozofie. Kritizoval psychologismus, který považoval jako překážku k dosažení objektivního poznání.
Podle Fregeho, je třeba postavit logiku jako axiomatický systém. Použijeme speciální jazyk, protože přirozený má jistou vágnost a nepřesnost. Použil tak pojmové písmo, jazyk symbolů. Tento systém symbolů nám dovolí přirozený jazyk schematizovat tak, aby vyniklo podstatné.
Důležitým je i rozlišení mezi významem a smyslem. Významem nějakého výrazu je to, co tento výraz označuje a jeho smyslem je to, jak to označuje. Například výraz Jitřenka a Večernice mají stejný význam - označují stejnou planetu Venuši. Jejich smysl je ale odlišný. Večernice je hvězda, která se objevuje jako první po západu slunce, Jitřenka je příznak rozednění. To, že mají různý smysl, poznáme z odlišnosti kontextů, v kterých jsou pravdivé. (Frege 1994, 50-75.)
Bertrand Russell
Skutečný nástroj poznání Russell vidí v přírodovědě. Své učení o výstavbě reality označuje jako „logický atomismus“. Logická analýza se ukázala jako dobrý nástroj k řešení problémů poznání. Russell dospívá i k názoru, že logika by měla tvořit podstatu filosofie. Úkolem logického atomizmu bylo vytvořit z atomárních faktů vědecký obraz světa, který by odpovídal logicky dokonalému jazyku. (Störig 2007, 483-484).
Předmětem zájmu se pro něho stává přirozený jazyk, který se vyznačuje určitou nedokonalostí. Takový jazyk nám nemůže sloužit k vědeckému poznání. Podle Russella je tedy třeba vytvořit dokonalý jazyk. (Störig 2007, 483-484).
Ludwig Wittgenstein
Wittgenstein považuje zkušenost jako formu života. Věda má svůj zvláštní jazyk, který je odlišný od běžného jazyka. Jazyk je pro Wittgensteina základem, v jehož rámci je možné zjistit otázku, co vlastně existuje. Myšlení člověka a jeho jazyk jsou prostředkem zobrazování světa.
Důležitý je pro Wittgensteina jazyk, který je odvozený z individuální smyslové zkušenosti a kterému může porozumět jen jeho uživatel. Velkým problémem je v této souvislosti otázka užívání běžného a vědeckého jazyka. (Störig 2007, 471-472).
V díle Filozofická zkoumání, který je jeho vrcholným spisem řeší problémy jazyka. Rozdílnost v použití jazyka je obdobná jako rozdílnost her. Wittgenstein užívá pojem jazyková hra, kterou dále specifikuje jako hru řečovou. (Wittgenstein 1993, 16).
V běžném jazyce totiž dochází často k tomu, že totéž slovo označujeme různými způsoby. Běžný jazyk je tedy příčinou vzniku problémů a omylů. Abychom se toho mohli vyvarovat, musíme se obrátit k symbolickému jazyku, který odstraní nejednoznačnost v použití znaku tím, že podřídí symbolický jazyk logické syntaxi. (Wittgenstein 1993, 44-51).
Význam výrazu se pak rodí ve způsobu, jakým je používán. Pravidla jsou dána odlišností her. Wittgenstein dospívá k závěru, že logika je obrazem jazyka. Je prostředkem, který má v nepřehledném jazyce zjednat řád.
Rudolf Carnap
Rudolf Carnap patří mezi významné představitele filosofie ve dvacátém století. Jeho jméno je spojováno s Vídeňským kruhem, který si klade za cíl řešit otázku vztahu mezi filozofií a vědou.
Podle Carnapa je úkolem filozofie zjistit, zda mají věty smysl. Věda totiž může pracovat pouze s větami, které mají smysl. Toho můžeme dosáhnout díky verifikaci, která nám umožní určit pravdivost vět. Filozofie má za úkol vytvořit tzv. protokolární věty, které nepotřebují verifikaci a slouží jako základ všech ostatních vět. Věty protokolární jsou tedy nejjednodušší pravdivé věty. Při tomto procesu nám pomáhá logika. Filozofie je pak schopna rozhodnout, zda jsou věty smysluplné a verifikovatelné. To vše nás pak má dovést k tomu, zda věta či tvrzení označují něco reálného. (Störig 2007, 485-488).
Chceme-li vědět pravdivost či nepravdivost výroku, musíme vědět, za jakých okolností je pravdivý a za jakých nepravdivý. Smysl výroku je dán podmínkami jeho verifikace.
Bibliografie
- Descartes, René, 1992. Rozprava o metodě. Praha: Svoboda.
- Frege, Gotlob. 1994. Myšlenka: Logické zkoumání. Praha: Oikoymenh.
- Husserl, Edmund, 2001. Idea Fenomenologie. Praha: Oikoymenh.
- Locke, John, 1984. Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda.
- Platon, 2010. Parmenidés. Praha: Oikoymenh.
- Röd, Wolfgang, 2001. Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu. Praha: Oikoymenh.
- Röd, Wolfgang, 2004. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Praha: Oikoymenh.
- Röd, Wolfgang, 2006. Filosofie 19. a 20. stol. II, Novokantovství, idealismus, realismus a fenomenologie. Praha: Oikoymenh.
- Sokol, Jan. 2007. Malá filozofie člověka a Slovník filozofických pojmů. Praha: Vyšehrad.
- Störig, Hans Joachim. 2007. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
- Wittgenstein, Ludwig. 1993. Filozofická zkoumání. Praha: Filozofický ústav AV ČR.
Autorka hesla
Pavla Vytlačilová (2014)
Garant hesla
Jan Kořenský
Jak citovat heslo „Epistemologie“
Vytlačilová, Pavla. 2014. „Epistemologie.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Epistemologie
