Transpozice
Transpozice je slovotvorná kategorie, při které dochází k transponování základového slova do jiného slovního druhu, přičemž zůstává zachován lexikální význam. Je rovněž onomaziologickou kategorií vyjadřující vztah slovotvorby k syntaxi, neboť je motivována potřebami větných struktur.
Obsah |
Obecná charakteristika
Základním východiskem pro transpoziční pojmenování je obvykle sloveso, přídavné jméno nebo příslovce. Jejich výsledkem pak může být podstatné jméno, sloveso, přídavné jméno i příslovce. Transpoziční kategorie totiž zahrnuje zpředmětnění děje, vlastnosti a zokolnostnění vlastnosti. Ve své knize Morfématika a slovotvorba češtiny popisuje František Čermák tyto změny (Čermák 2011, 42).
- substantivizace, kterou můžeme rozlišit na zpředmětnění kvality, charakteristické pro přídavná jména (bledý > bledost), a zpředmětnění děje u sloves (hrát > hra, hraní)
- adjektivizace děje u sloves (koupen > koupený) a okolnosti u příslovcí ( (lidé) zde -> zdejší (lidé) )
- verbalizace substance u deverbativních podstatných jmen (obchod > obchodovat) a kvality v případě přídavných jmen (zelený > zelenat se)
- adverbializace adjektiv (rychlý > rychle) a podstatných jmen s předložkou (z jara > zjara)
Z výše uvedených příkladů je patrné, že transpozice se primárně podřizuje potřebám syntaxe, neboť „je tou onomaziologickou kategorií, která nejmarkantněji vyjadřuje vztah slovotvorby k syntaxi“ (Dokulil 1986, 213).
Slovnědruhová transpozice jako syntaktická derivace
Termínem syntaktická derivace chápeme situaci, kdy se výchozí slovo uplatňuje v nové syntaktické funkci, přičemž sémantické jádro výchozího slova zůstává v derivátu zachováno. Touto definicí odkazujeme na Kuryłowiczovu distinkci, která se odráží v Dokulilově slovotvorné teorii (Dokulil 1982). V češtině zachycujeme tyto typy syntaktické derivace:
- přivlastňovací adjektiva, která jsou chápána jako deriváty substantiv, např. matka > matčin, kamarád > kamarádův, Petr > Petrových apod.
- přivlastňovací zájmena jako syntaktické deriváty osobních zájmen, např. já > moje, my > naše, oni > jejich atd.
- příslovce, která jsou deriváty adjektiv, např. zpomalený > zpomaleně, spořádaný > spořádaně nebo klidný > klidně.
- příslovce s různými časovými významy, která odpovídají na otázky „od kdy“ nebo „do kdy“: teď > doteď, teď > doposud.
- příslovce směrového významu, např. tady > odtud, tady > sem, tam > odtamtud.
V češtině klasifikujeme jako syntaktické deriváty jen malé množství derivátů. Většina jich spadá pod derivaci lexikální. Změnu slovního druhu, která bývá leckdy doprovázena i změnou lexikální vysvětluje Miloš Dokulil jako důsledek „toho, že cílem tvoření nového slova je především utvoření nového pojmenování a jen mimořádně vedou k utvoření nového slova důvody větně syntaktické.“ (Dokulil 1982, 266)
Zástupci syntaktických derivátů jsou v češtině nejčastěji posesivní adjektiva s příponami -in a -ův, deadjektivní substantiva s příponou -ost a deverbativní substantiva končicí na -tí nebo -ní. V případě výše zmíněných substantiv jsou patrny posuny abstraktního dějového významu, popř. významu vlastnosti u deadjektivních substantiv, k významu konkrétnímu. Nejčetnější zastoupení v syntaktické derivaci pak mají transponovaná substantiva se zakončením na -ost (Dokulil 1982, 266).
- Psaní domácího úkolu mu trvalo téměř celý den.
- Dnes jsem poslal doporučení psaní.
- Myslím si, že provedl nějakou hloupost.
- Nevyužitelnost a hloupost vzdělávacího kurzu přiměla Evu k tomu, že další přednášky zrušila.
Zatímco ve větách 1 a 4 se realizuje abstraktní význam transpozičních derivatů, ve větách 2 a 3 je jasný přechod k významům konkrétním.
Konverze na pozadí slovnědruhové transpozice
Na pozadí transpozice bývá mnohdy vysvětlována konverze. V publikaci Současná česká morfologie uvádí Zdeňka Rusínová konverzi jako prostředek transpozice a řadí ji k ostatní sufixačním postupům (Rusínová 1993, 27). Odlišný přístup zaujímá Peter Matthews (1991), který na počátku devadesátých let zpracoval podrobný náhled na oba termíny. V jeho pojetí je slovnědruhový přechod chápán jako vztah mezi slovy, např. mezi slovesem to brush a substantivem the brush. Přičemž substantivum the brush vzniklo procesem bezafixální derivace a dostalo se u tedy nového onomaziologického příznaku.
Bibliografie
- Bednaříková, Božena. 2009. Slovo a jeho konverze. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
- Čechová, Marie. et al. 2000. Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV nakladatelství.
- Čermák, František. 2012. Morfématika a slovotvorba češtiny. Praha: NLN.
- Dokulil, Miloš. 1962. Tvoření slov v češtině 1 Teorie odvozování slov. Praha: Nakladatelství československé akademie věd.
- Dokulil, Miloš. 1978. K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova. In. Slovo a slovesnost, 39, 244-251.
- Dokulil, Miloš. 1982. K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvl. transpozice. In. Slovo a slovesnost, 43, 257-271.
- Dokulil, Miloš. et al. 1986. Mluvnice češtiny 1. Praha: Academia.
- Grepl, Miroslav-Karlík, Petr. 1998. Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.
- Karlík, Petr, ed. et al. 2003. Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
- Kuryłowicz, Jerzy. 1974. Principy strukturní syntaxe 1. , 87-94. Praha: SPN.
- Matthews, Peter H. 1991. Morphology. 2. vydání. Cambridge: Cambridge University Press.
- Rusínová, Zdeňka. 1993. Současná česká morfologie. Opava: Slezská univerzita Opava.
- Stump, Gregory T. 2001. Inflectional Morphology: a Theory of Paradigm Structure. Cambridge: Cambridge University Press.
- Šmilauer, Vladimír. 1971. Novočeské tvoření slov. Praha: SPN.
Autorka hesla
Jiří Šobr (2014)
Garant hesla
Petra Martinková
Jak citovat heslo „Transpozice“
Šobr, Jiří. 2014. „Transpozice.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Transpozice
