Syntagma
Syntagma představuje spojení nejméně dvou obvykle různých jazykových jednotek téže roviny jazyka v jeden celek na základě jejich kompatibility (Bachmannová et al. 2002, 473)
Co se týče samotného pojmu syntagma, hledání jeho dalších ekvivalentů v češtině je poněkud problematické, jak ostatně uvádí František Čermák, který na terminologické problémy tohoto lingvistického termínu poukazuje své knize Lexikon a sémantika (Čermák 2010) a ve svém článku Syntagmatika slovníku: typy lexikálních kombinací (Čermák 2001). Autor uvádí, že na jedné straně se syntagma úzce pojí s oblastí syntaxe, kde se jím označuje větná dvojce. Na straně druhé se jedná o nevětné kombinace, pro něž se užívalo několik termínů, které jsou podle autora ve Slovníku spisovní češtiny’’ označeny jako „bludný kruh nicneříkající tautologie“ (Čermák 2010). Jedná např. o termíny: sousloví, slovní spojení, morfémové/fonémové spojení nebo volné spojení, dále pak sdružené pojmenování, rčení, úsloví, víceslovné pojmenování, fráze a obrat. Kvůli nepřesným definicím se v současné době od těchto termínů upouští (Čermák 2010, 280; Čermák 2001).
S pojmem syntagma úzce souvisí další termíny, a to konkrétně syntagmatický vztah a syntagmatika.
Obsah |
Syntagmatický vztah
Za syntagmatický vztah se považuje vztah lineárního, resp. horizontálního charakteru mezi jazykovými jednotkami (Lotko 2003, 114).
Syntagmatika
Předmětem studia syntagmatiky jsou syntagmata a syntagmatické vztahy. Syntagmatikou se rovněž rozumí souhrn syntagmat jazykových jednotek všeho druhu na všech jazykových rovinách a jejich pravidel platných pro příslušný jazyk (Čermák 2010, 279; Lotko 2003, 114).
Obecná charakteristika syntagmatu
Každé syntagma je determinováno svým rozsahem (tj. počtem komponentů), strukturou a vztahy mezi komponenty, funkcí a významem (Čermák 2010, 279). Tradičně jsou syntagmata spojována s binaritou, avšak počet komponentů syntagmatu není stanoven, ačkoliv je limitován v souvislosti s textem srozumitelností a v souvislosti se systémem schopností paměti pamatovat si dlouhé řetězce (Čermák 2010, 280).
Pojmu syntagma se blíže věnuje i ve své knize Ferdinanda de Saussure, který jej blíže definuje jako kombinace prvků v promluvě, které se opírají o rozsah, v řetězu mluvy následují jeden za druhým a jejichž vztah umožňuje právě lineární charakter jazyka. Syntagma podle jeho slov tvoří vždy dvě a více následných jednotek, které mají mezi sebou vztah a nabývají „svou hodnotu jen proto, že stojí v protikladu k tomu, co předchází nebo co následuje, nebo k obojímu“ (Saussure 1996, 150-151). F. de Saussure dále doplňuje, že do syntagmatického vztahu lze postavit nejen slova, ale i skupiny slov a komplexní jednotky všech dimenzí a každého rozsahu (tj. slova složená, odvozená, větné členy, věty), viz (Sausurre 1996, 152).
Dělení pojmu
Jak již bylo řečeno výše, syntagma lze také aplikovat na různé roviny jazykového popisu. Takovým příkladem může být např. lexikon či syntax příslušného jazyka.
Lexikální syntagma
Co se týče lexika daného jazyka, syntagmatem se označuje „každý výraz složený ze samostatných pojmenovacích jednotek, který lexikálně funguje jako jedna vnitřně nestrukturovaná jednotka, jako jediné plnovýznamové slovo“ (Bachmannová et al. 2002, 473). Jako příklad lexikálního syntagmatu lze uvést výrazy španělská vesnice nebo turecké hospodářství (Bachmannová et al. 2002, 473).
František Čermák ve své knize Lexikon a sémantika kromě definice, ve které uvádí, že „lexikální syntagma, ať (a) ustálené (které je součástí systému), nebo (b) neustálené (tvořené pro potřeby textu ad hoc), je lineární kombinace aspoň dvou lexikálních prvků (zpravidla tvarů lexému), podmíněná jejich vzájemnou kompatibilitou, která je sémantické povahy,“ (Čermák 2010, 279), zároveň obecně vymezuje rysy lexikálního syntagmatu. Podle něj lze lexikální syntagma charakterizovat jako útvar, jehož struktura je tvořena při nejmenším dvěma slovnědruhovými komponenty v daném pořadí, z nichž jeden představuje závislý komponent a druhý základový (dominantní) komponent. Lexikální syntagma má stejnou funkci jako základový člen, stejně jako pravidelný, kompoziční význam (Čermák 2010, 281).
Syntaktické syntagma
S aplikací tohoto pojmu se nejvíce setkáme v oblasti závislostní syntaxe, kde syntagma představuje syntaktický vztah mezi dvěma větnými členy (tj. nejmenší syntaktickou vazbu). V tomto případě mluvíme např. o dvou větných členech propojených na základě determinace nebo predikce (Bachmannová et al. 2002, 473; Lotko 2003, 113-114). Syntagmatem se zde rovněž rozumí syntaktické vztahy souboru větných členů navzájem propojených (tj. kompaktní části věty), a to např. propojení dominujícího členu a několika dominovaných na základě téhož principu (Bachmannová et al. 2002, 473; Lotko 2003, 113-114). Příkladem syntaktického syntagmatu může být např. vedlejší věta Že Tomáš ani nenapsal, ji hrozně rozčílilo (Bachmannová et al. 2002, 473).
Syntagma versus paradigma
Pojem syntagma úzce souvisí s pojmem paradigma. Paradigma označuje soubor jazykových jednotek, které jsou propojeny na základě paradigmatických vztahů a které představují varianty jediné jednotky (Bachmannová et al. 2002, 308). Paradigmatické vztahy, tj. vertikální vztahy mezi navzájem zaměnitelnými jazykovými jednotkami téže roviny (Lotko 2003, 85), jsou dle Encyklopedického slovníku češtiny součástí tzv. syntagmaticko-paradigmatického upořádání a jejich vymezení podléhá konkrétnímu syntagmatickému kontextu; jinými slovy syntagmatický kontext „určuje, co bude jednotícím prvkem paradigmatu, vůči němuž budou jeho jednotliví členové vystupovat jako obměny“ (Bachmannová et al. 2002, 308). Paradigmatický vztah tak lze vytvořit mezi syntagmatem, resp. mezi syntagmaticky spojenými jazykovými jednotkami a jinou jazykovou jednotkou při zachování stejné úrovně (Bachmannová et al. 2002, 473). V oblasti syntaxe se paradigma uplatňuje např. při porovnávání větných členů, mezi nimiž existuje určitá syntaktická vazba, s jinými paradigmaticky ekvivalentními větnými členy (Bachmannová et al. 2002, 473).
Jako příklad syntagmaticko-paradigmatického uspořádání lze uvést případ, kdy se výraz vyvinout úsilí, jehož jednotlivé jednotky pojí syntagmatický vztah slovesa a předmětného doplnění, vyhraňuje vůči výrazu usilovat na základě paradigmatického vztahu vidu slovesného děje, tj. dokonavosti prvního výrazu a nedokonavosti druhého výrazu (Bachmannová et al. 2002, 473). Ze syntaktického hlediska lze zmínit výše uvedenou větu Že Tomáš ani nenapsal, ji rozčílilo, která je paradigmatickým protějškem k větnému členu Tomáš ve větě Tomáš ji hrozně rozčílil (Bachmannová et al. 2002, 473).
Na dva základní typy vztahů jazykových znaků (tj. syntagma a paradigma) upozorňuje i F. de Saussure ve své knize Obecný kurz lingvistiky (Saussure 1996). Paradigma zde označuje jako asociaci, která se pojí s těmi slovy vně promluvy, které mají společný prvek, navzájem se asociují a tvoří soubory s různými vztahy (Saussure 1996, 151). Asociace (tj. paradigma) se netýká pouze společných prvků termínů (resp. jejich smyslů), ale i charakteru vztahů (resp. forem), jež je pojí k sobě a na jejichž základě jsou asociace vytvářeny (Saussure 1996, 154). Jinými slovy „jakékoliv slovo vždy dokáže evokovat vše, co se s ním může tím či oním způsobem asociovat“ (Saussure 1996, 154).
Kromě vymezení paradigmatu vůči syntagmatu, F. de Saussure porovnává oba termíny i z hlediska pořadí a počtu. „Zatímco syntagma vyvolává okamžitě představu pořadí a určitého počtu prvků, termíny asociativní čeledi nevystupují ani v určitém množství, ani v určeném pořadí“ (Saussure 1996, 155). F. de Saussure také poznamenává, že oproti syntagmatickým vztahům asociativní vztahy (tj. vztahy paradigmatické) nesouvisí ani s rozsahem, „jsou součástí vnitřní zásobnice, jíž se u každého jedince konstituuje jazyk“ (Saussure 1996, 151).
Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že „hodnota každého znaku vyplývá jednak z jeho vztahu k ostatním částem výpovědi, tj. ze vztahů syntagmatických, jednak z jeho vztahů k jiným jazykovým znakům, které by mohly na jeho místě stát, které s ním mají něco společného nebo protichůdného, které se vybavují pomocí asociací, zkrátka z jeho vztahů paradigmatických“ (Černý 1996, 137). Klíčovým faktorem tedy není samotná podoba určitého slova, nýbrž vztahy určitého znaku k ostatním znakům v rámci téhož jazyka (Černý 1996, 138).
Bibliografie
Primární literatura
- Čermák, František. 2010. Lexikon a sémantika. 1. vyd. Praha: Lidové noviny.
- Saussure, Ferdinand de. 1996. Kurs obecné lingvistiky. 2. vyd. Praha: Academia.
- Čermák, František. Syntagmatika slovníku: typy lexikálních kombinací. In: Hladká, Zdeňka; Karlík, Petr (Eds.). 2001. Čeština - univerzália a specifika 3 [online]. [cit. 2014-02-20]. Dostupné z: http://ucnk.ff.cuni.cz/doc/synkol.rtf
Sekundární literatura
- Černý, Jiří. 1996. Dějiny lingvistiky. 1. souborné vyd. Olomouc: Votobia.
- Bachmannová, Jarmila et al. 2002. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
- Lotko, Edvard. 2003. Slovník lingvistických termínů pro filology. 3. nezměn. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého.
Autor hesla
Tereza Motalová (2014)
Garant hesla
Jan Andres
Jak citovat heslo „Syntagma“
Motalová, Tereza. 2014. „Syntagma.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Syntagma
