Carl Gustav Hempel

Carl Gustav Hempel (1905–1997) byl německý filozof, který před vypuknutím druhé světové války emigroval do Spojených států amerických. Jako člen Vídeňského kroužku se stavěl proti iracionálnímu a mystickému myšlení, které bylo typické pro filozofii 19. století. Vše, co nemohlo být ověřitelné na základě empirické zkušenosti, považoval tedy za smysluprázdné. Metody přírodních věd a matematiky se pokoušel aplikovat také ve filozofii. Řadí se mezi nejvýznamnější představitele filozofie vědy 20. století.

Život

Carl Gustav Hempel se narodil roku 1905 v Oranienburgu blízko Berlína. Během studií na univerzitách v Göttingenu, Heidelbergu a Berlíně svůj zájem soustředil zejména na filozofii, fyziku a matematiku. Roku 1929 odjel z popudu Hanse Reichenbacha, zakladatele filozofie logického empirismu, na jeden semestr do Vídně, kde se osobně seznámil s předními představiteli Vídeňského kroužku – Rudolfem Carnapem, Moritzem Schlickem a Frederickem Waismannem. Jako jeden z účastníků těchto sezení předložil řadu námitek vůči logickému pozitivismu, který se dle jeho návrhu přejmenoval na logický empirismus.
Ačkoli Carl Gustav Hempel nebyl židovského původu, po upevnění moci Hitlera v Německu se přestěhoval do Bruselu, aby vyjádřil svůj protest proti nacistickému režimu. Zde se setkal s Paulem Oppenheimem, se kterým sepsal řadu dnes již klasických textů, jako například Studie z logiky vysvětlení z roku 1948.
V letech 1937–1938 působil Hempel také na univerzitě v Chicagu. Spojené státy, konkrétně City College of New York, navštívil i v letech 1939–1940, kdy zde zastával první akademické pozice. V té době také získal americké státní občanství. Dále pracoval na Yaleově univerzitě a poté na Princetonské univerzitě. Zde jeho badatelská činnost vzkvétala nejvíce, také jeho vliv na ostatní filozofy dosáhl vrcholu. Na další dvě desetiletí se Hempelova koncepce filozofie vědy stala parametrem. Z jeho rozsáhlé vědecké práce lze uvést například dílo Filosofie přírodních věd z roku 1966, které bylo přeloženo do deseti světových jazyků. Po ukončení akademické dráhy vysokoškolského profesora roku 1973 se nadále věnoval publikování článků, jako například „Limits of a Deductive Construal of the Function of Scientific Theories“ z roku 1988. Tato práce byla především důkazem Hempelovy ochoty přehodnotit svá stanoviska z raného období tvorby, která v pozdním období na základě celoživotní badatelské činnosti uznal za již neudržitelná.
Carl Gustav Hempel zemřel v sanatoriu poblíž Princetonu roku 1997. Dožil se úctyhodných 92 let.

Přínos

Deduktivně-nomologický model (D-N model)

Hempelovými nejdůležitějšími příspěvky k teorii vědy byly struktury vědeckých vysvětlení. Roku 1948 společně s Paulem Oppenheimem publikovali již zmiňovaný článek Studie z logiky vysvětlení, v němž předložili koncepci deduktivně-nomologického modelu vysvětlení. Základní schéma vědeckého vysvětlení lze rozdělit do dvou hlavních složek: explananda a explanans. Explanandum je věta, která popisuje vysvětlovaný jev, a explanans je třída vět, které jsou uvedeny k výkladu jevu. Dále se explanans člení na specifické počáteční podmínky (C1, C2…, Ck) a množinu vět, které představují obecné zákony. Aby bylo vědecké vysvětlení správné, musí splňovat několik podmínek. Autoři je nazývají podmínkami adekvátnosti, které dělí na tři logické a jednu empirickou.

(R1) – explanandum musí být logicky dedukovatelné z informace obsažené v explanans
(R2) – explanans musí obsahovat obecné zákony a tyto zákony musí být skutečně nutné pro odvození explananda
(R3) – explanans musí mít empirický obsah, tedy musí být alespoň principiálně testovatelné experimentem nebo pozorováním
(R4) – věty tvořící explanans musí být pravdivé

Podmínky adekvátnosti představují pro vědecké vysvětlení mnoho výhod, což dokazuje fakt, že tyto podmínky odpovídají celé řadě známých příkladů vědeckého vysvětlení. Hempel zastává názor, že vědecké teorie se zabývají obecnými vlastnostmi a tyto vlastnosti jsou vyjádřeny pomocí univerzálních prohlášení, jako například: Všichni havrani jsou černí. Tato vyjádření lze zkomponovat pomocí kvantifikátorů „všichni“, některý“, „žádný“, naopak individuální konstanty zde použít nelze. Podmínky adekvátnosti proto splňují Archimedův zákon či Newtonův gravitační zákon, jelikož platí v každém prostoru a čase.
Deduktivně-nomologický model vědeckého vysvětlení je symetrický s predikcí. Tato základní teze implikuje, že pokud jsou známy počáteční podmínky a zákony v explanans, pak je možno předpovědět explanandum. Nicméně toto tvrzení bylo mnoha autory nepřijato. Námitky byly předloženy v podobě konkrétních příkladů, které sice splňovaly podmínky adekvátnosti, ale ve svých důsledcích představovaly rozporuplnost.
Typickým příkladem, který uvedl Michael Scriven, je předpověď bouřky na základě chování krav: výskyt bouřek může být předpovězen tehdy, když si krávy na polích polehají. Je ale jejich chování skutečnou příčinou výskytu bouřky? Ne. Jejich chování nevysvětlí, proč bouře nastala.
Problémy deduktivně-nomologického modelu spočívají také v neschopnosti rozlišit mezi přírodním a vědeckým zákonem. Jedná-li se v dané koncepci o zákon vědecký, pak je nutno respektovat jeho základní charakteristiku hypotetičnosti. Tento zákon podléhá testování, které může ukázat jak pravdivost, tak i nepravdivost daných tvrzení. Nepravdivost tvrzení však ruší základní požadavek deduktivně-nomologického modelu, což je pravdivost všech vět v explanans, a tak ruší oprávněnost celého deduktivně-nomologického modelu na vědecké vysvětlení.
Hemplovým hlavním cílem deduktivně-nomologického modelu bylo formalizovat a upřesnit podmínky vědeckého vysvětlení, aby se tak zabránilo subjektivismu, tedy případnému dřívějšímu přesvědčení, se kterým daná osoba výzkum provádí. Zůstává otázkou, zda je reálně uskutečnitelné tyto čtyři základní podmínky adekvátnosti v rámci lidských možností poznání skutečně dodržet.

Induktivně-statistický model (I-S model)

Dalším modelem vědeckého vysvětlení je model induktivně-statistický, který Hempel staví do kontrastu k modelu deduktivně-nomologickému. Tento model má dle Hempla následující formu:

P(G, F)=r
Fc
[r]
Gc

G zde představuje míru pravděpodobnosti, se kterou popisovaný jev nastane, a to za podmínek F. Další nutnou podmínkou je požadavek maximální specifikace. Vysvětlení musí být vystavěno na základě všech dostupných důkazů, naopak irelevantní informace lze z argumentu vyloučit, aniž by to na výpovědní hodnotě cokoli změnilo.
Hempel na základě komparace obou typů vysvětlení poukazuje na základní rozdíl těchto modelů. Smyslem vědeckého vysvětlení není pouze daný jev explananda vysvětlit, ale jde o vyjádření nomologické nutnosti. To dle Hempla poskytuje D-N model. Naopak IS model nám nomologickou nutnost poskytnout nedokáže. Zde se lze spolehnout pouze na pravděpodobnost, že z daných explanans lze vyvodit explanandum. Metoda indukce nikdy nezahrne skutečnost jako celek. Induktivní závěr je pouze pravděpodobný. Zde platí vědecký zákon, který ze své podstaty lze vždy hypoteticky korigovat. Tímto modelem vysvětlení nám apodiktická nutnost nikdy poskytnuta nebude.

Revize logického empirismu

V pozdním období Hempelovy vědecké činnosti vznikla řada článků, ve kterých se rozchází se základními charakteristikami logického empirismu. Bylo to způsobeno zejména ostrou hranicí distinkce teoretického a pozorovatelného. Hempel dospěl k závěru, že je nemožné odvodit pozorovatelné z vědecké teorie. K obhájení této teze použil příklad s Newtonovou teorií gravitace. Hempel vysvětloval, že nelze určit postavení planet, i přes znalost počátečních podmínek, protože Newtonova teorie se zabývá pouze gravitační silou, a proto nemůže předpovědět vlivy způsobené silami odlišného druhu. Nikdy nemůžeme vědět, zda ony jiné vlivy nepůsobí v prováděném výzkumu na základě určité teorie.
Kritéria pravdivosti vědeckého vysvětlení již nejsou spojena pouze s pozorováním, měřením a experimenty, nýbrž také s počátečním předporozuměním. I přes to Carl Gustav Hempel striktně odlišoval vědecké od pseudovědeckého a odmítal trend záměny filozofie vědy za historii či sociologii.
Ačkoli tedy lze pozorovat určitý vliv kolegy z Princetonské univerzity Thomase Kuhna, jehož dílo Struktura vědeckých revolucí roku 1962 znamenala revoluci v doposud nastaveném smýšlení logického pozitivismu, o asimilaci jejich závěrů hovořit nelze.

Hempelova klíčová díla (přehled)

• 1936a: Über den Gehalt von Wahrscheinlichkeitsaussagen
• 1936b: Der Typusbegriff im Licht der neuen Logik (společně s Paulem Oppenheimem)
• 1942: The Function of General Laws in History
• 1943: Studies in the Logic of Confirmation
• 1959: The Logic of Functional Analysis
• 1965: Aspects of Scientific Explanation and Other Essays
• 1966: Philosophy of Natural Science
• 1967: Scientific Explanation

Bibliografie

• Fajkus, Břetislav. 2005. Filosofie a metodologie vědy: Vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia.
• Hempel, Carl G. a Paul Oppenheim. 1968. „Studie z logiky vysvětlení.“ In Filosofie vědy, ed. Ivan Kuchár. Praha: Svoboda.
• Fetzer, James. „Carl Hempel.“ In The Stanford Encyclopedia of Philosophy [online]. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/hempel (datum přístupu 29. června 2014).

Autor hesla

Barbora Stoklasová (2014)

Garant hesla

Lukáš Zámečník

Jak citovat heslo „Thomas Samuel Kuhn“

• Stoklasová, Barbora. 2014. „Carl Gustav Hempel.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Carl_Gustav_Hempel