Paradigma
Paradigma všeobecně znamená příklad, vzor, model nebo schéma. Toto slovo se užívá v řadě oblastí v dále specializovaných významech. Ve filozofii vědy je to soubor relevantních příkladů a modelů řešení přijímaný v určitém období skupinou vědců. V lingvistice se jedná o soubor tvarů ohebného slova.
Obsah |
Vědecké paradigma
Do oblasti bádání o vědě zavedl pojem paradigma Thomas Samuel Kuhn svou vlivnou prací Struktura vědeckých revolucí vydanou v roce 1962. Podle Kuhna pozitivistický verifikacionismus ani Popperův falzifikacionismus neodpovídají historickému vývoji vědy (Fajkus 2005, 119). Nahrazuje je konceptem vědeckých revolucí, při kterých dochází ke střídání paradigmatu. Při své reflexi vědy toto paradigma popisuje různými způsoby. Zaprvé paradigma implicitně vymezuje legitimní problémy a metody výzkumného pole (Kuhn 1997, 23). Dále je paradigma pojímáno jako zvláštní tradice vědeckého výzkumu, kupříkladu aristotelská nebo newtonská dynamika (Kuhn 1997, 23–24). V neposlední řadě se tento termín vztahuje i na celkovou konstelaci víry, hodnot, technik atd., kterou členové daného společenství sdílejí (Kuhn 1997, 174). Podle Kuhnem uváděných příkladů se ukazuje, že paradigma se netýká celku vědy, ale jednotlivých disciplín.
Paradigmatický vývoj vědy
Paradigma v Kuhnově pojetí úzce souvisí s termínem normální věda a s vývojem vědy jako takovým. Věda ve svých dějinách cyklicky střídá několik stádií: od přijetí paradigmatu přes fázi normální vědy k vědecké revoluci a nahrazení dosavadního paradigmatu novým. Když se konstituuje vědní obor, nemusí v něm být paradigma ještě obsaženo. V takové situaci se mluví o předparadigmatickém období, kdy se všechna získávaná fakta jeví stejně důležitá. To dává vzniknout školám, které na základě vlastních přesvědčení a předsudků upřednostňují určitý výsek z velkého množství často náhodně pozorovaných dat. Ze soutěže idejí vzejde jedna škola, jež prosadí svou teorii jako příští paradigma (Kuhn 1997, 28, 29, 31).
Po obecném přijetí paradigmatu vzniká jeho prostřednictvím normální věda, v jejímž rámci vědci rozpracovávají otázky vyplývající z paradigmatu. „Žádný vědec se za normálních okolností nesnaží vymyslet novou teorii a naopak vědci jsou netolerantní vůči teoriím, které druzí vymýšlejí. Namísto toho směřuje výzkum v normální vědě k podrobnějšímu členění těch jevů a teorií, které paradigma již poskytuje.“ (Kuhn 1997, 36). Normální věda je kumulativní, ale nerozvíjí další nové teorie. Zato se jedná o specializovaný a profesionalizovaný výzkum s vysokou přesností a intenzitou (Špelda 2009, 143).
Pokud je normální věda ve svém snažení úspěšná, nenachází nové nevysvětlitelné jevy. K těm ovšem čas od času dochází. Kuhn je nazývá anomáliemi. „Objevy začínají tak, že si vědci uvědomí nějakou anomálii, to jest poznají, že příroda nějak porušila očekávané výsledky, jež plynou z paradigmatu, které v normální vědě vládne.“ (Kuhn 1997, 62–63). Anomálie jsou zpočátku úspěšně vyrovnávány úpravami teorií. Když se však již začnou svým vysokým množstvím vymykat tradičnímu vysvětlení jevů, vyvolají vědeckou revoluci. Anomálie, které nelze vysvětlit v rámci stávajícího paradigmatu, tedy mohou vyvolat jeho opuštění.
Nemůže být ovšem odmítnut bez náhrady za jiné paradigma, protože potom by byla popřena sama vědeckost. Nové paradigma samozřejmě musí zahrnovat vysvětlení jevů v minulém paradigmatu označovaných za anomálie. Proces nahrazení paradigmatu jiným se nekoná na základě empirické evidence, ale roli v něm sehrávají sociální vlivy ve vědecké obci. Nové paradigma by mělo kromě řešení starých otázek nabízet i perspektivu předvídání úplně nových jevů. Kupříkladu Einsteinova teorie relativity byla potvrzena jednak díky vysvětlení anomálie pohybu perihélia Merkuru, jednak pomocí předpovědi ohybu světla.
Přestože nové paradigma často používá pojmy i postupy staršího, interpretuje je v novém smyslu a souvislostech. Paradigmata jsou mezi sebou nesouměřitelná, proto po přijetí nového paradigmatu vzniká radikálně nové poznání (Fajkus 2005, 124).
Paradigma v lingvistice
Paradigma je „systémová třída (množina) prvků libovolné roviny, založená na jejich společném rysu, jejíž členy mohou být v textu vzájemně substituovatelné (…); flektivní vzor pro určitý podtyp slov“ (Lotko 2003, 85). Pro paradigma je charakteristická společná funkce jeho prvků a často široký kategoriální význam. Příkladem může být paradigma barev. Předmět je např. buď zelený, nebo modrý a mluvčí vybírá podle společné funkce barev jednu z nich. Princip vzájemné substituce znamená, že při nahrazení jednoho prvku paradigmatu jiným plní ten obecně tutéž funkci. Mění se samozřejmě konkrétní význam jazykové promluvy (Čermák 2010, 250). Existují různě rozsáhlá paradigmata. Mohou být buď uzavřená, nebo otevřená. Uzavřené paradigma nemůže zvětšovat počet svých členů (např. osobní zájmena), naproti tomu otevřené ho zvětšuje, i když se to může dít pomocí metafor (Čermák 2010, 251).
Paradigmatické vztahy
Ferdinand de Saussure poukázal na to, že jazyk je strukturovaný systém a že v něm můžeme pozorovat dva typy vztahů. Jsou to vztahy syntagmatické a asociativní (paradigmatické) (Saussure 1996, 152–156). Hodnota jazykového znaku vyplývá jednak z horizontálních syntagmatických vztahů k ostatním částem promluvy, jednak z vertikálních paradigmatických vztahů k jiným jazykovým znakům, které by ho mohly nahradit (Černý 1996, 137). Do skupiny paradigmatických vztahů patří synonymie, homonymie, opozitnost, hyponymie a hyperonymie.
Bibliografie
- Čermák, František. 2010. Lexikon a sémantika. 1st ed. Praha: NLN.
- Černý, Jiří. 1996. Dějiny lingvistiky. 1. vyd. Olomouc: Votobia.
- Černý Jiří a Jan Holeš. 2004. Sémiotika. 1. vyd. Praha: Portál.
- Fajkus, Břetislav. 2005. Filosofie a metodologie vědy: Vývoj, současnost a perspektivy. 1. vyd. Praha: Academia.
- Kuhn, Thomas Samuel. 1997. Struktura vědeckých revolucí. 1. vyd. Praha: Oikoymenh.
- Lotko, Edvard. 2003. Slovník lingvistických termínů pro filology. 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
- Saussure, Ferdinand de. 1996. Kurs obecné lingvistiky. 2. vyd. Praha: Academia.
- Špelda, Daniel. 2009. Proměny historiografie vědy. 1. vyd. Praha: Filosofia.
Autor hesla
Vítězslav Veselý (2012)
Garant hesla
Lukáš Zámečník
Jak citovat heslo „Paradigma“
Veselý, Vítězslav. 2012. „Paradigma.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Paradigma
