Thomas Samuel Kuhn

Thomas Samuel Kuhn (1922–1996) se stal jedním z nejvýznamnějších filozofů 20. století. Jeho kniha The Structure of Scientific Revolutions (prvně vydána 1962) se stala průlomovou prací v oblasti filozofie vědy.

Život Thomase S. Kuhna

Thomas Kuhn vystudoval fyziku na Harvard Univerzity a roku 1949 získal doktorát z dějin vědy a fyziky. Následně se stal učitelem a od roku 1951 až do 1991 vyučoval historii a vědeckou filozofii na prestižních univerzitách po USA. Roku 1957 vyšla jeho první kniha The Copernican Revolution, která se věnovala vývoji teorie heliocentrické soustavy během renesance. Roku 1961 se stává profesorem na University of California v Berkeley. Následuje vydání jeho nejslavnější knihy The Structure of Scientific Revolutions (1962), v níž představil své proslulé pojetí paradigmat a vývoje vědy. Tato výjimečná i kontroverzní kniha zpochybnila pozitivistický přístup k světu (Fajkus 2005, 119).
Thomas S. Kuhn zemřel v roce 1979 ve věku 73 let.

Kuhnovo pojetí vědy

Ještě jako doktorand zamýšlel Kuhn poukázat na vztah newtonovské mechaniky k myšlenkám a pracím Aristotela. Po úvaze nakonec došel názoru, že Aristoteles a Newton jsou natolik odlišní, že se i přes lineární pojetí vědy nedají vůbec spojit. Přestože chtěl z počátku poukázat na Aristotelovy nedostatky jako vědce, uvědomil si, že Aristoteles je vědec brilantní a k chybě v jeho pojetí došlo jinde (Bird 2013). Na základě této úvahy se zrodila Kuhnova myšlenka o paradigmatu, která měla dalekosáhlý důsledek v pojetí filozofie vědy.

Paradigma a normální věda

Kuhn nabídl myšlenku, že vědecký vývoj není lineární a progresivní. Naopak je konzervativní, a jen čas od času je přerušen tzv. vědeckou revolucí. Takové revoluce jsou pak pobídkou pro změnu paradigmatu. Jedná se o radikální změny v pojetí celé vědecké oblasti a nazírání světa, například koperníkovská revoluce v astronomii, Einsteinova revoluce ve fyzice či Darwinova teorie v biologii. Každý z těchto příkladů vedl ke zcela klíčové změně ve vnímání a přístupu k vědě. Nové teorie doslova nahradily stávající, aniž by zde byl patrný nějaký lineární vývoj či vazba k předchozím teoretickým východiskům. Věda se však nenachází v permanentní revoluční situaci a tyto změny se objevuji zřídka. Pro označení aktuálně přijímané vědecké teorie použil Kuhn jednoduché označení „normal science“. Jako „normální vědu“ tedy označuje vědu rutiny, které neprochází razantní změnou ve svém paradigmatu. Popisuje ji jako „puzzle-solving“, kdy paradigma poskytuje otázky k řešení, správná řešení se kumulují a jejich počet roste. Otázky řešení se pak pohybují stále v hranicích paradigmatu, takže vědci neopouštějí teoreticky známé prostředí (Kuhn 1962, 35–42).
Paradigma sestává především ze dvou hlavních komponent. Jsou to: 1) základní teoretické předpoklady uznané vědeckou veřejností v daném čase, 2) soubor příkladů či případů, které byly na základě teoretických předpokladů úspěšně řešeny (Veselý 2012). Paradigma není ovšem jen statická teorie týkající se vědeckých propozic. Týká se také určité vědecké shody v tom, jak by měla daná věda fungovat a jak by se měla vyvíjet – kupříkladu jaké metody řešení používat pro jednotlivé případy a jaká jsou kritéria pro přijmutí hodnot. Jinými slovy, paradigma je celá konstelace společných předpokladů, domněnek a hodnot, na kterých se vědecká komunita shodne (Kuhn 1962, 174).
Normální věda, která stojí na daném paradigmatu, funguje k řešení problémů. I v případě úspěšného paradigmatu se v každé vědě najdou anomálie, které působí jako nepřesnosti a chyby různého rázu mezi vědeckým předpokladem a realitou. Tyto vědecké „přešlapy“ jsou vědeckými zastánci řešeny tak, aby se protivily původnímu paradigmatu co možná nejméně. Proto Kuhn mluví o vědě jako o velmi konzervativním systému. Cílem vědce je tak rozšiřovat stávající paradigma normální vědy, ale nikoliv paradigma bořit přijetím nových konceptů, které by stávající poškozovaly. Dle Kuhna se tak normální věda nezaměřuje na získání nových faktů či teorií, a je-li úspěšná, pak ani žádné neshledává. Podotýká také, že „normální vědci“ se nesnaží se ve svých výzkumech překračovat stanovené limity teorie ani testovat paradigma; naopak ho dogmaticky přijímají. Věda jej pak rozpracovává a prohlubuje informace o tom, co paradigma již nabízí (Kuhn 1962, 36). Pakliže nastane případ, že výsledek výzkumu neodpovídá paradigmatu, bude vědec předpokládat chybu ve výsledku, nikoliv chybu v paradigmatu. Jinými slovy, paradigma není primárně zájmem vědecké diskuze.

Vědecká revoluce

V typickém případě vydrží jedna normální věda mnoho generací a staletí. Během takové etapy je paradigma rozšiřováno a nepřesnosti jsou přes lehké úpravy řešeny. Narůstá ovšem také počet anomálií, které není možné řešit jen doplněním stávajících teorií, protože z podstaty odporují teoretickým předpokladům dané vědy. Časem tedy není pro vědce možné tyto anomálie jednoduše ignorovat, což vede ke krizi (Kuhn 1962, 66–76). Ta pak vede ke zpochybnění důvěry ve stávající paradigma, proces rozšiřování normální vědy se zastavuje. To je výchozí situace pro vznik revoluční fáze vědy. Proti stávajícímu paradigmatu jsou nabídnuta paradigmata alternativní, z nichž se vybírá nové. Jeho prvním úkolem je provést revizi anomálií normální vědy (Kuhn 1962, 92). Dle Kuhna výběr nového rámce trvá zhruba generaci, tedy dobu, než se představitelé vědecké obce shodnou. Staré je pak nahrazeno paradigmatem novým. Kuhn tak popisuje historii vědy jako dlouhé etapy normálních věd narušené právě těmito revolucemi. Tato deskripce historie vědy otevřela rozsáhlou vědeckou kontroverzi. Stávající představy o vědě předpokládaly vývoj vědy na základě objektivních dat. Oproti tomu Kuhn zde otevírá koncepci vědy na základě víry, dle níž se paradigma určuje za aktuální. Dle něj tak za změnou paradigmatu nestojí pouze racionální důvody, ale oddanost je doslova určována teoretickou konverzí jedince, která se nedá vynutit. Tato vnitřní konverze je jedinou cestou, jak přejít od jednoho k druhému rámci. Akceptace nového paradigmatu se pak rozrůstá, a to na základě schopností představitelů za teorii lobbovat a zprostředkovat konverzi i ostatní vědecké obci (Kuhn 1962, 152–153). Pokud paradigma vítězí pod vlivem a přesvědčivostí svých zastánců, pak se objevuje otázka, do jaké míry si věda může zachovat svůj racionální charakter? Je patrné, že se Kuhnovo pojetí rozchází s pozitivistickým přístupem k vědě jako k objektivní a racionální aktivitě. Dále se rozchází s pojetím směřování vědy jako představou o kumulaci znalostí, kdy je starší teorie nahrazena novou, lepší, pravdivější. Sám se domnívá, že tato představa je nepřesná, až naivní. Poukazuje na Einsteinovu mechaniku, která má více paralel s aristotelským smýšlením než s chronologicky bližší newtonovskou teorií. Historie mechaniky se tak nedá jednoduše považovat za vývoj od špatného k dobrému. Z toho pak plyne i Kuhnova úvaha o existenci objektivní reality vůbec. Zpochybňuje představu, že je zde nějaký soubor uspořádaných faktů, který je nezávislý na paradigmatu a dá se skrze ně poznávat. Přinejmenším se mu zdá, že je taková myšlenka o existenci objektivní reality pochybná, a přišel proto se svou razantní alternativou. Tou je myšlenka o relativitě poznaných faktů k stávajícímu paradigmatu (Bird 2013). Jestliže se teorie mění, pak se mění i fakta. V důsledku pak není třeba se dotazovat po vztahu teorie k objektivní pravdě. Pokud jsou fakta relativní podle teorie, pak se objektivní pravda stává relativní, což ovšem také znamená, že se teorie nedá poměřovat podle toho, jestli odpovídá objektivním faktům.

Argument nesouměřitelnosti

Svá tvrzení opřel především o dva argumenty. První z nich je argument nesouměřitelnosti (incommensurability). Domnívá se, že není možné vůbec porovnávat dvě soutěžící paradigmata mezi sebou (Kuhn 1962, 148). Paradigma zastupuje celý rámec vědeckého vnímání a pojetí světa. Změna paradigmatu během vědecké revoluce tak nutí vědeckou obec, aby změnila celý přístup k pojetí vědy. Takové pojetí určuje smysl světa a vytváří i fakta. Kuhn se tak přímo domnívá, že vědec, který zažije vědeckou revoluci, doslova žije v jiném světě než před změnou paradigmatu. Důsledkem nesouměřitelnosti paradigmat je tak i nesouměřitelnost používaného jazyka, tedy neexistence společné univerzální řeči mezi jednou a druhou teorií. Pro zastánce dvou teorií tak vlastně není možné, aby navázali kontakt a podařilo se jim zachytit pohled na věc z druhé strany. Přestože zajímavá myšlenka, celá tato doktrína stojí na předpokladu, že vědecký koncept vychází z teorie konkrétního paradigmatu. Pro pochopení Newtonova pojetí hmoty bychom tak museli porozumět celé teorii newtonovské fyziky, protože bez ní by nebylo možné pochopit pojetí hmoty samostatně. Kuhn proto tvrdí, že pojetí slova „hmota“ má jiný význam například u Newtona a Einsteina. Z toho pak plyne, že přestože oba mluví o hmotě, význam samotného slova je pro oba odlišný.
Důsledkem argumentu o nesouměřitelnosti se převrací představa o linearitě vývoje a poznání . Taková linearita jednoduše předpokládá, že se teorie mění na základě přesvědčivé evidence. To vše ovšem pouze za předpokladu, že by existovalo univerzální vyjadřování mezi těmito dvěma teoriemi, což – jak vidíme na nesouměřitelnosti – není podle Kuhna možné. Jestliže tedy není možné navázat společnou řeč mezi teoriemi, pak se nedá ani předpokládat, že nové paradigma bude nějakým způsobem objektivně pravdivější než paradigma předcházející (Kuhn 1962, 150). To pak také znamená, že název „vědecké revoluce“ není možné považovat za proces změny od něčeho nesprávného k něčemu správnému. Pokud by to bylo možné, pak to poukazuje na existenci takové společné řeči, na jejímž základě bychom mohli správnost hodnotit, což je přesně to, co Kuhn zamítá. Paradigmata tak nemají takřka žádný směr, nejsou horší či lepší, jsou pouze a jen odlišná.
Další Kuhnovou myšlenkou je myšlenka o neslučitelnosti dvou paradigmat. Kuhn se domnívá, že předpoklady různých teorií si v základě odporují; například teorie heliocentrismu a geocentrismu jsou teorie s rozporem. Myšlenky o nesouměřitelnosti a neslučitelnosti ovšem přivolaly kritiku. Někteří argumentovali, že je-li něco nesouměřitelné, pak to nemůže být považováno za neslučitelné. Například Einsteinovo pojetí hmoty se liší od pojetí Newtonova a navzájem si oponují (Kuhn 1962, 102). Není-li ovšem možné je ve společné řeči posoudit, jak říká nesouměřitelnost, pak není možné ani tvrdit, že jsou z podstaty neslučitelné. Jinými slovy, pouze pokud by nebyla nesouměřitelnost, pak by se dalo poukázat na konflikt mezi Einsteinovou a Newtonovou teorií. S tímto argumentem Kuhn souhlasil a v reakci se domnívá, že jestliže jsou teorie nesouměřitelné, neznamená to nutně, že jsou neporovnatelné. Byť je komunikace mezi teoriemi složitá, nakonec uznává, že v nějakém rozsahu možná je (Kuhn 1976, 191). Paradigmata je tedy sice možné porovnat, nikoliv ovšem na základě objektivní pravdy.
Proč není možné paradigmata porovnávat objektivně, plyne z myšlenky o nesouměřitelnosti samotných standardů pro teorii. Každá z nich totiž definuje jinak standardy pro úspěšné vyřešení problematiky a její uznání. Přestože tedy diskuze mezi zastánci odlišných teorií v nějakém rozsahu možná je, nemohou nikdy dojít ke shodě, jelikož jejich měřítka pravdy jsou různá (Kuhn 1970a, 206). Není pak možné, aby se tak shodli na tom, čí teorie odpovídá více pravdě. Každé paradigma tak uspokojuje všechna vlastní kritéria, ale pouze některá kritéria jiného paradigmatu.

Argument o charakteru dat

Druhý argument pro Kuhnovo pojetí vědy vedle nesouměřitelnosti je založen na myšlence o takových datech, která jsou laděna právě pro potřeby teorie (theory-ladenness data). Pokud nastává konflikt teorií, předpokládá se, že konflikt rozhoduje evidence, která by byla nezávislá na takové teorii. Pozitivisté tak předpokládají existenci neutrálních dat, na jejichž základě je možné vynést vědecký závěr s objektivní platností. Pro Kuhna je existence neutrálních dat pouze iluzí a jakákoliv data jsou již předem kontaminována našimi teoretickými předpoklady zastávaného paradigmatu. Je tak nemožné izolovat nekontaminovaná data, která by všichni vědci mohli považovat za neutrální a objektivně platná. Důvody jsou především dva. Všechna data jsou pod silným vlivem našich předpokladů a domněnek (Kuhn 1962, 123–124). Vidíme tak, co chceme vidět. Vědec vidí v datech jiné informace než laik, jelikož vědec má vytvořené předpoklady o tom, co by měl v datech najít. Druhým důvodem je, že vědecké výstupy a formy výsledků mají charakter vysoce teoretického jazyka. Například konstatování, že drátem protéká elektrický proud, je konstatování podložené řadou teorií o elektrickém proudu. Vědec, který by neznal teorii o elektrickém proudu, by nemohl přijmout ani jednoduché konstatování o elektrickém proudu v konkrétním drátě, protože by takovou znalost neměl (Kuhn 1962, 127).
Pro tento argument existují dva důležité důsledky. Zaprvé to znamená, že se rozpor mezi teoriemi nedá vyřešit pouze skrze data a fakta, a to jednoduše proto, že jak data, tak fakta budou definována na základě toho, k jakému paradigmatu se vědec hlásí. Zadruhé samotná myšlenka objektivní pravdy je zpochybněna. Pokud má být něco objektivní, pak musejí naše předpoklady odpovídat objektivním faktům. Taková fakta jsou ovšem již předem kontaminována našimi předpoklady o nich, a proto se nedají považovat za objektivní. To tedy vedlo Kuhna k vyjádření předpokladu, že každá pravda je relativní k paradigmatu (Bogen 2013).

Dopad a kritika

Především z počátku vyvolala Kuhnova teorie mezi filozofy rozsáhlou kritiku, která se teprve časem uklidnila. Kritici se zaměřili především na tvrzení o vývoji vědy a také na tvrzení o nesouměřitelnosti. Argumentem byl především fakt, že v případě nesouměřitelnosti se nejedná o signifikantní problém. I přes kritiku se však Kuhnova teorie stala velmi úspěšnou a vlivnou jak ve filozofii, tak i v jiných vědeckých odvětvích.
Stephen Toulmin (1970) poukázal také na fakt, že změny ve vědě nejsou tak razantní a dramatické, jak se domnívá Kuhn. K tomu se odehrávají vcelku často. Je zřejmé, že by se tato kritika dala označit pouze za úvahu v rámci vývoje normální vědy a nikoli vědecké revoluce. Nicméně to vyvolává další kritiku, jelikož Kuhn nevytvořil kritéria, jak porovnat komponenty, které vystihují paradigma od ne-paradigmatu. Kuhn také vynechává objevy DNA a objevy na molekulární úrovni. V jeho případě je pobídkou pro revoluci krize na základě anomálií, což není příklad DNA ani molekulární biologie, a přesto nás k nim normální věda dovedla, aniž bychom některé znalosti o nich byli schopni předem predikovat, jak by v případě jednoho paradigmatu mělo být možné.

Přestože byla Kuhnova teorie dnes upozaděna, stále existuje značný počet jejích zastánců, kteří ji nadále rozvíjejí. Ustálená škola, která by jeho odkaz prohlubovala, však nevznikla. I tak je ale Kuhn bezpochyby jedním z nejvýznamnějších filozofů a historiků vědy 20. století.

Literatura

• Bird, Alexander. „Thomas Kuhn.“ In The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2013 Edition), ed. Edward N. Zalta. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/archives/fall2013/entries/thomas-kuhn/.
• Bogen, Jim. „Theory and Observation in Science.“ In The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2013 Edition), ed. Edward N. Zalta. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/archives/spr2013/entries/science-theory-observation/.
• Fajkus, Břetislav. 2005. Filosofie a metodologie vědy: Vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia.
• Kuhn, Thomas Samuel. 1962/1970a. The Structure of Scientific Revolutions. 2. vyd. Chicago: University of Chicago Press.
• Toulmin, Stephen. 1970. „Does the distinction between normal and revolutionary science hold water?“ In Lakatos a Musgrave 1970, 39–45.
• Veselý, Vítězslav. 2012. Paradigma. In Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Dostupné z: http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Paradigma.

Autor hesla

Jaromír Škoda (2014)

Garant hesla

Lukáš Zámečník

Jak citovat heslo „Thomas Samuel Kuhn“

Škoda, Jaromír. 2014. „Thomas Samuel Kuhn.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Thomas_Samuel_Kuhn