Homonymie

Homonymie je jazykovým jevem, který se vyskytuje ve všech rovinách jazyka. Nejjednodušeji ji můžeme charakterizovat jako jev, kdy jedna jazyková forma (např. lexém, morfém) je nositelkou dvou nebo více jazykových funkcí (významů).

Obecná charakteristika

Homonymie je obecným jazykovým jevem, s jehož přítomností se s různou amplitudou frekvence setkáváme v mnoha jazycích světa, češtinu nevyjímaje (Horalík 1968, 3).

Existence homonymie v konkrétním jazyce je motivována zejména zvnějšku, a to jednak požadavkem jazykové ekonomie, jednak faktem, že moderní myšlení, věda a technika se v současném světě vyvíjejí rychlejším tempem, než je tempo tvoření nových slov. Za takové situace je jazyk nucen sáhnout k jiné alternativě, jejíž podstatou je vyjádření nového obsahu za pomoci již existující jazykové formy. To je případ polysémie, ale také homonymie, která vzniká rozštěpením polysémantického slova (Horalík 1968, 21–22).

Tato situace je způsobena faktem, že v každém jazyce je počet označovaných vyšší než počet označujících. V takovéto situaci je homonymie jevem, s jehož pomocí jazyk řeší stále se zvyšující disproporci mezi „zavřenou řadou inventáře i kombinatoriky fonémů v plánu výrazovém a otevřenou řadou možností v plánu obsahovém“ (Horalík 1967, 141).

V češtině (a nejen v ní) platí, že „ve všech jazykových rovinách se nepochybně uplatňují principy jednoduchosti, ekonomie a redukce…“ (Filipec 1970, 272). V praxi to potom znamená, že jeden foném má platnost pro dvě nebo více fonologických funkcí, jeden morfém pro dvě nebo více morfologických kategorií, v rovině lexikální pak homonymie znamená platnost jednoho lexému pro dva nebo více lexikálních významů, v syntaxi pak platnost jedné syntaktické jednotky pro dvě nebo více syntaktických kategorií (Horalík 1968, 22).

Princip jazykové ekonomie se výrazně uplatňuje nejen ve slovotvorné a lexikální oblasti, které někdy bývají mylně chápány jako vlastní doména homonymie, ale také v rovině fonologické, morfologické a syntaktické. Na tomto podkladě pak Marie Těšitelová (1966, 5) vyčleňuje dva základní typy homonymie, a to homonymii lexikální a homonymii gramatickou.

Jiné základní dělení liší homonymii vlastní, tj. totožnost formy v rámci tvarového systému jednoho slova, jedné lexikální jednotky, a nevlastní, tj. totožnost formy v rámci dvou i více tvarových systémů (Těšitelová 1966, 8).

Dělení homonymie

Jak již bylo zmíněno, týká se problematika homonymie všech jazykových rovin. Lišíme homonymii lexikální, slovotvornou, slovnědruhovou, morfologickou a syntaktickou.

Lexikální homonymie

Lexikální homonymii chápeme jako běžný jev lexikálního systému každého národního jazyka. Vyznačuje se identitou psané a mluvené (zvukové) podoby dvou nebo více slov (Encyklopedický slovník češtiny, 169).

Lexikální homonyma mohou vznikat několika způsoby. Může to být:

1. hláskovým vývojem domácích slov, např. výraz objetí vztahující se k významu objet i obejmout;
2. užitím homonymních stavebních prvků (travička ve významu „drobná tráva“, ale také „žena, která usmrcuje jedem“);
3. tvarovým připodobněním slova ke slovu formálně blízkému (hřmění jako „rmen“ nářečně – toto pojmenování vzniklo připodobněním nářečního slova řmění ve významu rmen k běžnějšímu slovu hřmění ve smyslu „zvukový doprovod bouřky“);
4. tvarovou shodou přejatého slova se slovem domácím (role ve významu „pole“, ale také „herecká úloha“ – v tomto druhém významu bylo slovo přejato z francouzštiny);
5. tvarovou shodou slov přejatých z různých jazyků, např. servis ve významech „jídelní soubor“, „podání“ a „opravářská služba“, kdy v prvním případě se jedná o přejímku z francouzštiny, která se k nám dostala přes angličtinu, druhý případ je přejímkou přímo z francouzštiny a třetí z angličtiny, přičemž původ všech tří výrazů je v latině (Encyklopedický slovník češtiny, 169).

Lexikální homonyma tvoří centrální podtyp vnitrojazykové homonymie a jako taková je lze dále dělit, a to na:

1. slova téhož původu, např. zapřít ve smyslu „něco podepřít“ a zapřít ve smyslu „prohlásit něco za nepravdivé“;
2. slova různého původu, např. puk ve významu „hrana na oděvu“ a puk jako „hokejový kotouč“;
3. slova vzniklá rozpadem polysémie, např. pero jako „část pokrývky ptačího těla“ a pero jako „nástroj na psaní“ (Filipec a Čermák 1985, 141).

Slovotvorná homonymie

Z hlediska slovotvorného se s homonymií setkáme u většího počtu slovotvorných prostředků. O homonymii většinou hovoříme v souvislosti s celými slovy, nicméně homonymní mohou být také morfémy (pak hovoříme o homomorfii), a to nejen kořenové, ale také afixální, tj. prefixální a sufixální. Jako příklad může sloužit prefix do-, který, připojen ke stejnému slovnímu základu, může vytvořit dvě zcela odlišné sémantické jednotky: do-mluvit ve významu „přestat mluvit“ a do-mluvit někomu ve smyslu „napomenout někoho“ (Mluvnice češtiny I 1986, 391).

U slovotvorné homonymie můžeme rozlišit také homonymii koncovek (u substantiv), a to jednak při rozdílu v pádu (2., 3., 5., a 6. pád sg. vzoru kost má shodnou koncovku -i), dále při rozdílu v čísle, např. 1., 2. a 5. pád sg. a 1., 4. a 5. pád pl. vzoru růže mají shodnou koncovku -e, a nakonec při rozdílu v rodě, např. výraz balík ve významu „něco sbaleného“ je 1. pád sg. neživotného maskulina, zatímco balík v pejorativním významu „neotesanec, nemotora“ je tvarem 1. pádu sg. životného maskulina (Těšitelová 1966, 7–8).

Slovnědruhová homonymie

O slovnědruhové homonymii můžeme uvažovat pouze v tom případě, že chápeme slovní druhy jako nejobecnější sémantické kategorie. Interpretace tohoto typu homonymie se v odborné literatuře různí, nicméně např. Filipec a Čermák (1985, 142) ji doporučují chápat jako druh konverze.

Problematika slovnědruhové homonymie a její četnosti se samozřejmě liší jazyk od jazyku a velmi živá je například v angličtině (srov. např. dvojici substantiva the word a verba to word). Příklady však nalezneme také v češtině, kde např. lexém večer může vyjadřovat jak substantivum, tak také adverbium, podobně výraz cestující může být jak substantivem, tak adjektivem.

Morfologická homonymie

Morfologická homonymie je jakákoli „totožnost formy (…) v rámci jednoho, popř. dvou i více tvarových systémů“ (Těšitelová 1966, 8). Týkat se může jak kmene (žen-a, 1. pád sg. subst. žena × žen-e, 3. os. sg. préz. akt. slovesa hnát), tak ale především koncovek, a to zejména v situaci, kdy se jedná o homonymii celých tvarů slova, např. koncovka -i ve 2., 3., 5., a 6. pádě sg. a v 1., 4., a 5. pádě pl. vzoru kost (Těšitelová 1966, 7).

Těšitelová (1966, 8) dále morfologickou homonymii liší na:

1. vlastní, kterou vnímá jako totožnost formy v rámci tvarového systému jednoho slova, např. 2. a 4. pád sg. vzoru pán – pán-a;
2. nevlastní, která předpokládá totožnost formy v rámci dvou nebo více tvarových systémů, např. výraz bratrovi jako 3. pád sg. od jména bratr a bratrovi jako 1. pád pl. přivlastňovacího adjektiva bratrův.

Syntaktická homonymie

Na rovině syntaktické se v případě homonymie jedná o různé sémantické interpretace povrchově stejných vět, jež mají stejnou morfologickou podobu, stejnou lexikální náplň, a dokonce i slovosled, a přesto mohou být interpretovány dvěma či více způsoby (Adamec 1995, 113).

Např. výpověď Petr chtěl odvézt kufry na nádraží je homonymní, ale pouze v případě, že je vytržena ze svého jazykového i mimojazykového rámce. Může být interpretována buď ve smyslu „Petr si chtěl odvézt kufry na nádraží“, ale také ve smyslu „Petr chtěl, aby mu někdo odvezl kufry na nádraží“. Tento významový rozdíl, ukrytý v hloubkové struktuře výpovědi, je však adresát schopen odhalit až na základě jazykového a mimojazykového kontextu. Z toho de facto plyne závěr, že „v konkrétní komunikaci vlastně žádná homonymie neexistuje, protože se automaticky likviduje kontextem“ (Adamec 1995, 114).

Homonyma úplná a částečná

Encyklopedický slovník češtiny (2002, 170) udává ještě jedno alternativní dělení homonym, a to na homonyma úplná a částečná. Úplná homonyma se shodují ve všech tvarech celého paradigmatu (např. raketa ve významech „létací zařízení“ a „pálka“). Naproti tomu homonyma částečná se v některých tvarech paradigmatu liší, např. los ve významu „severské zvíře“ a los ve významu „poukázka do loterie“ – rozdíly v tomto případě způsobuje diference životnosti.

Homonymie vs. polysémie

Homonymie a polysémie jsou dva příbuzné termíny. Polysémie se od homonymie liší tím, že „jednotlivá významová užití (lexie) polysémního lexému (hyperlexému) spolu sémanticky i geneticky souvisejí“ (Encyklopedický slovník češtiny 2002, 320). Samotná hranice mezi polysémií a homonymií však není nijak ostrá. Polysémie velmi často přechází v homonymii, a to z důvodu rozpadu významové souvislosti jednotlivých lexií (Horálek 2005, 137).

Méně často se v praxi můžeme setkat s opačným jevem, totiž přechodem homonymie v polysémii. Například Němec uvádí jako příklad slovo lenoch ve významu „lenivec“ a lenoch jako „opěradlo sedadla“ (srov. Němec 1968, 12). Jak však poznamenává Horálek, většinou se v případech přechodu homonymie v polysémii jedná „o přejímky z cizích jazyků, kdy přejatá jazyková jednotka se po začlenění do českého lexikálního systému sémanticky přibližuje domácím homonymním protějškům“ (Horálek 2005, 139). Autorky Bozděchová a Mazálková (1994) se např. snažily nalézt sémantický spojovací článek mezi anglickým výrazem sexual harassment (sexuální harašení) a českým výrazem harašení ve smyslu „vydávat drsný praskavý zvuk proměnlivé síly“ (Horálek 2005, 138).

Problematika tzv. nepravých homonym

V odborné literatuře se setkáváme také s pojmem nepravá homonyma. Rozlišujeme tři jejich základní druhy. Prvním z nich jsou tzv. homofona, tedy slova zvukově shodná, nicméně graficky odlišná (výška × vížka), druhým typem jsou tzv. homografa, tedy slova graficky shodná, ale zvukově odlišná (výraz panický souvisí jak se slovem panika, tak panic), a nakonec tzv. paronyma, tedy slova formálně podobná, nicméně bez jakékoli sémantické souvislosti, např. historický × hysterický (Encyklopedický slovník češtiny 2002, 170).

Bibliografie

• Adamec, Přemysl. 1995. „Homonymie vět v současné češtině.“ In Přednášky z 34. a 35. běhu LŠSS, ed. Jiří Hasil, 113–123. Praha: Pražská imaginace.
• Bozděchová, Ivana a Ivana Mazálková. 1994. „Sociologicko-lingvistické harašení.“ Naše řeč 77 (4): 198–201.
• Filipec, Josef a František Čermák. 1985. Česká lexikologie, Praha: Academia.
• Filipec, Josef. 1970. „K otázce invariantu a variant v lexikální sémantice.“ Slavica Slovaca 5 (3): 272–280.
• Horálek, Jan. 2005. „Přechod homonymie v polysémii a pragmatický význam.“ In Verba et historia: Igoru Němcovi k 80. narozeninám, ed. Petr Nejedlý, Miloslava Vajdlová a Boris Lehečka, 137–140. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR.
• Horalík, Ladislav. 1968. K problematice homonymie. Olomouc.
• Horalík, Ladislav. 1967. „O univerbizaci a homonymii z hlediska principu ekonomie.“ In Československá rusistika 12 (3): 140–143.
• Karlík, Petr, Marek Nekula a Jana Pleskalová, eds. 2002. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
• Němec, Igor. 1968. Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha: Academia.
• Petr, Jan, ed. et al. 1986. Mluvnice češtiny I: Fonetika, fonologie, morfonologie a morfemika, tvoření slov. Praha: Academia.
• Těšitelová, Marie. 1966. O morfologické homonymii v češtině. Praha: Academia.

Autoři hesla

Ondřej Diblík a Simona Kukučová (2012)

Garant hesla

Kateřina Prokopová

Jak citovat heslo „Homonymie“

Diblík, Ondřej a Simona Kukučová. 2012. „Homonymie.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Homonymie.