Dedukce vs. indukce

Slovo dedukce pochází z latinského deductio = odvození. Jedná se o jednu z mnoha obecných vědeckých metod, užívaných nejen v lingvistice.

Dedukce versus indukce

Aristotelův induktivně-deduktivní přístup

Podle Aristotela hrají důležitou úlohu prvního styku rozumu se skutečností smysly. Rozum analyzuje smyslové vjemy a dospívá k pojmům. Poznává, co je ve věcech určitého druhu obecné a podstatné. Tato cesta k obecnému se pak nazývá indukce. Jestliže poznání dospěje k obecným principům, které představují rozumem zaručené pravdy, postupuje zpět k jevům tak, že poskytuje důvody pro existenci jednotlivých jevů. Tento postup představuje podle Aristotela dedukci, tzn. opačný postup – zdůvodnění jevů pomocí obecných principů. Teprve pak je dosaženo poznání. Proto u Aristotela hovoříme o induktivně-deduktivním pojetí (Fajkus 2005, 19).

Indukce jako nástroj falzifikace

Indukce je metoda založená na empirii (výsledcích pozorování a experimentů), vytváří poznatky – hypotézy. Karl R. Popper odmítá indukci jako metodu, ale ponechává ji jako nástroj falzifikace hypotéz sloužící k jejich ověřování. Za hlavní nástroj vědy považuje hypoteticko-deduktivní metodu, která má tři fáze:

1. formulování odvážné domněnky ve formě falzifikovatelné hypotézy
2. z této hypotézy jsou odvozovány důsledky (deduktivní část)
3. odvozené důsledky srovnáváme s fakty pozorování (to jsou fakta jiná než ta, z nichž byla hypotéza utvořena), cílem této fáze je falzifikovat původně přijatou hypotézu

Důraz klade na první dvě fáze, které upřednostňují deduktivní postup = logické odvozování důsledků z formulované hypotézy, aby bylo možné provést jejich srovnání s pozorovatelnými jevy. Toto pozorování hraje roli korekce deduktivně odvozených důsledků z hypotézy (Fajkus 2005, 84–87).

Podle Karla Berky a Pavla Nováka (1961) můžeme při použití deduktivní metody ve vědách postupovat dvojím způsobem:

1. „[…] lze určitou teorii přímo axiomatizovat tím, že nalezneme některé výroky, tzv. axiómy, které nelze v daném systému dokázat, a vybíráme určité základní, tzv. primitivní pojmy, které v něm nejsou explicitně definovány. Z axiómů, v nichž se kromě primitivních pojmů vyskytují jen proměnné a logické konstanty, odvozujeme pak s pomocí pravidel dedukce, stanovenými jednotlivými částmi formální logiky, všechny poučky dané teorie. Druhou stránku tohoto deduktivního rozvoje tvoří tzv. definiční výstavba, při níž zavádíme nové pojmy definicemi. Na axiómy klademe požadavek bezespornosti, úplnosti a nezávislosti; obdobně klademe jisté požadavky i na deduktivní a definiční pravidla. (Berka and Novák, 1961, 204–205)
2. […] je možné vytvořit nějaký abstraktní deduktivní systém, tzv. formalizovaný systém, v němž kromě jiného abstrahujeme i od významu primitivních pojmů. Udělíme-li nyní každé mimologické konstantě nacházející se v axiómech tohoto systému určitý význam, pak mluvíme o interpretaci tohoto abstraktního deduktivního systému v nějaké konkrétní teorii. Tím obdržíme konkretizaci formalizovaného systému, která je s ním izomorfní, tj. má stejné strukturní vlastnosti. O interpretaci se však hovoří i tehdy, jestliže v nějaké axiomatizované teorii nahradíme její primitivní pojmy primitivními pojmy nějaké jiné teorie.“ (Berka and Novák, 1961, 205)

Bibliografie

• Bacon, Francis. 1922. Nové organon. Praha
• Bach, Emmon. 1970. „Strukturální lingvistika a filosofie vědy.“ In Dvanáct esejů o jazyce, přel. Jan Šabršula a Miroslav Pravda, 125–142. Praha: Mladá fronta.
• Berka, Karel a Pavel Novák. 1961. „Pokus o využití deduktivní metody k popisu ruské pádové soustavy.“ Slovo a slovesnost 22(3): 203–207.
• Černý, Jiří. 1996. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia.
• Dirac, Paul Adrien Maurice. 2010. „The Physicist’s Picture of Nature.“ Scientific American: Guest Blog, http://blogs.scientificamerican.com/guest-blog/2010/06/25/the-evolution-of-the-physicists-picture-of-nature/, accessed 2. 4. 2013. Poprvé vyšlo v Scientific American 208(5): 45–53.
• Fajkus, Břetislav. 2005. Filosofie a metodologie vědy: Vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia.
• Hjelmslev, Louis. 1972. O základech teorie jazyka. Praha: Academia.
• Horyna, Břetislav et al., eds. 1998. Filosofický slovník. 2. rev. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.
• Joos, Martin, ed. 1957. Readings in Linguistics: The Development of Descriptive Linguistics in America since 1925. Washington: ACLS.
• Leška, Oldřich a Pavel Novák. 1966. „Nad dílem Louise Hjelmsleva.“ SaS 27(2): 141–142.
• Tarski, Alfred. 1969. Úvod do logiky a metodologie deduktivních věd. 2. vyd. Praha: Academia.

Autoři hesla

Nela Urbaniková (2012)

Garant hesla

Prof. Jan Kořenský

Jak citovat heslo „Dedukce vs. indukce“

Urbaniková, Nela. 2012. „Dedukce vs. indukce.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Dedukce_vs._indukce