Analogie (filozofie)

Z Encyklopedie lingvistiky

Přejít na: navigace, hledání

Ve starověku byl pomocí analogie, jako učení o podobnosti či úměrách, vysvětlován vztah různých ontologických sfér či možnost poznání smyslům nepřístupných entit, což hrálo důležitou roli i ve středověku, kde se analogie objevuje v rámci debat o možnostech lidského poznání v kontroverzi týkající se reality obecných pojmů, známé jako spor o univerzálie. V renesanci se analogie vyskytuje jako prostředek, který má zajistit reprezentaci člověka jako středu universa, obrazu Božího, či dokonce „malého Boha“ a, stejně jako v dobách předchozích, v teoriích poznání. Postupem času byl pojem analogie používán s jakousi samozřejmostí v různých obměnách a uplatňoval se v různých disciplínách, které se z filozofie zvolna vydělovaly. Zde se zaměříme především na vývoj a využití analogie ve filozofii.

Obecná charakteristika

Etymologický původ slova analogie nalézáme v řeckém ανα λογον (analogon), což znamená správný poměr nebo shoda vztahů (latinsky proportio). Tohoto termínu se užívá převážně ve vědecké metodologii, teorii modelování nebo také v sémantice a logice (zvl. v teorii relací) (Blecha et al. 2002, 21).

V teorii modelů mluvíme buďto o formální analogii, zde identita zdůvodňující isomorfii spočívá na formálně logických systémech, či o materiální analogii, kde jde vedle formálně logických systémů i o empirická data (Volek 2007, 108). V dnešní době se analogie hojně používá i v teorii symbolů (zejména ve srovnávací mytologii či v literární a jazykovědné komparatistice) a v teoriích poznání založených na podobnosti nebo srovnávání. Rozlišují se zde opět dva druhy:

„formální, založená na isomorfismu mezi modelem a modelovaným systémem (tj. na korespondenci mezi prvky modelovaného systému a vztahy mezi nimi na jedné straně a jejich interpretacemi v modelu na straně druhé)“ (Blecha et al. 2002, 21).
materiální, předpokládající i materiální podobnosti mezi modelovaným systémem a jeho kopií (Blecha et al. 2002, 21).

Ve Slovníku cizích slov můžeme narazit na definici, ve které je pojem analogie vysvětlován jako „obdoba, tj. existence nebo zjištění stejnosti některých vlastností mezi jinak netotožnými objekty“ (Klimeš 1981, 20), přičemž může být chápána jazykově, jako analogická změna, tedy „vliv obdobných jevů na nějakou změnu v jazyce“ (Klimeš1981, 20); biologicky, kde je vnímána jako „funkční a tvarová shoda některých ústrojů lišících se původem, např. křídel hmyzu a ptáků“ (Klimeš 1981, 20); či konečně filozoficky, kde se jedná o „úsudek, kterým určujeme na základě shody objektů v jedněch vlastnostech jejich shodu i v jiných vlastnostech“ (Klimeš 1981, 20).

Historie pojmu ve filozofii

Pojem analogia u Archytáse z Tarentu

Pojem analogie měl původně význam matematický jako vztah několika čísel. Popis různých druhů této úměry zaznamenal Archytás z Tarentu ve spise O hudbě, jehož zlomek se dochoval v Porfyriově Výkladu k Ptolemaiovu učení o harmonii. Pojem analogia je zde používán jako výraz pro střední úměrné v harmonii (De Vries 1998, 19). Tyto úměrné jsou trojího druhu: aritmetická úměra spočívá v rovnosti číselných rozdílů, geometrická v rovnosti číselných poměrů a harmonická v rovnosti poměrů mezi číselnými rozdíly(De Vries 1998, 19).

V prvním případě se jedná o tři členy v řadě čísel, které jsou ve vzájemném vztahu (analogii), v němž první člen (největší, např. 10) je větší než člen druhý (např. 6) o stejný rozdíl, jaký je mezi členem druhým a třetím (např. 2). Z této aritmetické analogie vyvodil Archytás rovnost diferencí (10 – 6 = 6 – 2).

V geometrické analogii, která staví na rovnosti poměrů a vzniká na základě dělení, jde o poměr jedné části ke druhé, který je stejný jako poměr druhé části ke třetí (např. 8 : 4 = 4 : 2).

Třetí typ analogie, harmonická, spojuje obě předešlé. Jedná se o poměr číselných rozdílů: první číslo převyšuje druhé o právě takovou část svojí velikosti, jako je třetí číslo převýšeno druhým (např. (6 – 4) : (4 – 3) = (6 : 3). Ve všech třech případech je analogie jakýmsi určením středu, který překlenuje vzdálenost mezi vnějšími členy, jež váže do řady (Ritter 1971, 214).

Platónovo pojetí analogie

Jako první však ve svém učení využil analogii Platón. V díle Timaios je analogie kosmologickým principem, díky němuž započíná míšení prvků; je považována za princip uspořádání struktury kosmu, jehož pomocí Bůh řídí svět. Analogie je pro Platóna podobností a souměrností, na nichž jsou založeny i trojčlenné geometrické proporce. Jinak však většinou využívá proporce čtyřčlenné: tyto se uplatňují při shodě vztahu sféry bytí a poznání či v podobenství o úsečce v Ústavě. O analogii Platón výslovně mluví při výkladu nauky o vztahu bytí (úsia) a smyslového světa (genesis) na jedné straně a rozuměním (noésis) a míněním (doxa) na straně druhé (Ritter 1971, 215).

Podle Platóna je analogie nejkrásnější způsob toho, jak může být spojena mnohost v jednotu, a to díky tomu, že spojuje nejen své členy, ale i sebe samotnou; tímto způsobem tvoří Demiurg v Timaiovi kosmos (Špinka 2007, 8). Analogicky jsou uspořádány jak čtyři živly, tak i světová duše, jejíž látkou je struktura složená z analogicky uspořádané totožnosti, různosti a bytí (Špinka 2007, 10). Analogii Platón považuje za princip universa, jenž prostupuje celý svět a je podobností různých „logických“ poměrů (Špinka 2007, 12). Platón ve svém pojetí universa vychází z analogie matematické, jejíž pomocí dochází k té analogii, která umožňuje popsat provázanost různých ontologických rovin, z nichž se universum sestává. Takto fungují i podobenství o Slunci, úsečce či jeskyni; díky poměrům v tělesném světě můžeme pomocí analogie uchopit svět netělesný a naopak – rozpomínání nám umožňuje na základě předchozí znalosti diferencí chápat svět tělesný (Špinka 2007, 15). Pro Platóna tedy není analogie pouze principem kosmologickým, díky němuž se svět sestává z prvků, které jsou v určitých správně nastavených poměrech, nýbrž je také (a možná především) universálním ontologickým principem, v němž se kloubí různé druhy analogií (Špinka 2007, 16).

Aristotelovo pojetí analogie

Pro Aristotela je analogia rovností poměrů, tj. čtyřčlennou úměrou. Analogie zde není vlastní jen číslům složeným z jednotek stejného druhu, ale i číslu jako takovému, protože číslem je i tělesná podstata, jejíž látka je tvořena prvky v určitém poměru (Mráz 2007, 20).

V Etice Nikomachově je analogie zmiňována v souvislosti s výkladem o ctnosti, která je středem mezi nadbytkem a nedostatkem nějaké vlastnosti – avšak v tomto případě jde o etický případ a Aristoteles říká, že zde střed nemůžeme chápat jako aritmetickou úměrnost, neboť nejde o „střed věci“, ale o „střed vzhledem k nám“. Na úměrnosti je taktéž založeno i právo a to tak, že pokud se jedná o právo rozdílecí spravedlnosti, máme co do činění s úměrností geometrickou, naopak u práva opravné spravedlnosti se jedná o úměrnost aritmetickou (Mráz 2007, 21). V Poetice se výrazu analogia používá mnohem častěji, a to ve vztahu k metafora. Metafora na základě analogie získává důležité postavení v Aristotelových zkoumáních v oblasti biologie, kdy se na základě podobnosti přenášejí významy slov mezi rody a druhy (například čím jsou pro ryby ploutve, tím jsou pro ptáky křídla apod.).

Analogie se též odráží v učení o počátcích a příčinách počátku. Ty jsou pro věci buďto různé, nebo – obecně a analogicky – stejné. Stejně tak se musí chápat analogicky i sloveso být, protože pro každou věc znamená něco jiného (zdravý může být jak pokrm, tak člověk, každý ale v jiném významu).

Analogie hraje významnou roli i ve Fyzice, díky ní se stanovují principy látky a tvaru. Principy tvůrčí činnosti člověka jsou analogické vůči tvůrčí činnosti přírody. „Přirozenost, která je podkladem, lze poznat na základě analogie. Neboť jak se má kov k soše, dřevo k lehátku anebo /obecně/ beztvaré před přijetím tvaru k něčemu jinému, co je již utvořeno, tak se má látka k podstatě, k tomu, co je toto zde, a k jsoucnu.“ (citováno in Mráz 2007, 27).

V první knize Fyziky se pomocí analogie vypořádává Aristotelés s Parmenidovou tezí, ve které Parmenidés říká, že se nic nemůže dít, protože vše, co je, musí z něčeho vznikat, což však není možné ani ze jsoucího, protože to již je, ani z nejsoucího, protože to ještě není. Tento problém řeší Aristotelés pomocí pojmu relativně jsoucího, např. člověk po narození ještě není vzdělaný, tudíž je jakoby nejsoucí a jsoucím se stává až tehdy, kdy nabude vzdělání. Mezitím je však stupeň, jímž je jakási přirozenost, která je poznávána podle analogie.

Pojem analogie ve scholastice

U Aristotela tedy pojem analogična vypovídá přímo o předmětu (spravedlivé je analogické, člověk a býk jsou synonymně živočichové), zatímco ve scholastice vypovídá o slovech (pojmech). Přičemž věci se dělí na homonymní, jimž odpovídá víceznačný výraz (terminus aequivocus); synonymním věcem odpovídá jednoznačný výraz (terminus univocus) a jednoznačný pojem; analogickým předmětům odpovídá analogický výraz (De Vries 1998, 26).

Rozdíl mezi antikou a scholastikou tudíž spočívá v rozdílném pojetí vztahu pojmu a jsoucí věci. Jde o poměr slova a pojmenovávaného předmětu (zatímco u Aristotela jde o označení věcí samých), jež lze pojmout z jedné nebo z druhé strany (pouze věc může být ve vztahu ke slovu např. stejnojmenná, a naopak pouze pojem může být ve vztahu k věci jednoznačný (De Vries 1998, 26). Ve scholastice se pak odkazuje ke dvěma Aristotelovým textům: ke Kategoriím, kde se hovoří o různých způsobech vztahování se jednoho slova, jména (honoma), k předmětům – stejnojmenné jsou nazývány věci, které mají společné pouze jméno, ale odpovídající podstatný pojem se liší; souznačné jsou nazvány věci, u nichž je společné jak jméno, tak podstatný pojem (De Vries 1998, 24); a k Etice Nikomachově, kde se stejnojmenné rozlišuje.

O to, jakým způsobem jméno o věci či věcech vypovídá, se vedla napříč středověkem rozsáhlá diskuse, jelikož na tom záležela možnost poznání Boha, bytí člověka jako jeho obrazu či participace přírody na Bohu.

Anselm z Canterbury a analogie

V období středověku pak např. Anselm z Canterbury může díky analogii tvrdit, že člověk, jelikož je obrazem (similitudo) Božím, a má analogicky Boží vlastnosti, je schopen pravdivě poznávat Boha (Otisk 2007, 71). Analogie úměrnosti (analogia proportionalis) byla vůbec ve středověku často používána jako pomůcka při vysvětlování vztahu Boha a světa a možných výpovědí o Bohu (Matula 2007, 78).

Svět je hierarchicky uspořádán, jak bylo řečeno výše, a ve všem je vyšší stupeň nějakým méně konkrétním způsobem obsažen (přičemž analogie je možná pouze u stvořených věcí, nikoli u Boha; ten je Stvořitelem, na němž vše na určitém stupni participuje). Tak jako Anselm chápe i Albert Veliký stvoření jako vestigium či imago Dei, přičemž se ve věcech odráží různé ontologické odkazy směrem k Bohu a jejich bytí je na různých stupních analogické k povaze Boží existence (Matula 2007, 79). Podle Alberta dáváme Bohu některá jména jemu vlastní, některá však pouze metaforicky. Vlastní jména (Albertem nazvaná „mystická“) spadají do afirmativní teologie – mají původ v Bohu a teprve zprostředkovaně náleží světu, v němž je poznáváme (např. bytí, moudrost, život, dobro, atd.); jména, která lze vykládat pouze metaforicky, spadají pod teologii negativní (Matula 2007, 80).

Tomáš Akvinský a analogie

Pro Tomáše Akvinského má analogie charakter proporcionality a týká se vždy nějakého vztahu: „O tom se říká, že se vypovídá analogicky, co se vypovídá o více věcech, jejichž pojmy (charaktery) jsou různé, ale připisují se nějakému jednomu a témuž. Tak jako se „zdravé“ vypovídá o těle živočicha, moči a léku, ale neoznačuje ve věcech úplně totéž“ (citováno in Dvořák 2007, 96). Takto se tedy mluví i o jsoucnu, které má jiný charakter, jedná-li se o substanci, o které se vypovídá prvotně, anebo jde o jiné kategorie, které se vypovídají druhotně – analogicky (Dvořák 2007, 96). Ve svém učení o Božích jménech se Tomáš Akvinský opírá o Aristotelovo rozdělení, když říká: „To, co říkáme o Bohu a o ostatních věcech, se nevypovídá souznačně (univoce), ani mnohoznačně (aequivoce), ale analogicky, tj. na základě uspořádání nebo vztahu k nějaké jedné věci (secundumordinem vel respectum ad aliudunum)“ (Němec 2007, 36). Kdyby šlo o vztah mnohých entit k jedné, muselo by něco Bohu předcházet, což je nemožné, proto je tato analogie vztahem jedné entity ke druhé. Dokonalosti sice vycházejí z Boha, protože je nám však bližší poznávání smysly, chápeme tyto dokonalosti zprostředkovaně z vnějšího světa a teprve poté je připisujeme Bohu. Analogie se klade jako střední stupeň, pouto, mezi synonymii a homonymii. Synonymně můžeme hovořit o totožnosti smyslově vnímatelného světa a světa fyzického (toho, kde lze mluvit jen o látce a formě), homonymně pak o totožnosti fyzického světa se světem inteligibilním. Takto docházíme k podobnosti, která je poutem mezi vyšší a nižší úrovní stvoření a na jejímž základě participuje nižší jsoucno na vyšším (Němec 2007, 51).

Úplně poprvé se Tomáš Akvinský k otázce analogie vyjadřuje v §6 svého De principiis naturae: „Jsou tři způsoby, jak se něco vypovídá o mnohém, totiž jednoznačně, víceznačně a analogicky. Jednoznačně (univoce) se vypovídá podle téhož jména a podle téhož pojmu (ratio), tj. definice, např. „smyslově vnímající bytost“ o člověku a o oslu. Víceznačně (aequivoce) se vypovídá to, co se o věcech vypovídá podle téhož jména, ale odlišného pojmu, např. „pes“ o štěkavci a o souhvězdí. Analogicky (analogice) se něco vypovídá o více věcech, jejichž pojmy (rationes) a definice se různí, avšak jsou vztaženy k jednomu a témuž (attribuntur)“ (De Vries 1998, 26).

Tedy obojí, substance i akcident, jsou jsoucny, však dle jiného pojmu; akcident je jsoucnem analogicky, je jsoucím určením jiného jsoucna (entis ens). Jednomu slovu tedy odpovídají dva pojmy. Tento druh analogie, kdy jeden pojem odpovídá dvěma věcem (analogata) však Tomáš odmítá jako analogii entis mezi stvořeným a Bohem, protože „nic stvořeného nemá takový vztah k Bohu, kterým by bylo možné určit Boží dokonalost“ (citováno in De Vries 1998,11). Ano je to správně. Navrací se tedy k druhu analogie, jež se vyskytuje u Aristotela, totiž k analogii proporcionality, tj. ke čtyřčlennému vztahu dvou proporcí. Vysvětluje ji příkladem z Etiky Nikomachovy: „Někdy je však něco vypovídáno analogicky podle druhého způsobu shody, jak např. slovo „zrak“ o tělesném vidění a o rozumu, protože jako je zrak v oku, tak je rozum v duchu“ (citováno in De Vries 1998, 11).

Tím, jaké jsou čtyři poměrné rovnosti v analogii mezi Bohem a stvořením, se zabývá Caietanus ve svém spise De nominumanalogia: „...jsoucno neoznačuje něco jim [tj. substanci a kvantitě] společného, ale ...zatímco 'substance' označuje jen cost substance a podobně 'kvantita' označuje cost kvantity, označuje 'jsoucno' obě costi jako podobné dle jejich vztahů k jejich bytím (ad sua esse!); a to znamená jako totéž [tj. jsoucí] dle jistého poměru (proportionaliter)“ (De Vries 1998, 26).

Následníci Tomáše Akvinského a analogie

V období po Tomáši Akvinském lze zmínit mistra Eckharta, jenž na Tomáše navazoval, a který za jediné možné poznání považoval poznání po způsobu analogie. Heinrich z Gentu mluví o analogickém vypovídání jsoucna, co se Boha a stvoření týče. Pojem „jsoucno“ je sice pro Boha a stvoření ontologicky odlišný, avšak jsou to pojmy tak blízké, že jsou si velice podobné, a jde tedy o jeden analogický pojem (Chabada 2007, 120).

Proti tomuto pojetí se staví Jan Duns Scotus, jenž přichází se svým univočním pojetím jsoucna. Jsoucno je prvním rozlišeně poznatelným pojmem náležejícím všem reálným jsoucnům, avšak nejnedokonalejším. Ovšem jsme schopni díky němu uchopit první a nekonečné jsoucno. Duns Scotus se tedy proti analogickým pojmům vymezuje tvrzením, že pojmy jsou buďto jednoznačné a odpovídají logickým zákonům – pravidlům sylogismu a zákonu sporu – nebo jim neodpovídají, a tudíž jde o dva různé pojmy (Novák 2007, 145). Jednoznačný pojem vzniká abstrakcí. Jde, v řeči scholastických realistů, o pojem obecný, vzniklý za pomoci abstrakce, díky níž předmět zbavujeme všech vlastností, které má „navíc“, čímž k obecnému pojmu docházíme. Obecný pojem se liší od reálného tím, že je nám společný v rozumu; nejde tedy o nějakou reálnou entitu. Nakolik pak jsme schopni věc postihovat znaky, mluvíme o pojmech formálních (Novák 2007, 134).

Suárez navazuje na tradici, která má původ u Tomáše, totiž na analogii vlastností. Pokud by měla analogie vyjadřovat strukturu podřízenosti a nadřazenosti, nesmí se brát v potaz proporcionalita. Když analogie poukazuje pouze na vnější vztahy (a jedná se dle Suáreze o „analogii vnějších atributů“ (atributioni sextrinsecae), které se nalézají např. v pojmu „zdravý“), je nepotřebná, protože neříká nic o vlastní bytí podřízených analogat. Rozhodující je samotná „analogie vnitřních atributů“ (atributionis intrinsecae), která pojmu bytí předchází. Tento pojem je tedy v posledku vypověditelný o Bohu a stvoření, o substanci a akcidentech. Jsoucna podřízená jsou odvozována ze jsoucen nadřazených a pojem jsoucna je jim vlastní a vnitřní (nejsou určena tedy pouze jsoucnem nadřazeným) a může jim být přiřknuto analogicky jméno „vlastně a vnitřně“ (proprie et intrinsecae) (Ritter 1971, 225).

Pojem analogie v renesanci

V renesanci se dostalo analogii taktéž důležitého postavení. Svět v tomto období již není chápán hierarchicky, ale jako universum složené z vrstev, kde na základě podobnosti funguje analogie mezi Bohem a stvořením – vesmírem a člověkem a jeho výtvory (Patočka a Floss 2001, 30). Analogie hraje též roli v nauce o mikro-a makrokosmu, jež byla společná většině myslitelů renesance. V této nauce je člověk mikrokosmem, v němž je analogicky zpodobněn makrokosmos, vesmír.

Marsilio Ficino se ve svém učení o lásce jako o aktivní síle, jež poutá všechno dohromady, explicitně dovolává Platónova Symposia. „Lidská duše se svým myšlením a láskou vztahuje k věcem z vyšší i nižší oblasti, je jejich poutem a centrem přírody“ (citováno in Kristeller 2007, 52). Picodella Mirandola dokonce hlásá, že člověk sám si může zvolit, čím bude, zda zvířetem, člověkem či andělem.

Analogie byla též v tomto období hojně využívána v okultních naukách. Tyto v sobě zahrnovaly aristotelské okultní kvality, stoickou teorii sympatie a právě platónské pojetí analogie. Na jejím základě je dle dobových myslitelů možno vysledovat příčiny okultních kvalit, jejichž účinky vnímáme (Nejeschleba 2007, 173).

Pojem analogie v novověku

V novověku se význam pojmu analogie přiblížil opět tomu, čím byl již v antice, tj. shodě, na níž se zakládá pravděpodobnost (Ritter 1971, 226).

Dle Davida Huma je analogie jedním ze tří druhů pravděpodobnosti. Na základě této teorie mluvil Butler o shodě mezi zjeveným náboženstvím a přírodními vědami; díky analogii je dáno zjevenému náboženství více pravděpodobnosti.

Immanuel Kant pozitivně hodnotí analogii zkušenosti (zákonitostí, vztahů…) jako druh svědectví. Dále Kant tvrdí, že člověk nemůže poznat Boha jinak, než právě skrze analogii. Ale i přes to žádné tvrzení nemůže být objektivní. Toto je pouhý antropomorfismus. Jediný antropomorfismus, který lze využít, je antropomorfismus symbolický, v němž jde pouze o jazyk a nikoliv o objekty. Analogie tedy pomáhá jako „vysvětlení“, nikoliv „rozšíření“ našeho vědění. Analogie je v Kantově smyslu ostatně jen „objasnění skrze porovnání“ (Erklärung durch Vergleich), protože z filozofického hlediska už nemá žádný jiný význam (Ritter 1971, 226).

Pojem analogie a ostatní disciplíny

V novodobých vědeckých oborech je analogie využita především při popisu vztahu mezi teoretickým modelem, jenž je vědci vykonstruován za účelem vysvětlení, a reálnými věcmi či jevy, které jsou pomocí modelu zjednodušovány pro lepší pochopení příjemci, jsou na něm demonstrovány různé jevy, vztahy, vlastnosti atd., které se týkají dané zkoumané reálné věci.

Lingvistika

Co se lingvistiky týče, je analogie považována za jev, v němž se každá jednotlivá část jazykových prostředků, které si navzájem v některých ohledech (obsah, forma, tvar…) odpovídají, více nebo méně řídí podle druhé. V dialogu je schopnost vyjádření naprosto podmíněna dodržováním určité synchronizace mezi výrazem a obsahem (Ritter 1971, 227).

Literární věda

V literatuře pak je analogie chápána jako obdoba a model jako schéma jevu nebo předmětu, které slouží k jeho zkoumání. „Literatura je pak pro čtenáře modelem i analogií, je také hypotézou i metaforou vůči světu, v němž příjemce žije“ (Vašák 1994, 14).

Fyzika

V moderní vědě má analogie, která je vztažena k teoretickým konstrukcím, ve které jsou převáděny jevy, důležité postavení při vzájemné organizaci myšlení a vědecké zkušenosti (Pechar 1994, 14). Tak „analogie ve fyzice je vztah buď mezi dvěma hypotézami, nebo mezi hypotézou a určitými experimentálními výsledky, v němž určité aspekty obou členů mohou být popsány stejným matematickým formalismem“ (Hesse 1953, 198–201, citováno in Stachová 1994, 90).

Biomedicína

Analogie má nezastupitelné místo též v biomedicíně při využití modelů. Studijním modelem života v nejjednodušším a úplném provedení může být bakterie, která je schopna vykonávat všechny životní funkce jako člověk (John 1994, 132). Modelem s přesahem do ostatních věd je pak např. Watsonův a Crickův model struktury DNA, díky němuž se podnítil zájem o analogie v jiných vědních oborech. V roce 1968 biolog François Jacob přichází s tím, že zápis v chromozomu v buňce pomocí čtyř jednoduchých elementů, které se opakují a permutují mnohokrát v průběhu vlákna, má paralelu v distribuci symbolů a znaků písma ve slovech a větách. V obou případech samotné jednotky nedávají smysl, ten je zřejmý až v jistém jejich uspořádání. Taktéž podle Romana Jacobsona molekulární genetika a systém lingvistiky mají společné znaky, a to stejnou architekturu, principy konstrukce a hierarchický princip. Hierarchický princip se v lingvistice vyznačuje posloupností od nejnižší, fyziologické hladiny, přes hladinu diferenciačních elementů a jejich kombinací, následně přes hladinu slov, až k hladině syntaktické, což je, podle Jacobsona, hierarchický princip totožný s genetickým (John 1994, 133).

Biologie

V biologii se analogie využívá zejména při zjišťování struktur a procesů, kde neexistuje žádná fylogenetická příbuznost a prostřednictvím analogických vztahů se vylučuje historická závislost; opakem analogie je zde homologie, homologické znaky se totiž na rozdíl od analogických týkají biologických systémů stejného původu, nezávisle na jejich funkci. Jak říká Konrad Lorenz analogie v biologii je „adaptací na stejnou funkci“, zatímco jejím opakem je homologie(Lorenz 1973,quoted in Kamarýt 1994, 146).Podle anatoma Richarda Owena: „analogie jsou adaptační podobnosti orgánů nebo způsobů chování, které byly způsobeny nezávisle na fylogenetickém původu stejnými podmínkami prostředí, stejnými funkcemi nebo způsoby života“ (Owen 1866–1968, quoted in Kamarýt 1994, 144).

Psychologie

V psychologii osobnosti se využívají modely strukturních vlastností celků-systémů či subsystémů a modely chování celků-systémů či subsystémů. V obecné psychologii pak v návaznosti na to modely průběhu psychického procesu, modely jednotek psychických aktivit a modely vzájemných vztahů dvou či více psychických procesů (Sedláková 1994, 190).

Bibliografie

Blecha, Ivan et al. 2002. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc
De Vries, Joseph. 1998. Základní pojmy scholastiky. Překl. Tereza Saxlová a Martin

Pokorný. Praha: Rezek.

Dvořák, Petr, ed. 2007. Analogie ve filosofii a teologii. Brno: CDK
Dvořák, Petr. 2007. „Sémantika analogie u Tomáše v tomismu.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 90–100. Brno: CDK.
John, Ctirad. 1994. „Modely v biomedicínském myšlení.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 125–138. Praha: Filosofia.
Chabada, Michal. 2007. „K niektorým argumentom v prospech jednoznačnosti pojmu súcna u Jána Dunsa Scota.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 119–140. Brno: CDK.
Kamarýt, Josef Vlastimil. 1994. „Analogie a homologie jako nástroj poznání a omylu.” In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 139–158. Praha: Filosofia.
Klimeš, Lumír. 1981. Slovník cizích slov. Praha: SPN.
Kristeller, Paul Oskar. 2007. Osm filosofů italské renesance. Překl. Tomáš Nejeschleba. Praha: Vyšehrad.
Matula, Jozef. 2007. „Analógia u Alberta Veľkého.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 77–89. Brno: CDK.
Mráz, Milan. 2007. „Analogie v Aristotelově filosofii.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 7–18. Brno: CDK.
Nejezchleba, Tomáš. 2007. „Analogie v okultních vědách v renesanci.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 163–176. Brno: CDK.
Němec, Václav. 2007. „Počátky středověkého konceptu analogie jsoucna u novoplatónských komentátorů Aristotela.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 19–58. Brno: CDK.
Novák, Lukáš. 2007. „Analogický pojem po Scotovi?“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 141–162. Brno: CDK.
Otisk, Marek. 2007. „Similitudo a imago Dei – prostředky k divinaci člověka v Monologionu.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 59–76. Brno: CDK.
Patočka, Jan a Pavel Floss. 2001. Mikuláš Kusánský, život a dílo renesančního filosofa, matematika a politika. Praha: Vyšehrad.
Pechar, Jiří. 1994. „Analogie ve vědě a umění.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 11–18. Praha: Filosofia.
Ritter, Joachim, ed. 1971. Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel: Schwabe & Co.
Sedláková, Miluše. 1994. „Pojetí mentálních modelů v kognitivní psychologii.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 190–203. Praha: Filosofia.
Stáchová, Jiřina, ed. 1994. Model a analogie ve vědě, umění a filozofii. Praha: Filosofia.
Stáchová, Jiřina. 1994. „Analogie, model, metafora.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 88–100. Praha: Filosofia.
Špinka, Štěpán. 2007. „Pouto nejkrásnější: Několik poznámek k pojetí analogie v Platónově filosofii.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 19–33. Brno: CDK.
Vašák, Pavel. 1994. „Literatura jako simulační svět.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 45–59. Praha: Filosofia.
Volek, Peter. 2007. „Analýza jazyka hovorenia o Bohu (analógie) u Tomáše Akvinského.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 101–118. Brno: CDK.

Autorka hesla

Jana Slezáková (2013)

Garant hesla

Lukáš Zámečník

Jak citovat heslo „Analogie (filozofie)“

Slezáková, Jana. 2013. „Analogie (filozofie).“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Analogie_%28filozofie%29