Syntagma versus paradigma
Syntagma představuje spojení nejméně dvou obvykle různých jazykových jednotek téže roviny jazyka v jeden celek na základě jejich kompatibility (Bachmannová et al. 2002, 473)
Co se týče samotného pojmu syntagma, hledání jeho dalších ekvivalentů v češtině je poněkud problematické, jak ostatně uvádí František Čermák, který na terminologické problémy tohoto lingvistického termínu poukazuje své knize Lexikon a sémantika (Čermák 2010) a ve svém článku Syntagmatika slovníku: typy lexikálních kombinací (Čermák 2001). Autor uvádí, že na jedné straně se syntagma úzce pojí s oblastí syntaxe, kde se jím označuje větná dvojce. Na straně druhé se jedná o nevětné kombinace, pro něž se užívalo několik termínů, které jsou podle autora ve Slovníku spisovní češtiny’’ označeny jako „bludný kruh nicneříkající tautologie“ (Čermák 2010). Jedná např. o termíny: sousloví, slovní spojení, morfémové/fonémové spojení nebo volné spojení, dále pak sdružené pojmenování, rčení, úsloví, víceslovné pojmenování, fráze a obrat. Kvůli nepřesným definicím se v současné době od těchto termínů upouští (Čermák 2010, 280; Čermák 2001).
S pojmem syntagma úzce souvisí další termíny, a to konkrétně syntagmatický vztah a syntagmatika.
Obsah |
Syntagma versus paradigma
Pojem syntagma úzce souvisí s pojmem paradigma. Paradigma označuje soubor jazykových jednotek, které jsou propojeny na základě paradigmatických vztahů a které představují varianty jediné jednotky (Bachmannová et al. 2002, 308). Paradigmatické vztahy, tj. vertikální vztahy mezi navzájem zaměnitelnými jazykovými jednotkami téže roviny (Lotko 2003, 85), jsou dle Encyklopedického slovníku češtiny součástí tzv. syntagmaticko-paradigmatického upořádání a jejich vymezení podléhá konkrétnímu syntagmatickému kontextu; jinými slovy syntagmatický kontext „určuje, co bude jednotícím prvkem paradigmatu, vůči němuž budou jeho jednotliví členové vystupovat jako obměny“ (Bachmannová et al. 2002, 308). Paradigmatický vztah tak lze vytvořit mezi syntagmatem, resp. mezi syntagmaticky spojenými jazykovými jednotkami a jinou jazykovou jednotkou při zachování stejné úrovně (Bachmannová et al. 2002, 473). V oblasti syntaxe se paradigma uplatňuje např. při porovnávání větných členů, mezi nimiž existuje určitá syntaktická vazba, s jinými paradigmaticky ekvivalentními větnými členy (Bachmannová et al. 2002, 473).
Jako příklad syntagmaticko-paradigmatického uspořádání lze uvést případ, kdy se výraz vyvinout úsilí, jehož jednotlivé jednotky pojí syntagmatický vztah slovesa a předmětného doplnění, vyhraňuje vůči výrazu usilovat na základě paradigmatického vztahu vidu slovesného děje, tj. dokonavosti prvního výrazu a nedokonavosti druhého výrazu (Bachmannová et al. 2002, 473). Ze syntaktického hlediska lze zmínit výše uvedenou větu Že Tomáš ani nenapsal, ji rozčílilo, která je paradigmatickým protějškem k větnému členu Tomáš ve větě Tomáš ji hrozně rozčílil (Bachmannová et al. 2002, 473).
Na dva základní typy vztahů jazykových znaků (tj. syntagma a paradigma) upozorňuje i Ferdinand de Saussure ve své knize Obecný kurz lingvistiky (Saussure 1996). Paradigma zde označuje jako asociaci, která se pojí s těmi slovy vně promluvy, které mají společný prvek, navzájem se asociují a tvoří soubory s různými vztahy (Saussure 1996, 151). Asociace (tj. paradigma) se netýká pouze společných prvků termínů (resp. jejich smyslů), ale i charakteru vztahů (resp. forem), jež je pojí k sobě a na jejichž základě jsou asociace vytvářeny (Saussure 1996, 154). Jinými slovy „jakékoliv slovo vždy dokáže evokovat vše, co se s ním může tím či oním způsobem asociovat“ (Saussure 1996, 154).
Kromě vymezení paradigmatu vůči syntagmatu, F. de Saussure porovnává oba termíny i z hlediska pořadí a počtu. „Zatímco syntagma vyvolává okamžitě představu pořadí a určitého počtu prvků, termíny asociativní čeledi nevystupují ani v určitém množství, ani v určeném pořadí“ (Saussure 1996, 155). F. de Saussure také poznamenává, že oproti syntagmatickým vztahům asociativní vztahy (tj. vztahy paradigmatické) nesouvisí ani s rozsahem, „jsou součástí vnitřní zásobnice, jíž se u každého jedince konstituuje jazyk“ (Saussure 1996, 151).
Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že „hodnota každého znaku vyplývá jednak z jeho vztahu k ostatním částem výpovědi, tj. ze vztahů syntagmatických, jednak z jeho vztahů k jiným jazykovým znakům, které by mohly na jeho místě stát, které s ním mají něco společného nebo protichůdného, které se vybavují pomocí asociací, zkrátka z jeho vztahů paradigmatických“ (Černý 1996, 137). Klíčovým faktorem tedy není samotná podoba určitého slova, nýbrž vztahy určitého znaku k ostatním znakům v rámci téhož jazyka (Černý 1996, 138).
Bibliografie
Primární literatura
- Čermák, František. 2010. Lexikon a sémantika. 1. vyd. Praha: Lidové noviny.
- Saussure, Ferdinand de. 1996. Kurs obecné lingvistiky. 2. vyd. Praha: Academia.
- Čermák, František. Syntagmatika slovníku: typy lexikálních kombinací. In: Hladká, Zdeňka; Karlík, Petr (Eds.). 2001. Čeština - univerzália a specifika 3 [online]. [cit. 2014-02-20]. Dostupné z: http://ucnk.ff.cuni.cz/doc/synkol.rtf
Sekundární literatura
- Černý, Jiří. 1996. Dějiny lingvistiky. 1. souborné vyd. Olomouc: Votobia.
- Bachmannová, Jarmila et al. 2002. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
- Lotko, Edvard. 2003. Slovník lingvistických termínů pro filology. 3. nezměn. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého.
Autor hesla
Tereza Motalová (2014)
Garant hesla
Jan Andres
Jak citovat heslo „Syntagma versus paradigma“
Motalová, Tereza. 2014. „Syntagma versus paradigma.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Syntagma_versus_paradigma
