Presupozice
Presupozice jsou podmínky, které musejí být splněny před tím, než může být věta použita v nějaké funkci (více viz Fillmor 1969), a také podmínky, které musejí platit, aby mohla mít věta pravdivostní hodnotu (mohla tedy být buď pravdivá, nebo nepravdivá; více viz Lyons 1977).
Obsah |
Obecná charakteristika
Termín presupozice byl přejat z logiky, v lingvistice se užívá od poloviny šedesátých let. Tento pojem však můžeme najít už u Gottloba Fregeho (více viz Frege 1892), podle nějž je jakékoliv tvrzení spjato s presupozicí, že jakákoli jména (jednoduchá i složená), která jsou užita ve výpovědích, mají své referenty. Frege však ještě nečiní rozdíly mezi odkazováním a tvrzením (Hajičová 1975, 51).
Pojmu presupozice se nejvýrazněji věnoval britský logik Peter Frederick Strawson, který se zabýval vztahem vyplývání a odlišil od něj právě vztah presupozice (více viz Strawson 1952). Pravidla vyplývání doplňuje Strawson referenčními pravidly (faktory patřící ke kontextu výpovědi – čas, místo, totožnost mluvčího), která stanoví kontextový požadavek pro správné použití výrazu.
Slovesa faktová a nefaktová
Jak uvádí Hajičová (1972, 236), presupozice se mohou týkat také doplnění různých tříd sloves. Jedním ze způsobů třídění sloves je jejich rozdělení na slovesa faktová a nefaktová (více viz Kiparski 1970). Toto třídění je založeno na tom, zda doplnění daných sloves vyjadřuje pravdivou skutečnost. „U sloves jako litovat, uvědomovat si, poznat, zapomenout, nebo u verbonominálních spojení s významem nejobecněji charakterizovatelným jako hodnotící – jsem rád, jsem pyšný, jsem šťasten, je škoda, je zvláštní, je divné, platí, že propozice (sémantický základ věty), vyjádřena u nich komplementovou větou, je vždy pravdivá bez ohledu na to, je-li maticová věta s takovým predikátem kladná, nebo záporná.“ (Hirschová 2006, 87) Taková slovesa se nazývají faktová.
A: I regret that it is raining.
B: I don´t regret that it is raining.
C: It is raining.
Je-li pravdivá věta A, pak je pravdivá i věta C, která je její presupozicí; při negaci (věta B) není presupozice, tj. věta C dotčena. To však neplatí, pokud je závislá věta místo spojky že, připojena spojkou jestliže, např. Je mi líto, jestliže prší. Taková věta nepresuponuje skutečnost, že prší.
U nefaktových sloves tomu tak není:
A: It is true that John is ill.
B: It is not true that John is ill.
C: John is ill.
Popírá-li se věta A, pak se zároveň popírá to, co je vyjádřeno doplněním slovesa, tj. věta C; věta C není presupozicí věty A, ale je součástí jejího tvrzení. Opakem faktových sloves je např. předstírá, které presuponuje, že komplementová věta je nepravdivá (Hajičová 1972, 237).
Implikativní slovesa
Tříděním sloves se zabýval také Lauri Karttunen (více viz Kartunen 1971), který dělil slovesa podle toho, s jakou presupozicí o pravdivosti nebo nepravdivosti toho, co je vyjádřeno doplněním slovesa, se pojí. „Ke slovesům inherentně spojeným s různými presupozicemi se řadí také tzv. implikativní slovesa – dokázat, odvážit se, riskovat, uráčit se, snížit se k něčemu, dát si práci s něčím“ (Hirschová 2006, 87). Jejich implikativnost se nejzřetelněji projevuje v minulém čase: např. věta Jan dokázal otevřít dveře implikuje „Jan otevřel dveře“.
„Kladná tvrzení s těmito slovesy předznamenávají, že jejich propoziční komplement platí, záporná tvrzení předznamenávají jeho neplatnost.“ (Hirschová 2006, 87)
Podskupinou implikativních sloves jsou slovesa s implikací negativní neboli slovesa, která ve své kladné podobě implikují neplatnost svého komplementu – zapomenout a odmítnout (Hirschová 2006, 89); např. Jan zapomněl zamknout dveře = „Jan nezamkl dveře.“ podobně jako Jan odmítl podepsat tu petici = „Jan nepodepsal tu petici“.
World-creating verbs
Jiným přístupem je Morganovo zkoumání složitějších souvětí (více viz Morgan 1969). Rozlišuje slovesa podle toho, do jakého kontextu jsou zapojena. Vyčlenil třídu tzv. world-creating verbs (např. to dream), presupozice těchto sloves platí pro vše, co je v jejich dosahu (Hajičová 1972, 237).
Spouštěče presupozic (presupposition triggers)
Presupozice platí, ať už má výpověď s daným propozičním obsahem formu sdělení (kladného, nebo záporného), nebo formu otázky či rozkazu. Jazykové prvky, které vyvolávají presupozice, se označují jako tzv. presupposition triggers, „spouštěče“ presupozic. Za spouštěče presupozice můžeme považovat vlastní jména, které spouštějí existenční presupozice a na straně mluvčího předpokládají znalost těchto referentů.
V češtině mohou být spouštěči presupozice některé částice a adverbia (už, ještě, také, jen, znovu), mohou jimi být faktová slovesa i implikativní slovesa (začít, přestat, pokračovat) a také slovesný čas a způsob (Hirschová 2006, 92–93). Presupozicí takových výrazů je skutečnost, že odkazují k předcházejícímu kontextu. Presupozice se tak podílejí na textové koherenci, protože odkazují
k informacím, které byly zmíněny v předcházející části textu. „,Presupoziceʻ se
v tomto chápání ztotožňuje s anaforou, všechny presupozice se chápou jako anaforické, protože spojují větu nebo její část s kontextem, která slouží jako pozadí pro interpretaci uvedené věty. […] Presupozice se takto podílejí na ,přemosťováníʻ sémantických mezer v textu.“ (Hirschová 2006, 86)
Presupozice sice nevnáší do výpovědi novou informaci, představuje však jednu
z vnitřních složek významu výpovědi, se kterou při interpretaci této výpovědi počítáme.
Dělení presupozic
Pojem presupozice se převážně užívá jednak ve smyslu logicko-sémantickém, jednak ve smyslu pragmatickém. Tímto způsobem rozlišuje presupozice E. L. Keenan (Keenan 1971). Můžeme je však dělit také podle přístupu k danému pojmu, jako to dělá Hajičová.
Dělení presupozic podle smyslu
Presupozice ve smyslu logicko-sémantickém
Sémantické presupozice se vážou na lexikální jednotky a souvisejí s pravdivostní hodnotou věty: propozice P presuponuje větu S, jestliže propozice P je nutnou podmínkou pro to, aby věta S měla pravdivostní hodnotu (Hirschová 2006, 84).
Americký lingvista James D. McCawley (více viz McCawley 1970) zkoumal vztah mezi propozicí v logice a zachycením významu věty v jazyce. Došel k závěru, že ve významovém znázornění věty je nutné rozlišovat dvě roviny: první určuje vlastnosti, o nichž produktor předpokládá, že zachycují pojmy, které zahrnují to, co říká, a druhou, která tvoří vlastní význam výpovědi (Hajičová 1972, 235).
Presupozice ve smyslu pragmatickém
Pragmatické presupozice se chápou jako faktory, které mají pro výpověď
v konkrétní situaci rozhodující význam, aby mohla být v této situaci pochopena. Vztahují se k produktorovi i k adresátovi, jsou to informace, které mají společné (resp. které předpokládají, že mají společné) a které vedou k úspěšné realizaci komunikace. Spíše než věta nebo výpověď je to produktor, kdo presuponuje, tedy předpokládá podobnou zásobu znalostí s adresátem, předpokládá, že jeho výpověď je pro adresáta v určitém kontextu přijatelná (Hirschová 2006, 84–92).
Dělení presupozic na základě přístupu k tomuto pojmu
Hajičová (1975) rozděluje přístup k presupozicím následujícím způsobem:
Presupozice v aktuálním členění větném
Chomsky pracuje s opozicí základu a ohniska výpovědi. V aktuálním členění větném odpovídá pojmu presupozice v Chomského pojetí zhruba pojem tématu (základu výpovědi). Jedná se přibližně o tytéž jevy. V negované větě se popírá vztah ohniska (jádra) k presupozici, ne však presupozice (základ) sama.
Referenční presupozice
Referenční presupozice jsou dány postavením v gramatické struktuře věty (syntaktická struktura věty). Do tohoto přístupu k pojmu presupozice mohou být zařazena i tzv. selekční omezení. Chomsky zavedl selekční omezení jako syntaktické rysy lexikálních jednotek, v nichž se musejí shodovat dvě lexikální jednotky (např. sloveso se substantivem). Toto pojetí odmítá McCawley a tvrdí, že jde nikoli o syntaktické distinkce, ale o sémantické rysy.
Presupozice spjaté s morfémy (morfémy lexikální nebo gramatické)
Presupozice spjaté s jednotlivými morfémy jsou obdobou referenčních presupozic v oblasti morfologie. S gramatickými morfémy pracovali Chomsky a McCawley, kteří se zabývali morfémy slovesných časů, přesněji užitím anglického přítomného perfekta ve větách: Princeton has been visited by Einstein a Einstein has visited Princeton (Hajičová 1972, 237). Podle Chomského nelze u druhé věty užít perfekta, protože povrchový subjekt věty musí odkazovat k něčemu dosud existujícímu. Podle McCawleyho „nejde o presupozici povrchového subjektu, ale toho, co je v tématu výpovědi“ (Hajičová 1972, 238).
Presupozice vs. Negace
Společným znakem různých presupozic je rozdíl mezi tím, co se užitím výrazu
v určité výpovědi, popř. celou výpovědí tvrdí, a tím, co se presuponuje. Jako testu k určení toho, co se tvrdí a co presuponuje, se užívá vztah mezi danou výpovědí
a její negací. Zatímco presupozice se při negaci nemění, význam věty se jejím negováním popírá.
Hajičová uvádí definici van Fraasena (více viz Fraasen 1968), který definuje vztah presupozice a negace takto: „A presuponuje B právě tehdy, když (a) jestliže A je pravdivé, pak B je pravdivé, B jestliže (non-A) je pravdivé, pak B je pravdivé“ (Hajičová 1972, 63).
Presupozice vs. Alegace
„Považujeme-li za význam to, co je negací popřeno, a za presupozici to, co
v negované větě zůstává nedotčeno negací, pak alegací rozumíme ty složky významu věty, jejichž platnost, vyplývající z pozitivní podoby věty, není
v negované větě ani popřena, ani tvrzena, takže zůstává pouze potenciální.“ (Hajičová 1975, 122)
„Výrok B je alegací věty A, jestliže z věty A vyplývá výrok B a z negace věty A nevyplývá ani výrok B, ani negace výroku B“ (Bachmannová et al. 2002, 344).
Bibliografie
- Bachmannová, Jarmila et al. 2002. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN.
- Fillmore, Charles J. 1969. „Types of lexical Informations.“ In Studies in Syntax and Semantics, ed. Ferenc Kiefer. Dordrecht: D. Reidel.
- Fraasen van, Bastiaan Cornelis. 1968. „Presupposition, Implication, and Self-Reference.“ The Journal of Philosophy 65: 136–152.
- Frege, Gottlob. 1892. „Über Sinn und Bedeutung“. Zeitschrift für Philosophie und Philosophische Kritik 100: 25–50.
- Hajičová, Eva. 1972. „Aktuální členění větné a nejnovější vývoj transformační gramatiky.“ Slovo a slovesnost 33: 229–239.
- Hajičová, Eva. 1975. Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha: Československá akademie věd.
- Hirschová, Milada. 2006. „Presupozice.“ In Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
- Chomsky, Noam. 1972. Studies on Semantics in Generative Grammar. Haag.
- Kartutunen, Lauri. 1970. „On the Semantics of Complement Sentences.“ In Papers from the Sixth Regional Meeting. Chicago.
- Keenan, E. L. 1971. „Two Kinds of Presuppositions in Natural Language.“ In Studies in Linguistic Semantics, eds. Charles J Fillmore a D. Terence Langendoen, New York.
- Kiparski, Paul. 1970. „Fact.“ In Progress in Linguistics, eds. M. Bierwisch a K. E. Heidolph, The Hague: Mouton.
- Lyons, John. 1977. Semantics 1, 2. Cambridge: Cambridge university Press..
- McCawley, James D. 1970. „Where Do Noun Phrases Come From.“ In Readings in English Transformational Grammar. New York, 166–183.
- Morgan, Jerry L. 1969. „On the Treatment of Presupposition in Transformational Grammar.“ In Papers from the Sixth Regional Meeting. Chicago, 167–177.
- Strawson, Peter Frederick. 1950. Introduction to Logical Theory. London.
Autorka hesla
Kristýna Bajgarová (2014)
Garant hesla
Kateřina Prokopová
Jak citovat heslo „Presupozice“
Bajgarová, Kristýna. 2014. „Presupozice.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Presupozice
