Pragmatika
V obecném pojetí je pragmatika součástí sémiotiky a zabývá se vztahem znaku k jeho uživatelům s ohledem na komunikační situace. Z lingvistického hlediska je pragmatika neboli [pragmatická lingvistika]] disciplína pozorující užívání jazykových prostředků, konkrétně hláskových, morfologických a syntaktických, při dosahování efektivní komunikace. Blíže lze pragmatiku definovat jako studium významu v kontextu. Právě díky náhledu na jazykové jevy z hlediska jejich užívání v komunikačních událostech vzniká pragmatická dimenze, na které se zakládá také teorie mluvních aktů. Ta zkoumá komunikační praxi s jejími pravidly.
Obsah |
Historie (původ, předchůdci, české prostředí)
Kořeny pragmatického myšlení bychom mohli zaznamenat již v Platónově spise Kratylos z období antiky či ve spise O učiteli od Augustina.
Důležité impulzy pro pragmatickou lingvistiku vycházejí z 2. poloviny 19. století ze sémiotiky a pragmatické filozofie Charlese S. Peirce, zakladatele pragmatismu, dále z koncepce Karla Bühlera a z filozofii jazyka Ludwiga Wittgensteina. Od nich získali podněty pro své teorie řečových aktů John Austin a John Searle (srov. Machová a Švehlová 2001, 88).
Pro pragmatiku českého prostředí je příznačný funkcionalistický přístup k jazyku a řeči jakožto odkaz Pražské školy, jejímiž významnými členy jsou [Vilém Mathesius]], Roman Jakobson, Jan Mukařovský a další. Jejich koncept funkce se obecně popisuje jako teleologický, neboli zaměřen na cíl, účelnost (srov. Hirschová 2006, 10).
Významní představitelé a jejich přínos
Ludwig Wittgenstein (1889–1951)
Pro pragmatiku má stěžejní význam dílo rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina Filozofická zkoumání, jenž je z velké části věnováno zkoumání „řečových her“ (Sprachspiele). Tento pojem Wittgenstein zavádí v souvislosti s tvrzením, že užívání slova je nekonečně proměnlivé.
Komunikace mezi jedinci podle něj neznamená jen pouhou výměnou informací, protože komunikanti v ní často něco zamýšlejí, mají záměry. Řečové hry jsou dle Wittgensteina způsoby užívání jazyka, možnosti dorozumívání. Tyto hry se pak mají různé podoby, například příkazu, prosby, slibu, pozdravu apod. (srov. Machová a Švehlová 2001, 89).
Wittgenstein se zabýval různými významovými situacemi a zkoumal, jak jazyk funguje. Dospěl k tomu, že významem slova není objekt, který je slovem pojmenováván. Význam slova však nemůže být pojímán ani jako čistě psychologický, neboť by si každý uživatel jazyka mohl za jisté slovo dosadit odlišný význam, což by vedlo k nedorozumění, a taková komunikace by byla nejspíš nemožná. (srov. Hirschová 2006, 11) Pro velkou část případů dle Wittgensteina platí, že „významem slova je jeho užití v jazyce“ (Wittgenstein 1979, sekce 43).
Ludwig Wittgenstein svými Filozofickými zkoumáními ovlivnil představitele tzv. oxfordské školy pěstující v první polovině 20. století filozofii přirozeného jazyka, kteří myšlenku jazykové hry rozvedli a kteří také rozvinuli Wittgensteinovo tvrzení, že cokoli lze myslet, jde rovněž i vyjádřit. (srov. Machalová a Švehlová 2001, 89) Mezi její představitele patří například John L. Austin, jehož následovníkem a kritikem v rámci teorie řečových aktů je John Searle.
John Searle (1932)
Searlovým změrem je pokusit se co nejvýstižněji explikovat pojem řečový akt, jindy označován také jako mluvní akt. „Jednotkou jazykovej komunikácie nie je, ako sa všeobecne predpokladalo, symbol, slovo alebo veta, či dokonca určitý exemplár symbolu, slova alebo vety. Základnou jednotkou jazykovej komunikácie je skôr vytváranie určitého exemplára pri uskutočňování rečového aktu.” (Searle 1992, 180)
Z toho plyne, že v návaznosti na de Saussurovo rozlišení langue a parole se pojem řečový akt blíží druhému zmíněnému, tedy parole.
Searle vychází z Austinovy teorie, podle níž mluvčí při vyřknutí výpovědi vykonává tři akty. Lokuční akt, ilokuční akt a perlokuční akt. Lokuční akt mluvčí vykoná tím, že řekne větu a oznámí tak adresátovi její obsah. Searle zdůrazňuje, že účelem jazyka je komunikace a jednotkou lidské komunikace v jazyce je řečový akt, a to akt typu ilokuční.
Na komunikaci je nahlíženo jako na vědomě řízené jednání, při němž se jeden komunikant snaží zprostředkovat svá mínění. Tím se dostáváme ke klíčovému pojmu ilokuce, pomocí něhož je záměr neboli intence vyjádřen. Vykonávání tzv. ilokučního aktu pak podle Searla, vycházejícího z Austina, musí mluvčí zamýšlet, aby byl akt úspěšný. Tento akt označuje za minimální jednotku řečového aktu. O tzv. ilokučních aktech hovoří jako o takových, „ktoré vykonáváme, keď niěčo tvrdíme, kladieme otázky, vydávame rozkazy, podávame správy, pozdravujeme či varujeme.“ (Searle 1992, 180) Jinak řečeno ilokuční akt je vykonáván skrze rozdílné výroky. Například pomocí tázacích oznamovacích, rozkazovacích a dalších vět.
Opět, čerpaje z Austina, Searle užívá a charakterizuje pojem tzv. perlokuční akt. Je v úzkém vztahu k pojmu ilokuční akt a jedná se o důsledky či účinky, „ktoré takéto akty majú na konanie, myslenie alebo presvedčenie poslucháčov. Napríklad artumentovaním môžem niekoho prehovoriť alebo presvedčiť, varovaním ho môžem vydesiť alebo znepokojiť, vyslovením požiadavky ho môžem prinútiť, aby niečo urobil, podaním informácie ho môžem presvedčiť (poučiť, povzniesť, inšpirovať, priviesť k tomu, aby si uvedomil).“ (Searle 2007, 43)
Searle také přichází s otázkou: „Aký je vzťah medzi tým čo mienim, keď niečo poviem, a tým, čo to znamená, či to už niekto povie alebo nie?“ (Searle 2007, 15) Například výrok: v místnosti je zima se na první pohled jeví jako oznámení. Mohlo by se však v určitém kontextu jednat také o výzvu k zavření okna. Stanovení ilokučního aktu není tak snadné a souvisí se sémantickými konvencemi.
Stejně tak realizace ilokučních aktů souvisí se společenskými zvyklostmi a normami a jejich vztahem k sémantice. Chápání i zprostředkovávání významu není jen záležitostí intence, ale stává se součástí konvence. Uskutečňování ilokučních aktů se děje za dodržování určitých pravidel. Jedná se o soubor sémantických pravidel používání výrazů anebo syntaktických prostředků.
Dále Searle přichází s například s hypotézou užívání jazyka jako „chování řízeného pravidly“ Konvence jsou podle něj realizacemi pravidel, u nichž rozlišuje dva druhy: regulativní pravidla, která regulují formy chování. Mezi existencí regulativních pravidel a jimi regulovaných činností není logická závislost. Naopak v případě pravidel konstitutivních a jimi regulovaných činností logická závislost je. Konstitutivní pravidla mohou stanovovat i nové formy jednání, umožňuje-li to logický průběh činnosti.
Searle tvrdí, že užívání jazyka spočívá v realizaci mluvních aktů podle systémů konstitutivních pravidel.
Pragmatika v českém prostředí
V českém prostředí se pragmatikou zabývala lingvistka Milada Hirschová, zejména ve své knize Pragmatika v češtině (2006), jíž patří následující výrok. „Předpokladem úspěšné (efektivní) komunikace je znalost prostředků jazyka a jejich významů a znalost pravidel, která nám umožňují tvořit gramaticky i sémanticky nedefektní věty daného jazyka.“ (Hirschová 2006, 8) Zkoumá totiž komunikační praxi s jejími pravidly.
Předmět studia
Mezi klíčová slova pragmatického bádání patří užívání jazyka, fungování jazyka ve společnosti či kulturní a sociální kontext (Hirschová 2006, 8). Vedle významu výpovědí si tedy všímá i mimo-řečových účinků a důsledků. Na rozdíl od sémantiky se však nespokojuje se slovníkovým významem slov, ale sleduje záměry i strategie mluvčího, komunikační situace, tedy okolnosti, za nichž se komunikace odehrává, a kontext výpovědí, čímž je myšleno jazykové okolí. Pragmatika zkoumá rovněž produkty komunikační situace, kterými jsou komunikáty, texty. Věnuje se popisu příznaků a vlastností řečových situací, které ovlivňují formu, funkci i výsledný efekt komunikátu.
Mezi hlavní jevy, které stojí v popředí zájmu pragmatiky, patří reference a deixe, presupozice, řečové akty, konverzační maximy a implikatury, konverzační analýza. V současnosti se pragmatická zkoumání vyznačují interdisciplinárním přístupem, tzn. že za shrnují jevy psychologické, sociologické, etnografické, aj. (Machová a Švehlová 2001, 87). Pro uvedení do pragmatického zájmu jsou níže rámcově vyloženy vybrané jevy.
Vybrané jevy pragmatiky
Reference a deixe
Oba pojmy jsou zkoumány rozhraním sémantiky a pragmatiky. Míní se jimi ukazování a odkazování k jednotlivým komponentům probíhající řečové situace.
Referováním se poukazuje k mentální reprezentaci. Referenční potenciál mají plnovýznamová slova a jsou tedy deskriptivní. Referování slouží k pouze k poukázání na entity, proto může být jeden referent identifikován na základě různých deskripcí. Například bývalý prezident, ten co vyhlásil amnestii (Hirschová 2006, 29).
Je-li na entitu odkazováno pomocí deiktických výrazů (ten, ta, tohle, tyhle, on, můj, její, takový apod.) jedná se o deixi. Lze ji vést směrem k osobám, času či místu. Kromě ukazování a odkazování se deixí rozumí také funkce některých výrazů. Hovoříme o tzv. indexech já, ty, zde a teď, u nichž se zdůrazňuje vlastnost token-reflexivity. Jde o to, že jejich aktuální užití odkazuje k nim samým, nemají synonyma. Například užitím indexu já, se referuje k osobě, která vyslovuje tento výraz. Dále v této souvislosti mluvíme o demonstrativech, zájmenech, časových a lokálních adverbiích aj. Deiktickou funkci mají také slovesné koncovky, neboť mezi deiktické kategorie řadíme i osobu a čas (Hirshová 2006, 35).
Kromě dalších, kterými jsou například deixe sociální, deixe prostorová atp., rozlišujeme tzv. personální neboli osobní deixi, jejíž prostředky jsou zvláště důležité pro fungování sloves v českém znakovém systému. Tento druh deixe vztahuje výpověď k partnerům komunikace, respektive odlišuje účastníky a ne-účastníky řečového jednání. Zhruba můžeme říci, že tyto prostředky, osobní zájmena, označují subjekt autora sdělení (zájmeno 1. osoby singuláru – „já") a subjekt jeho adresáta (zájmeno druhé osoby singuláru – "ty"). Od „já" autora a „ty" adresáta, tj. od subjektů přímých účastníků komunikace, se odlišují další osoby, jež se komunikace neúčastní (ty se – stejně jako věci – označují zájmeny třetí osoby) (Hirschová 2006, 61).
V nejobecnějším smyslu lze klasifikovat deixi situační (vztah obsahu výpovědi k mimojazykovým okolnostem) a deixi kontextovou (vztah k předcházejícím nebo následujícím složkám komunikátu/komunikace). Toto rozlišení se ovšem týká „objektu odkazování“, nikoli jazykových prostředků, které se na něm podílejí (Hirschová 2006, 38).
Presupozice
Obecný význam tohoto pojmu je předpoklad. Presupozice lze mimo jiné zařadit do dvou skupin, jedná se o sémantické presupozice a pragmatické presupozice.
První z nich můžeme definovat například takto: „V logicko-sémantickém smyslu jde o vztah mezi větami (propozicemi): Propozice P presuponuje větu S, jestliže propozice P je nutnou podmínkou pro to, aby věta S měla pravdivostní hodnotu, tj. aby mohla být tvrzena jako pravdivá, nebo jako nepravdivá.“ (Hirschová 2006, 84)
Pragmatický pohled na presupozici spočívá v tom, že ten, kdo presuponuje, je mluvčí ve své výpovědi, nikoli věta sama jakožto presupozice (srov. Stalnaker 1991, 473). Pragmatické presupozice se týkají vztahu výpovědí vůči jejich kontextům. „Mluvčí presuponuje něco o zásobě znalostí sdílené s adresátem, o přijatelnosti své výpovědi pro adresáta v daném kontextu.“ (Hirschová 2006, 84) Jinak řečeno mluvčí presuponuje, že jeho výpověď je adekvátní vůči jejímu kontextu, který představuje společné znalosti účastníků komunikace. Díky tomu oba mluvčí považují pravdivost výpovědi za samozřejmou.
Vezměme si například větu Sokrates je nemocen (Hirshová 2006, 85). Abychom mohli tuto větu pravdivě užít, respektive aby nepozbyla smyslu, musí referent subjektu existovat a současně musí být predikát subjektu přisouditelný. (Hirschová 2006, 85). Například v případě, že by byl ve skutečnosti subjekt zdráv, protiřečí věta pragmatické presupozici a není smysluplně užita.
Z hlediska tzv. dynamické sémantiky (Heimová 1991) je s presupozicemi blízce spjata koherence (soudržnost) textu. Věta nebo její části jsou propojeny s ko-textem (jazykovým kontextem), který je nutný pro interpretaci. Například ve větách Pavel má králika a morče. Je bílé. (Hirschová 2006, 86) má presupoziční platnost výraz morče, neboť pouze ten je středního rodu. Z tvaru užitého v následující větě, jenž se vztahuje ke stejnému rodu, lze tedy předpokládat, že bílé bude morče.
K obdobné situaci dochází také v dialogu. Když se kupříkladu manželé domlouvají na dovolenou, je vyřčena věta: Navštívíme město v srdci Evropy, město Karla IV. V této větě je koherence textu zajištěna jedině v případě, že oba komunikanti vědí, že jde o Prahu (Machová a Švehlová 2001, 91).
Bibliografie
Primární literatura
- Austin, John L. 2000. Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia.
- Searle, John R. 1992. „Čo je rečový akt?“ In Filozofia prirodzeného jazyka. Bratislava: Archa.
- Searle, John R. 2007. Rečové akty: esej z filozofie jazyka. Bratislava: Kalligram.
- Wittgenstein, Ludwig. 1979. Filosofické skúmania. Bratislava: Pravda.
Sekundární literatura
- Helbig, Gerhard. 1991. Vývoj jazykovědy po roce 1970. Praha: Academia.
- Hirschová, Milada. 2006. Pragmatika v češtině. Olomouc: FF UP.
- Hirschová, Milada. 2004. „Obecná pragmatika a pragmatika češtiny.“ SaS 65(1).
- Hirschová, Milada. 2004. „Řečový akt, řečové jednání a komunikační funkce výpovědi.“ SaS 65(3).
- Machová, Svatava a Milena Švehlová. 2001. Sémantika & pragmatická lingvistika. Praha: PedF UK.
Autorka hesla
Barbora Kursová (2014)
Garant hesla
Jan Kořenský
Jak citovat heslo „Pragmatika“
Kursová Barbora. 2014. „Pragmatika.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
