Komunikant
Komunikant je obecně účastník komunikace, tedy osoba, která se aktivně nebo alespoň pasivně účastní komunikace, resp. komunikačního aktu. Slovo komunikant lze nahradit specifikujícími synonymními označeními, které výrazněji určí jeho roli a funkci v komunikační situaci. Užití termínu komunikant také značí, že hovoříme o oblasti mezilidské komunikace, nikoliv o komunikaci v technickém slova smyslu.
V definici komunikanta ovšem nepanuje shoda. Různé teoretické přístupy se liší jak v synonymním označení slova, tak v samotném chápání významu termínu. Klíčovým měřítkem pro vymezení rozdílu mezi jednotlivými přístupy definujícími komunikanta je rozlišení aktivní a pasivní role účastníků komunikace a také rozlišení mezi aktivní/pasivní účasti a řečově aktivní/ řečově pasivní účasti. Rozhodujícím kritériem je také typ komunikace, příp. pojetí komunikanta v různých modelech komunikace.
Obsah |
Obecná charakteristika – aktivní a pasivní role komunikanta
Na aktivitu a pasivitu účastníků komunikace existuje dvojí pohled. Jeden předpokládá aktivnost pouze na straně produkce sdělení. Na komunikaci se potom střídá aktivní a pasivní podíl komunikantů, podle toho, který z nich právě vysílá sdělení, druhý účastník je pasivní.
Druhý přístup za aktivní považuje již samotnou účast v komunikaci, aktivní jsou oba komunikanti, jeden tím, že sdělení kóduje a vysílá a druhý tím, že sdělení dekóduje.
V obou případech rovně ale můžeme komunikanta rozdělit na dva typy podle aktivity v řeči: jeden účastník je vždy řečově aktivní, zatímco druhý řečově pasivní.
V rámci interpersonální komunikace se role střídají, v rámci intrapersonální komunikace je člověk oběma účastníky komunikace zároveň. V případě monologické komunikační události je aktivní jeden účastník, ostatní jsou pasivní, případně nepřítomní. V případě dialogické komunikační události se role střídají.
Komunikant řečově aktivní
Aktivní komunikant se na komunikaci podílí souvislým řečovým jednáním. Účastník komunikace řečově aktivní se nazývá mluvčí, jedná-li se o komunikaci mluvenou, nebo autor, jedná-li se o komunikaci psanou. Užívá se také psanou a mluvenou nerozlišující podavatel, či produktor.
Komunikant řečově pasivní
V případě účastníka komunikace řečově pasivního rozlišujeme specifikující označení podle adresnosti: je-li sdělení přímo adresováno konkrétnímu komunikantovi, mluvíme o adresátovi. Není-li komunikantovi sdělení přímo adresováno, je neurčitý, mluvíme o příjemci. Přičemž pasivní účastník nemusí být totožný s původním adresátem (který byl zamýšlen autorem), což je časté v případě psané komunikace. V takové situaci opět mluvíme o příjemci. V případě mluvené komunikace se užívá pojem posluchač, rozdíl mezi adresátem a příjemce tak výrazně nereflektuje. V případě psané komunikace lze také užít označení nerozlišující adresnost, a to čtenář. Častým označením je také recipient. V případě kolektivního příjemce mluvíme o publiku.
Komunikant jako pasivní účastník komunikace
Výše zmíněný přístup rozlišující roli účastníků komunikace na aktivní a pasivní, historicky starší než druhý pohled, je zastoupen v názorech přenosových/lineárních modelů komunikace. Přenosový model komunikaci chápe jako dopravu sdělení od toho, kdo jej vytvořil (od nějakého zdroje – podavatele) k tomu, komu je určeno (k adresátovi, příjemci). Iniciativu v tomto na sebe navazujícím sledu dějů má zdroj a příjemce může pouze reagovat, hlavním cílem je přijetí vyslaného sdělení příjemcem a jeho pochopení ve stejném smyslu, v jakém bylo vysláno. (Köpplová a Jirák 2009, 26-32) V této souvislosti mluvíme také o komunikační kompetenci komunikantů.
Pod tuto obecnou formulaci modelu komunikace spadají konkrétní následující:
Slovně vyjádřený komunikační řetězec H.D.Laswella komunikanty zařazuje pod označením KDO, resp. někdo a KOMU, resp. někomu. Laswellova formule umožnila organizaci studia médií: z oblasti komunikantů: studium zdrojů (mediálních organizací) a studium publika.
Komunikační model matematické teorie komunikace C.E.Shannona a W.Weavera užívá technického opisu vysílající zdroj informace (vysílač), pro aktivního komunikanta a příjemce informace (přijímač) pro pasivního komunikanta.
Nevýhodou těchto modelů je právě jejich opomenutí aktivního podílu příjemce, jednostrannost a jednosměrnost modelů, dokonce absentuje zpětná vazba - tedy střídání rolí aktivního a pasivního komunikanta.
Komunikant bývá užíván i v omezenějším významu jako označení pro řečově pasivního účastníka komunikace, tedy jako příjemce/adresát sdělení, recipienta. V těchto přístupech je řečově aktivním účastníkem komunikace, tím, který vysílá sdělení, komunikátor, přičemž vysílaná zpráva je označována jako komuniké. Pojetí komunikátora jako autora sdělení, podavatele, odesílatele, původce sdělení, expedienta; a komunikanta jako příjemce, adresáta se objevuje i u dalších teoretiků, označení účastníků se liší podle jednotlivých autorů: Roman Jakobson např. užívá komunikátor-adresát. Časté je toto pojetí i u lingvistických či literárních encyklopedií.
V pragmatice lidské komunikace je zdůrazňován vztah vysílající-příjemce, vzhledem k jejímu důrazu na zkoumání chování a účinku komunikace je mezi aktivním a pasivním účastníkem striktně rozlišováno, zastřešujícího komunikant není užíváno. (Watzlawick 2011, 25)
Komunikant jako aktivní účastník komunikace
Druhý pohled na roli účastníků komunikace považuje oba účastníky za aktivní, umožňuje tak řečově aktivního a řečově pasivního účastníka ztotožnit, shrnout a užívat zastřešující, zobecňující označení komunikant.
Nelineární model komunikace T.M. Newcomba pro zobrazení použil trojúhelníku, v němž jeden vrchol značí autora, druhý příjemce. Model trojúhelníku ABX již vystihuje vzájemný vztah, tedy možnost střídání rolí komunikantů a směřuje k obecnějšímu pojmenování.
Aktivní roli příjemce zdůrazňují kulturální studia, která studují komunikaci na úrovni produkce a příjmu (spotřeby). Oboustranná aktivita účastníků začala být přijímána v souvislosti s etnografickým obratem (obratem zájmu od textu k příjemci) v rámci mediálních studií v 70. letech 20. století, s působením Birminghamské školy a teorií kódování a dekódování Stuarta Halla. Adresát je označován za aktivního účastníka komunikace, jelikož může sdělení zaslané řečově aktivním účastníkem komunikace dekódovat v různých významech na základě svých sociálních, kulturních a psychických vlastností. Řečově pasivní účastník komunikace je inteligentním tvůrcem významu, nikoli produktem strukturovaného textu. (Barker 2006, 91)
Bibliografie
Primární literatura v původním jazyce
- Kořenský, Jan, Jana Hoffmanová, Olga Müllerová a Alena Jaklová. 1999. Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. České Budějovice: PdF Jihočeské univerzity.
Sekundární literatura
- Barker, Chris. 2006. Slovník Kulturálních Studií. Praha: Portál.
- Burton, Graeme a Jan Jirák. 2001. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal.
- Defleur, Melvin L. a Sandra J. Ballová. 1996. Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum.
- Gill, David a Bridget Adams. 2006. Abc Of Communication Studies. 2. vyd. Cheltenham: Edward Elgar.
- Hoffmanová, Jana. 1997. Stylistika. Praha: Trizonia.
- Jílek, Viktor. 2009. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého.
- Köpplová, Barbora a Jan Jirák. 2009. Masová média. Praha: Portál.
- Kunczik, Michael. 1995. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum.
- Lasswell, Harrold D. 1948. The Structure And Function Of Communication In Society. In: Bryson, L. (Ed.). The Communication Of Ideas. New York: Institute For Religious And Social Studies.
- Mcquail, Denis. a Sven Windahl. 1993. Communication Models For The Study Of Mass Communication. New York: Longman.
- Mcquail, Denis. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál.
- Mikuláštík, Milan. 2003. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing.
- Pospíšil, Zdeněk. 2005. Sociosémiotika umělecké komunikace. Boskovice: Albert.
- Reifová, Irena et al. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál.
- Vlašín, Štěpán. 1984. Slovník literární teorie. Praha: Československý Spisovatel.
- Vybíral, Zbyněk. 2005. Psychologie komunikace. Praha: Portál.
- Watzlawick, Paul. 2011. Pragmatika lidské komunikace. Praha: Kosmas.
- Hirschová, Milada. 2006. Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého.
- Müllerová, Olga a Jana Hoffmanová. 1994. Kapitoly o dialogu. Praha: Pansofia.
Autorka hesla
Petra Fujdlová (2014)
Garant hesla
Jan Kořenský
Jak citovat heslo „Komunikant“
Fujdlová, Petra. 2014. „Komunikant.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Komunikant
