Implikatura

Autor: Pavel Očenášek Garant: Kateřina Prokopová

Implikatura je pojem používaný v pragmatice. Jedná se o vyvozování nedoslovného významu výpovědi na základě (pokud možno zřetelného) porušení konverzačních maxim, avšak při dodržení principu kooperace. Mluvčí tedy sděluje více, než explicitně říká.

Obecná charakteristika

Při komunikaci dochází často k rozporu mezi doslovným významem výpovědi a tím, co bylo skutečně míněno. Pokud účastníci komunikace dodržují princip kooperace, ale přitom porušují některou z konverzačních maxim, spouští další složku komunikace, konverzační implikaturu. Důležité je, že při doslovném porozumění textu je právě princip kooperace porušen (Hirschová 2006, 141).
Grice udává několik možností, jak porušit konverzační maximu či kooperaci:

1. neokázale, avšak s rizikem nedorozumění;
   
2. nejsou dodrženy ani maximy, ani kooperace – je dán najevo nezájem kooperovat;
   
3. dojde ke konfliktu některých konverzačních maxim – např. dodržení maximy relevance je v konfliktu s maximou kvantity;
   
4. posmívání se maximě – explicitní a jasné porušení; jedná se o charakteristickou situaci, při níž vzniká konverzační implikatura (srov. Grice 2006, 227–228).
   

Příklad: A: Pojedeš letos na dovolenou? B: Koupil jsem si drahý byt. V tomto případě mluvčí B porušil jednu (nebo vícero) z konverzačních maxim (např. udává informaci, na kterou se mluvčí A neptal), avšak mluvčí A má důvod se domnívat, že mluvčí B kooperuje (má zájem odpovědět), tudíž začne vyvozovat nedoslovný význam výpovědi. Vyvodí, že mluvčímu B nezbyly po koupi bytu peníze navíc, proto na dovolenou nepojede (srov. Grice 2006, 220). Grice charakterizuje mluvčího, který uplatňuje konverzační implikaturu, následovně: „Řekl, že p; není žádný důvod předpokládat, že nedodržuje zásady, či alespoň princip kooperace; nemohl by tak učinit, ledaže by si myslel, že q; ví (a ví, že já vím, že on ví), že mohu vědět, že se vyžaduje předpoklad, že si myslí, že q; neudělal nic, aby zabránil mému myšlení, že q; má záměr, abych si myslel, nebo alespoň chce mi umožnit, abych si myslel, že q; a tak tedy implikoval, že q.“ (Grice 2006, 229)

Vznik a historie

Pojem zavedl teoretik intencionální sémantiky Paul Grice ve své stati „Logic and Conversation“ (1975), v níž také kromě implikatury pracuje se stěžejními pojmy své teorie – intencí mluvčího, principem kooperace a konverzačními maximami.
Předmětem sporu je především pojem intence mluvčího, který je dle kritiků příliš volný a nepočítá se situacemi, kdy není snadné jakoukoli intenci mluvčího určit (Marvan 2010, 109). Kritika konverzačních maxim zase poukazuje na jejich možnou nadbytečnost a kontradikci, kdy v některých případech proti sobě může stát maxima relevance a kvantity a mohou se navzájem vylučovat (Hirschová 2006, 141).
Důkladnou analýzu Griceovy teorie a její následnou revizi provedl např. Stephen C. Levinson ve své publikaci Pragmatics (1983).

Konverzační implikatura

Partikulární konverzační implikatura

Jedná se o typ implikatury, která je uplatnitelná jen v určitém kontextu a jejíž každá realizace je originální. Grice ji dělí do tří skupin:
1. „Příklady, v nichž není porušena žádná zásada [překladatel zde přeložil maximu jako zásadu; pozn. autora], nebo aspoň v nich není jasné, že je některá zásada porušena.“ (2006, 230). Grice tamtéž uvádí následující příklad:
A: Došel mi benzín.
B: Pumpa je za rohem.
I když mluvčí B není zcela relevantní, je vztah mezi pumpou a benzínem natolik evidentní, že se nejedná o typický příklad porušení maximy (Grice 2006, 230).
2. „Příklady, v nichž je porušena nějaká zásada, ale její porušení lze vysvětlit předpokladem konfliktu s jinou zásadou.“ (Grice 2006, 231)
A: Kde jsi nechal ten nový šroubovák?
B: Někde doma.
Aby mluvčí B neporušil maximu kvality (netvrdil něco, co jistě neví), musí být méně informativní, než by bylo vhodné (ibid.).
3. „Příklady, které obsahují využití [nějaké zásady], tj. postupu, jímž se zásada poruší s cílem získání konverzační implikatury prostřednictvím čehosi, co má povahu řečové figury.“ (ibid.)
A: Pomůžeš mi s úkolem?
B: Potřebuji jet nakoupit.
V našem příkladu se jedná o porušení maximy vztahu.

Zobecněná konverzační implikatura

Grice (2006, 240) upozorňuje na to, že je poměrně nesnadné odlišit zobecněnou konverzační implikaturu od implikatury konvenční, protože ani jedna není zcela závislá na kontextu výpovědi. O zobecněné konverzační implikatuře tvrdí, že „bude mít vysoký stupeň neodlučitelnosti, [ale] [m]ůže být explicitně zrušena dodáním klauzule říkající nebo implikující, že se mluvčí takto rozhodl, nebo může být zrušena kontextově, jestliže to pronesení, které zpravidla vytváří tuto implikaturu, je použito v kontextu, z nějž je jasné, že se mluvčí takto rozhodl.“ (ibid.)
U zobecněné konverzační implikatury jsou důležité sémantické vztahy mezi slovy, z kterých vyplyne, že použití jednoho slova automaticky vylučuje ty ostatní. Věta někteří žáci se přihlásili automaticky implikuje, že se někteří žáci nepřihlásili (Hirschová 2006, 150). Většinou tedy bude tato implikatura spojena se slovy typu někteří, každý, žádný, většina apod.
Zobecněná konverzační implikatura se často vyskytuje u typů otázek, které implikují prosbu k vykonání určité aktivity. Např. dotaz typu Můžeš zavřít okno? není dotazem na možnosti adresáta výpovědi tuto akci provést (jak by zněl doslovný význam výpovědi), ale spíše žádostí o provedení činnosti (Hirschová 2006, 145).
Je také častý jev, kdy jedna výpověď obsahuje jak partikulární, tak zobecněnou konverzační implikaturu.
Př. A: Bavil vás ten film?
B: Někteří z nás v kině usnuli.
Ukázkový dialog zobrazuje partikulární implikaturu ve smyslu vyvození nudnosti filmu, ale zároveň zobecněnou implikaturu, z které vyplývá, že ne všichni diváci usnuli (srov. Hirschová 2006, 145).

Konvenční implikatura

Hlavním odlišujícím rysem konvenční implikatury je to, že „[n]esouvisí s pravdivostní hodnotou výpovědi a není vyvozována v souvislosti s porušováním konverzačních maxim, automaticky (konvenčně) se přidává k jednotlivým lexikálním jednotkám“ (Hirschová 2006, 147). Věta jeho počítač je nový, ale pomalý v první části implikuje představu o nových počítačích, které jsou rychlé a výkonné, avšak v druhé části dochází ke zrušení očekávání. Dalším příkladem vztahů mezi částmi věty je gradace. „Výrazným příkladem konvenční implikatury je užívání spojovacích výrazů dokonce, dokonce i, ba i, a nadto, ale dokonce, nebo aspoň, nejen – ale i, nejen že ne – (ale) ani. “ (Hirschová 2006, 148)
Konvenční implikaturu nelze po produkci výpovědi zrušit, lze ji však odstranit nahrazením, např. vhodnější spojkou (viz Hirschová 2006, 149).

Implikatura vs. Implikace

Pojmy implikatura a implikace jsou sice velmi úzce spjaty, nesmí však docházet k jejich zaměňování. Implikace je pojem vnitřní logické souvislosti mezi dvěma částmi výpovědi. Jde tedy o pravdivostní neodlučitelný vztah, stav.
Implikatura je naproti tomu procedura vyvozování implicitního významu výpovědi. Není dána pravdivostním pravidlem (Hirschová 2006, 142).

Bibliografie

Grice, Paul H. 1992. „Mienenie a význam“. In Filozofia prirodzeného jazyka, 170–179. Bratislava.
Grice, Paul H. 2006. „Logika a konverzace“. In Analytická filosofie. Druhá čítanka, ed. Jiří Fiala, 217–241. Plzeň: O.P.S.
Hirschová, Milada. 2005. „Konverzační implikatura jako nástroj zjišťování významu výpovědi“. In Oratio et ratio [Oratio.]. Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause, ed. Světla Čmejrková, 115–130. Praha: ÚJČ AV ČR.
Hirschová, Milada. 2006. Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého.
Levison, Stephen C. 1983. Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.
Marvan, Tomáš. 2010. Otázka významu. Praha: Togga.

Autor hesla

---

Pavel Očenášek (2014)

Garant hesla

---

Kateřina Prokopová

Jak citovat heslo „Implikatura“

---

Očenášek, Pavel. 2014. „Implikatura.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Implikatura