Ideologie
Ideologie je souborem náhledů, postojů a vyznání libovolné sociální skupiny, kterýžto soubor ji jako skupinu vytváří a legitimizuje její počínání.
Obsah |
Obecná charakteristika
Neexistuje žádná jednoznačná nebo všeobecně platná definice pojmu ideologie. Za dvě stě let své existence totiž pojem prošel dějinným vývojem, který jej zatěžuje různými odkazy, symboly a událostmi (Šaradín 2001, 49).
Prvně byl pojem ideologie užit v osmnáctém století Antoinem Destuttem de Tracym. Tracy použil slovo ideologie (idéologie), když hledal nejvíce vypovídající název pro novou zastřešující vědu, přičemž striktně odmítal předešlé názvy jako metafyzika či psychologie. (Head 1980, 264) Tracyho pojetí ideologie má širší rozsah, protože jeho cílem bylo nalézt vědu, která stojí nad všemi ostatními (Šaradín 2001, 21).
Pejorativní význam získal termín ideologie zásluhou Napoleona (Šaradín 2001, 22). Své moderní podoby (svého významu) nabyl však v marxismu. Karl Marx a Bedřich Engels přisuzují de Tracyho neutrálnímu pojetí negativní konotace a ideologii chápou jako falešné vědomí, které zakrývá skutečnost (Šaradín 2001, 23). Sami autoři pak myšlenku vyjadřují slovy: „Jestliže veškerá ideologie zobrazuje lidi a jejich vztahy jako camera obscura, vzhůru nohama, vyplývá tento jev z jejich historického životního procesu...“ (Marx a Engels 1958, 40) Obecné ztotožnění ideologie s falešným vědomím v Marxově a Engelsově pojetí je ovšem značně zjednodušené chápání, autoři sami píší o tom, že dělnická třída produkuje vědeckou (pravdivou) ideologií (Šaradín 2001, 29), čímž odvracejí primární negativní konotaci falešného a předstíraného.
Italský marxista Antonio Gramsci „chápe ideologii jako ideje, významy a praktiky, které předstírají univerzální pravdy a vlastně jsou mapami významů, podporujících moc konkrétních společenských tříd.“ (Barker 2006, 76) Zároveň užívá pojmu hegemonie, který v demokratickém kontextu osvětluje spolupráci vládnoucí třídy s třídami vedenými (Šaradín, 2001: 35). V Gramsciho pojetí vyjadřuje hegemonie vládnutí souhru dominance a konsensu, autor vyjadřuje myšlenku, že žádná dominance se nemůže odehrávat bez souhlasu dominovaných, jelikož by taková dominance nutně ztroskotala na revoluční bouře a protivení se normám. (Gramsci, 1998).
Na Gramsciho navazuje francouzský marxistický filosof Louise Althusser s jedním z nejznámějších pojetí konceptu ideologie. Ideologii rozumí jako uzavřené struktuře, v níž jsou odpovědi předurčeny možnostmi otázek. Rozlišuje tzv. represivní státní aparáty a ideologické státní aparáty. Represivní státní aparáty se skládají z vlády, soudů, bezpečnostních složek a armády a jsou založené na administrativním (ale i fyzickém) nátlaku. Ideologické státní aparáty působí ve sféře kultury, vzdělávacího procesu, v médiích, náboženství a politice, tyto aparáty vytváří nátlak ideologický (Althusser 1971, 142–148). Autor zdůrazňuje pět klíčových aspektů ideologie:
- nemá historii
- ovládá lidi
- reprezentuje imaginární vztahy jednotlivců k jejich skutečným stavům existence
- ideologie má dále materiální existenci
- povolává nebo interpeluje konkrétní jednotlivce jako subjekty a tito jednotlivci jsou vždy již předem danými subjekty (Althusser 1971, 178–186).
Mimo marxistické pojetí pojmu ideologie se vyskytují především negativní uchopení tematiky. Příkladem negativního výkladu je definice Josepha Roucka, který napsal: „...věda zakládá své předpoklady na nejlepším dostupném důkaze, jenž podpoří její filosoficko-společenské předpoklady. Ideologie používá pouze takového důkazu, který potvrzuje závěry jejích ideologických principů.“ (Roucek 1944, 132) Chápání ideologie jako cosi negativního, myšlenkově uzavřeného a nebezpečného se upevnilo zejména po 2. světové válce, kde za neblahé příklady ideologie sloužili fašismus, komunismus a nacionální socialismus. Nemarxistické vnímání ideologie je však natolik různorodé a nejednotné, že opět nelze uvést jedinou tradici, z níž by pocházelo (Šaradín 2001, 48).
Významovou variabilitu pojmu a nemožnost jeho jednoznačného a konečného vymezení shrnuje Terry Eagleton vyjmenováním nejběžnějších definic ideologie, čímž pojem alespoň částečně ustavuje v kontextu jeho nejčastějšího chápání. Pod pojmem ideologie se tedy běžně rozumí:
- Proces produkce význam, znaků a hodnot v sociálním životě.
- Jádro idejí, charakterizující určitou sociální skupinu nebo třídu.
- Ideje, které pomáhají legitimizovat dominantní politickou moc.
- Falešné ideje, které pomáhají legitimizovat dominantní politickou moc.
- Systematicky deformovaná komunikace.
- To, co nabízí místo subjektu.
- Formy myšlení motivované sociálními zájmy.
- Myšlení identity.
- Sociálně potřebné iluze.
- Konjunkturu diskurzu a moci.
- Prostředí, v němž vědomí sociální aktéři dávají smysl svému světu.
- Akčně orientovaný soubor věr.
- Zmatek lingvistické a jevové reality.
- Sémiotické uzavření.
- Nepostradatelné prostředí, v němž jedinci přežívají vztahy k sociální struktuře.
- Proces, ve kterém je sociální život přeměněn v přirozenou realitu. (Eagleton 1991, 1–2)
Hodnocení ideologie
Jak už bylo zmíněno, pojem ideologie je běžně uchopován třemi způsoby neboli třemi definičními kritérii: neutrálním, pozitivním a negativním. Slovy Pavla Šaradína: „V odborné literatuře a politické praxi se většinou setkáváme se třemi hlavními koncepty ideologie: pejorativním (negativní, kritické teorie), kde převládá zejména psychologizující pojetí, pozitivním (programové aspekty, vize) a neutrálním (jedná se o neutralitu ve smyslu snahy o objektivitu, definiční neutralitu a neutralitu jako konstatování určitého jevu).“ (Šaradín 2001, 77) Příkladem neutrální definice může být definice teoretika Heywooda: „Ideologie se (...) skládají ze souboru vzájemně propojených a víceméně koherentních idejí.“ (Heywood 1994, 14) Negativní hodnocení může poukazovat na deformovanost, falešnost či omylnost (již zmíněný Marx). Jak píše Šaradín: „Pozitivně lze pojmout ideologii jakožto názor, který usiluje o nápravu, nebo slouží určité skupině jako politický program. (Šaradín 2011, 57)
Vytvořit jednotnou definici ideologie je logicky neproveditelné z hlediska nemožnosti propojení pozitivních a negativních přístupů zároveň. Pavel Šaradín (2001, 80) proto uvádí, že lze uvažovat minimálně o dvou definicích. Z hlediska propojení pozitivního a neutrálního přístupu nabízí doplněnou definici teoretiků Hamiltona a Schwartzmantela: „Ideologie je systém kolektivního udržování idejí, věr a postojů, jež obhajují jistý model sociálních vztahů a uspořádání, který je zároveň cílem, anebo systém zaměřených na ospravedlnění určitého modelu chování, který své návrhy snaží zavádět, realizovat, uskutečňovat nebo udržovat. Ideologie je funkcionalizací mocenských vztahů a slouží jako záruka zřetelného vývoje a emancipace společnosti.“ V rámci negativního uchopení užívá Šaradín upravené Adlerovy definice: „Ideologie je souhrnným označením pro upravená a hotová myšlenková schémata, která nejsou ovlivnitelná žádnou novou zkušeností. Ideologie je dogmatickým, uzavřeným systémem, který je udržován kolektivním úsilím za účelem pouhého získání nebo obhajoby stávající mocenské konfigurace.“ (Šaradín 2001, 80)
Moderní politika je definována třemi základními ideologickými přístupy: konzervatismem, liberalismem a socialismem. (Šaradín 2001, 12) Tyto tři ideologie ovšem postupně ztrácely svou univerzální účinnost. Dnes již nedokáží adekvátně reagovat na různé situaci a tím vytvářejí prostor pro tzv. malé ideologie. „Neřešená problematika životního prostředí etabluje enviromentalismus, sílící hnutí žen systematizuje feminismus. Globalizace formuje integrismus, odpor k ní zase lokalismus. Teorie o konci ideologií či dějin ústí v endismus.“ (Šaradín 2001, 59–60)
Ideologie vs. mýtus, utopie, diskurz
Jak vyplývá z přechozího textu, nejednoznačnost samotného pojmu ideologie může způsobovat jisté problémy při snaze vymezit a odlišit pojem vůči pojmům podobným. Jak píše Šaradín: „může být problematické určit, nakolik se sledovaný termín liší od mýtu, utopie, diskursu, vědy atd.“ (Šaradín 2001, 49) Z předchozích slov vyplývá, že interpretace jednotlivých pojmů závisí cele na každém novém uchopení určitého termínu a kontextu, v němž se toto uchopení děje.
Bibliografie
Althusser, Louis. 1971. „Ideology and Ideological State Apparatuses.“ In Lenin and Philosophy and other Essays. [online], 127–186. New York: Monthly Review Press, [cit. 2013-02-03]. Dostupné z www: http://www.marx2mao.com/Other/LPOE70ii.html#s5.
Barker, Chris. 2006. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál.
Barthes, Roland. 2004. Mytologie. 2. vyd. Praha: Dokořán.
Eagleton, Terry. 1991. Ideology: An Introduction. London, New York: Verso.
Gramsci, Antonio. 1998. „Hegemony, Intellectuals and the State.“ In Cultural Theory and Popular Culture: A Reader, ed. John Storey, 210–216. London: Prentice Hall.
Head, B. W. 1980. „The Origin of „ideóloque“ and „idéologie“.“ Studies on Voltaire and the Eighteenth Century. 183: 257–264.
Hoffmannová, Jana. 1997. Stylistika a... Praha: Trizonia.
Marx, Karl a Bedřich Engels. 1958. Spisy, sv. 3. Praha: SNPL.
Roucek, Joseph S. „History of the Concept of Ideology.“ Journal of the History of Ideas. 1944, 5 (4): 479–488.
Šaradín, Pavel. 2001. Historické proměny pojmu ideologie. Praha: CDK.
Autor hesla
Iveta Jansová (2014)
Garant hesla
Jan Andres
Jak citovat heslo „Ideologie“
Jansová, Iveta. 2014. „Ideologie.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5?title=Ideologie
