Diskurz
Pojem diskurz (z lat. discurrere = rozbíhat se, promlouvat, mluvit) je rozpracován a interpretován v mnoha různorodých disciplínách. Význam a funkce termínu se proměňují v závislosti na metodologické pozici, ve které je aktuálně používán.
1. Text nebo řada textů mluvených nebo psaných. Jednota komunikativní události zahrnující nejen jednotný celek textu, ale i kontextu. Zkoumání především řečové činnosti, ale zahrnuje
i činnosti nonverbální, tj. výrazy tváře, gesta, projevy emocí atd.
2. Ve Foucaultovském pojetí je diskurz systematicky uspořádaný soubor výroků o daném předmětu, tématu. Konkrétní podoba vědění, specifický způsob rozumění světu, způsob jakým se o něčem mluví.
Obsah |
Obecná charakteristika
V románských jazycích funguje výraz diskurz jako běžná součást slovní zásoby, v češtině jakožto ve slovanském jazyce je výraz diskurz pociťován jako cizí, a podléhá tak terminologizaci. Nejčastěji je překládán výrazy rozmluva, výpověď, rozprava, rozhovor, řeč, přednáška, způsob, stav věcí, jazykový projev. Termín diskurz byl rozpracován mnohými badateli, kteří ho definovali s většími či menšími odlišnostmi. V současnosti je velmi frekventovaným termínem, ne vždy však bývá užíván správně. Podle Hoffmannové se uživatelé termínu diskurz shodnou, že se „vztahuje k užívání jazyka v interakci a že bývá tradičně spojován spíše s projevy mluvenými než psanými“ (Hoffmannová, 1997, s. 8). Druhé pojetí vymezuje diskurz jako sociální konstrukci reality, jako formu vědění. Termín diskurz tak bývá spojován s přenosem sdělení, ale i s vytvářením určitých sociálních, politických a kulturních hodnot. Podle Krause mají různá pojetí diskurzu čtyři společné rysy – 1) schopnost přenášet informace, 2) koherenci jednotlivých složek – výpovědí a slov, 3) situačnost, kterou se rozumí zasazení do konkrétního prostředí a vymezení vztahu k dané skupině příjemců a 4) intertextovost, návaznost na jiné texty (Kraus, 2003, s. 17).
Historie termínu diskurz
Počátky uvažování související s diskurzem je možné vysledovat již ve studiu antické rétoriky. Ve významu disputovat užívali tento termín Sofisté, pro Sokrata znamenal diskurz zkoumání pojmu, u Aristotela sylogismus. Ve smyslu metodického uvažování přivedl diskurz do filozofie Descartes r. 1637 ve své knize Discourse de la méthode.
Pro rozvoj chápání termínu diskurz byli důležití lingvisté a filozofové. Lingvistické zkoumání se během 19. a 20. stol. postupně přesouvalo od nejnižších jazykových jednotek jako je hláska, k jednotkám vyšším – k větě. V druhé polovině 20. století se začal prosazovat názor, že jako základ zkoumání není dostačující ani věta a měl by se jím stát text. Pro označování jazykových útvarů nad úrovní věty byl zaveden termín diskurz. Vstup diskurzu v tomto významu do lingvistiky byl odůvodňován faktem, že jakákoli věta vytržená z kontextu ne vždy dává smysl a že k její správné interpretaci je nezbytné znát její kontext. Termín diskurz nebyl zpočátku používán, ale úsilím zkoumat jazyk v sociálním a kulturním kontextu přispěli lingvisté a filozofové k pozdějšímu rozšíření diskurzivního přístupu. Prvními významnými výzkumníky v tomto ohledu byli zejména jazykoví strukturalisté v čele se zakladatelem F. de Saussurem. V 60. letech se začalo rozvíjet vnímání diskurzu v souvislosti s tzv. teorií mluvních aktů J. L. Austina a J. Searleho, a tzv. lingvistickým obratem k jazyku, k řeči, příklonu k verbální komunikaci zahrnující sociální, sociálně-psychologické a osobnostní souvislosti. (Vávra, 2008, s. 204 – 205)
Termín diskurz byl poté rozpracován nejen lingvisty, ale i mnohými filozofy a sociology. Počátky užívání termínu v zesílené míře jsou spojeny s Michelem Foucaultem a jeho pracemi ze 60. a 70 let 20. století, ve kterých přichází s chápáním termínu diskurz jako formou vědění, která determinuje, co je známé, vyslovitelné a uskutečnitelné v daném sociálním a kulturním kontextu.
V návaznosti na toto pojetí získal termín diskurz postupně svůj význam i v rámci dalších vědních disciplín, např. sociologie (Giddens, Habermas), mediálních studií, pragmatiky, etnometodologie a dalších. Je příznačné, že mezi jednotlivými pojetími jsou menší či větší rozdíly se zřetelem k tomu, v čem je spatřována podstata termínu.
Dělení – přístupy k termínu diskurz
Od 70. let 20. století se zkoumání termínu diskurz synchronně rozčlenilo do mnoha alternativních přístupů. Podstatné je určit z jaké teoretické perspektivy se o něm mluví.
Můžeme rozlišit lingvistické pojetí diskurzu, které chápe diskurz jako jazykovou jednotku a společenskovědní pojetí diskurzu, které vychází z Foucaultova pojetí diskurzu jako forma vědění vymezující, co je známé a vyslovitelné v daném kontextu.
Lingvistické pojetí diskurzu
V lingvistické terminologii užíván ve smyslu rozhovoru, konverzace. Označuje synonymní výraz pro druhý z členů Saussurovské dichotomie langue– parole, tzn. užívání jazyka v textech, v dorozumívání, obecný produkt komunikačního procesu. V užším pojetí bývá používán ve významu konkrétní akt mluvní zasazený do určité jazykově nebo funkčně vymezené oblasti (Kraus, 2003, s. 17). Charakteristika diskurzu jako užití jazyka v kontextu poukazuje na různé kontexty, např. diskurzy názorové (socialistické, postmoderní), diskurzy funkční (politické, žurnalistické), diskurzy profesionální a zájmové (lékařské, sportovní), nebo na kontexty vyplývající z vědomého zařazení člověka k určité skupině, např. diskurz genderový, diskurz lékařů. Je-li na diskurz nahlíženo jako na výpověď (parole), jde v tom případě o pozici vymezující diskurz jako obsahově, tematicky a jazykově vymezené, sociálně institucionalizované a situačně zasazené formy textu/promluvy i jako soubor podmínek, za nichž tento text/promluva vzniká. Na základě stanovení určitých kritérií se vymezují různé žánry (zpráva, reportáž, povídka). (Kraus, 2008, s. 113).
Metodou zkoumání jednotlivých diskurzů v lingvistice je tzv. diskurzivní analýza. Východiska a inspirace pro analýzu diskurzu nacházíme v systémové lingvistice a funkční gramatice (M. Halliday). Pod označením analýza diskurzu bývá zahrnována i celá textová lingvistika, teorie mluvních aktů, výzkumy psaných textů i promluv. Existuje mnoho různých pojetí analýz diskurzu. Některá pojetí směřují k charakteristice diskurzivních postupů a praktik při abstrahování od významu a interpretace, jiné naopak interpretaci a významy do této charakteristiky zahrnují. Předmětem analýzy může být samotná struktura promluvy či textu, sociální aktivity uživatelů jazyka nebo soubor sociokulturních poznatků, které mají uživatelé jazyka pro interpretaci k dispozici. (Janoušek, 2007, s. 127)
Diskurz bývá tradičně spojován spíše s projevy mluvenými než psanými. Z tohoto hlediska je problematický vztah diskurzu a textu. Termíny diskurz a text jsou někdy používány jako synonyma, v jiných případech je text vyhrazen pro projevy psané a diskurz pro projevy mluvené. Často je diskurz považován za širší pojem, svým rozsahem nadřazený pojmu text. Podle Hoffmannové „zahrnuje diskurz v širším pojetí nejen sdělení (text), ale i mluvčího, adresáta sdělení, a bezprostřední situační kontext“ (Hoffmannová, 1997, s. 8). Diskurz tak bývá definován jako „integrovaný celek textu a kontextu, jako spojení jazykové realizace interakce a jejího kontextového přesahu“ (Hoffmannová, 1997, s. 8). V tomto pojetí je diskurz chápán nejen jako běžný dialog, ale i psaný text, např. literární.
S termínem diskurz je spjatý i pojem styl. Diskurz je však širším pojmem, zahrnuje v sobě
i sociální kontexty, nikoliv jen řečový styl. Stylové postupy představují obecnější kategorii toho, čemu se říká řád diskurzu, tj. soubor sociálních událostí a praktik vedoucí k tomu co a jakým způsobem bude/nebude něco napsáno/řečeno. Na nižší úrovni zobecnění jsou žánry jako specifický typ komunikačního vzorce, který je relativně ustálený, sociálně a kulturně podmíněný, vyznačující se shodnými jazykovými, kompozičnímu a tematickými vlastnostmi. Společenská (ideologická) podmíněnost stylu se stala předmětem bádání např. Normana Fairclougha. (Kraus, 2008, s. 84, 90)
Foucaultovské pojetí diskurzu
Pojímání diskurzu v současných humanitních vědách vychází v první řadě z myšlení francouzského filozofa Michela Foucaulta. Dle něj diskurz nemá autora v běžném slova smyslu, je anonymní. Snažíme-li se jej poznat, nejsou pro nás jednotliví autoři důležití, jelikož ve zkoumání diskurzu nevystupují jako tvůrci, ale pouze jako uživatelé diskurzu v dané době. Dle Matonohy můžeme vymezit tři základní významy termínu diskurz, které se u Foucaulta objevují. První definice vymezuje diskurz zeširoka jako všechny pronesené výroky, veškerou jazykovou komunikaci, všechny texty vůbec. Ve druhém významu je diskurz souhrnem textů, které sdílejí určitá společenská pravidla výstavby mající společné hodnotové pozadí (např. právní diskurz, učitelský, diskurz marxismu). Třetí koncepce definuje diskurz na abstraktní rovině jako skrytou množinu pravidel, princip utváření textů, předem daná schémata a normy, které stojí za konkrétním textovým materiálem a řídí jeho produkci. (Matonoha, 2009, s. 33) V posledním pojetí diskurz (diskurzy) jako forma vědění, specifický způsob rozumění světu, způsob jakým se o něčem mluví. Diskurz je typický pro určitou epistéme. Povaha diskurzu je závislá na společenském, kulturním a historickém kontextu a spolu s ním se také proměňuje. V každé společnosti je produkce diskurzů kontrolována, vybírána, organizována podle určitých pravidel a procesů (zákaz, odmítání, mlčení). Foucaultovi jde o zjišťování těchto pravidel a zvyklostí regulujících vznik textů/promluv v určité době. Za zdroj těchto pravidel označuje tzv. diskurzivní formace – zákonitosti všeobecných výpovědí víceméně přijatelných v dané době. Důležitým aspektem u Foucaulta je role moci. Diskurz je dle něj schopen skrze moc ovlivňovat obsah (vědění, názory), samotné subjekty a jejich identity a vztahy mezi subjekty. Jako nástroj pro odkrývání těchto procesů by měla sloužit Kritická diskurzivní analýza (CDA). Na Foucaultovo pojetí navazovali další lingvisté a filozofové (např. Fairclough, Derrida, Link, Butler, Kittler), kteří zdůrazňovali jednotlivé aspekty jeho diskurzivní teorie a různým způsobem je revidovali a kombinovali s dalšími složkami.
Bibliografie
- Černý, Jiří. 2005. Malé dějiny lingvistiky. Praha: Portál.
- Foucault, Michel. 2002. Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové.
- Foucault, Michel. 1994. Diskurz, Autor, Genealogie. Praha: Nakl. Svoboda.
- Hoffmannová, Jana. 1997. Stylistika a současná situace stylistiky. Praha: Trizonia.
- Janoušek, Jaromír. 2007. Verbální komunikace a lidská psychika. Praha: Grada Publishing.
- Kraus, Jiří. 2008. Jazyk v proměnách komunikačních médií. Praha: Karolinum.
- Kraus Jiří. 2003. Vyjadřování polemičnosti a významových opozic v politickém diskurzu. In Čmejrková, S., Hoffmannová, J. (eds.) Jazyk, média, politika. Praha: Academia.
- Matonoha, Jan. 2009. Psaní vně logocentrismu, diskurz, gender, text. Praha: Academia.
- Vávra, Martin. 2008. Diskurz a diskurzivní analýza v sociologii. In Soudobá sociologie. Praha: Karolinum, s. 204 – 221.
Autorka hesla
Zuzana Veselková (2014)
Garant hesla
Jan Kořenský
Jak citovat heslo „Diskurz“
Veselková, Zuzana. 2014. „Diskurz.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Diskurz
