Analogie (filozofie): Pojem ve scholastice

Ve starověku byl pomocí analogie, jako učení o podobnosti či úměrách, vysvětlován vztah různých ontologických sfér či možnost poznání smyslům nepřístupných entit, což hrálo důležitou roli i ve středověku, kde se analogie objevuje v rámci debat o možnostech lidského poznání v kontroverzi týkající se reality obecných pojmů, známé jako spor o univerzálie. V renesanci se analogie vyskytuje jako prostředek, který má zajistit reprezentaci člověka jako středu universa, obrazu Božího, či dokonce „malého Boha“ a, stejně jako v dobách předchozích, v teoriích poznání. Postupem času byl pojem analogie používán s jakousi samozřejmostí v různých obměnách a uplatňoval se v různých disciplínách, které se z filozofie zvolna vydělovaly. Zde se zaměříme především na vývoj a využití analogie ve filozofii.

Pojem analogie ve scholastice

U Aristotela tedy pojem analogična vypovídá přímo o předmětu (spravedlivé je analogické, člověk a býk jsou synonymně živočichové), zatímco ve scholastice vypovídá o slovech (pojmech). Přičemž věci se dělí na homonymní, jimž odpovídá víceznačný výraz (terminus aequivocus); synonymním věcem odpovídá jednoznačný výraz (terminus univocus) a jednoznačný pojem; analogickým předmětům odpovídá analogický výraz (De Vries 1998, 26).

Rozdíl mezi antikou a scholastikou tudíž spočívá v rozdílném pojetí vztahu pojmu a jsoucí věci. Jde o poměr slova a pojmenovávaného předmětu (zatímco u Aristotela jde o označení věcí samých), jež lze pojmout z jedné nebo z druhé strany (pouze věc může být ve vztahu ke slovu např. stejnojmenná, a naopak pouze pojem může být ve vztahu k věci jednoznačný (De Vries 1998, 26). Ve scholastice se pak odkazuje ke dvěma Aristotelovým textům: ke Kategoriím, kde se hovoří o různých způsobech vztahování se jednoho slova, jména (honoma), k předmětům – stejnojmenné jsou nazývány věci, které mají společné pouze jméno, ale odpovídající podstatný pojem se liší; souznačné jsou nazvány věci, u nichž je společné jak jméno, tak podstatný pojem (De Vries 1998, 24); a k Etice Nikomachově, kde se stejnojmenné rozlišuje.

O to, jakým způsobem jméno o věci či věcech vypovídá, se vedla napříč středověkem rozsáhlá diskuse, jelikož na tom záležela možnost poznání Boha, bytí člověka jako jeho obrazu či participace přírody na Bohu.

Anselm z Canterbury a analogie

V období středověku pak např. Anselm z Canterbury může díky analogii tvrdit, že člověk, jelikož je obrazem (similitudo) Božím, a má analogicky Boží vlastnosti, je schopen pravdivě poznávat Boha (Otisk 2007, 71). Analogie úměrnosti (analogia proportionalis) byla vůbec ve středověku často používána jako pomůcka při vysvětlování vztahu Boha a světa a možných výpovědí o Bohu (Matula 2007, 78).

V období středověku pak např. Anselm z Canterbury může díky analogii tvrdit, že člověk, jelikož je obrazem (similitudo) Božím, a má analogicky Boží vlastnosti, je schopen pravdivě poznávat Boha (Otisk 2007, 71). Analogie úměrnosti (analogia proportionalis) byla vůbec ve středověku často používána jako pomůcka při vysvětlování vztahu Boha a světa a možných výpovědí o Bohu (Matula 2007, 78).

Svět je hierarchicky uspořádán, jak bylo řečeno výše, a ve všem je vyšší stupeň nějakým méně konkrétním způsobem obsažen (přičemž analogie je možná pouze u stvořených věcí, nikoli u Boha; ten je Stvořitelem, na němž vše na určitém stupni participuje). Tak jako Anselm chápe i Albert Veliký stvoření jako vestigium či imago Dei, přičemž se ve věcech odráží různé ontologické odkazy směrem k Bohu a jejich bytí je na různých stupních analogické k povaze Boží existence (Matula 2007, 79). Podle Alberta dáváme Bohu některá jména jemu vlastní, některá však pouze metaforicky. Vlastní jména (Albertem nazvaná „mystická“) spadají do afirmativní teologie – mají původ v Bohu a teprve zprostředkovaně náleží světu, v němž je poznáváme (např. bytí, moudrost, život, dobro, atd.); jména, která lze vykládat pouze metaforicky, spadají pod teologii negativní (Matula 2007, 80).

Bibliografie

• Blecha, Ivan et al. 2002. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc
• De Vries, Joseph. 1998. Základní pojmy scholastiky. Překl. Tereza Saxlová a Martin

Pokorný. Praha: Rezek.

• Dvořák, Petr, ed. 2007. Analogie ve filosofii a teologii. Brno: CDK
• Dvořák, Petr. 2007. „Sémantika analogie u Tomáše v tomismu.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 90–100. Brno: CDK.
• John, Ctirad. 1994. „Modely v biomedicínském myšlení.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 125–138. Praha: Filosofia.
• Chabada, Michal. 2007. „K niektorým argumentom v prospech jednoznačnosti pojmu súcna u Jána Dunsa Scota.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 119–140. Brno: CDK.
• Kamarýt, Josef Vlastimil. 1994. „Analogie a homologie jako nástroj poznání a omylu.” In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 139–158. Praha: Filosofia.
• Klimeš, Lumír. 1981. Slovník cizích slov. Praha: SPN.
• Kristeller, Paul Oskar. 2007. Osm filosofů italské renesance. Překl. Tomáš Nejeschleba. Praha: Vyšehrad.
• Matula, Jozef. 2007. „Analógia u Alberta Veľkého.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 77–89. Brno: CDK.
• Mráz, Milan. 2007. „Analogie v Aristotelově filosofii.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 7–18. Brno: CDK.
• Nejezchleba, Tomáš. 2007. „Analogie v okultních vědách v renesanci.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 163–176. Brno: CDK.
• Němec, Václav. 2007. „Počátky středověkého konceptu analogie jsoucna u novoplatónských komentátorů Aristotela.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 19–58. Brno: CDK.
• Novák, Lukáš. 2007. „Analogický pojem po Scotovi?“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 141–162. Brno: CDK.
• Otisk, Marek. 2007. „Similitudo a imago Dei – prostředky k divinaci člověka v Monologionu.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 59–76. Brno: CDK.
• Patočka, Jan a Pavel Floss. 2001. Mikuláš Kusánský, život a dílo renesančního filosofa, matematika a politika. Praha: Vyšehrad.
• Pechar, Jiří. 1994. „Analogie ve vědě a umění.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 11–18. Praha: Filosofia.
• Ritter, Joachim, ed. 1971. Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel: Schwabe & Co.
• Sedláková, Miluše. 1994. „Pojetí mentálních modelů v kognitivní psychologii.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 190–203. Praha: Filosofia.
• Stáchová, Jiřina, ed. 1994. Model a analogie ve vědě, umění a filozofii. Praha: Filosofia.
• Stáchová, Jiřina. 1994. „Analogie, model, metafora.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 88–100. Praha: Filosofia.
• Špinka, Štěpán. 2007. „Pouto nejkrásnější: Několik poznámek k pojetí analogie v Platónově filosofii.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 19–33. Brno: CDK.
• Vašák, Pavel. 1994. „Literatura jako simulační svět.“ In Model a analogie ve vědě, umění a filozofii, ed. Jiřina Stáchová, 45–59. Praha: Filosofia.
• Volek, Peter. 2007. „Analýza jazyka hovorenia o Bohu (analógie) u Tomáše Akvinského.“ In Analogie ve filosofii a teologii, ed. Petr Dvořák, 101–118. Brno: CDK.

Autorka hesla

Jana Slezáková (2013)

Garant hesla

Lukáš Zámečník

Jak citovat heslo „Analogie (filozofie): Pojem ve scholastice“

Slezáková, Jana. 2013. „Analogie (filozofie): Pojem ve scholastice.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Analogie(_filozofie):_Pojem_ve_scholastice