Abdukce

Z Encyklopedie lingvistiky
Přejít na: navigace, hledání

Abdukce, někdy též odvození nejlepšího vysvětlení, je způsob usuzování, který se obvykle staví po bok indukce a dedukce. V obecné rovině představuje naši schopnost dopátrat se vysvětlení, které sice není přímo odvoditelné z našich současných vědomostí, ale v dané situaci se jeví jako nejpravděpodobnější. Uveďme jako příklad situaci dvou přátel, kteří se jeden den velmi pohádají, ale na druhý den spolu opět vycházejí dobře a na jejich jednání není předchozí konflikt znát. Můžeme se domnívat, že se spolu usmířili – jedná se o nejlepší vysvětlení.


Obsah

Vznik pojmu a obecná charakteristika

Termín abdukce uvedl do moderního diskurzu Charles Sanders Peirce. Jelikož za svého života prakticky nepublikoval a jeho myšlenky máme zprostředkovány převážně skrze jeho přednášky zaznamenané jeho žáky, je obtížné podat nějaké jednoznačné a koherentní vysvětlení, co vlastně abdukce je. Peirce v průběhu svého života revidoval některé své filozofické názory, a také abdukce nabývá v jeho dílech různých variací a odlišných významů. Z toho důvodu není jednoznačná ani interpretace, přičemž současné pojetí „odvození nejlepšího vysvětlení“ představuje kontroverzní způsob usuzování, který je od původního pojetí abdukce, jak ji chápal Peirce, značně vzdálen.

Peircovo pojetí abdukce

Peirce spojoval problém abdukce se svým falibilistickým konceptem poznání, tedy s vírou v omylnost našeho poznání, založenou na přesvědčení, že nemůžeme své domněnky definitivně potvrdit. Arthur W. Burks předpokládal, že přestože se filozofické názory Peirceho výrazně proměnily, vycházely ze specifické logiky, která vytvářela předpoklady pro jeho filozofování, a tak i abdukce má v jeho myšlení fundamentálnější a stabilnější význam, než by se mohlo zdát. Burks pak s ohledem na temporální vývoj Peirceho myšlenek rozlišil především dvě období, v nichž je možné nalézt v Peirceho přístupu k abdukci rozdíly.

Rané období

V prvním období pojímá Peirce abdukci jakožto usuzování, a tedy jako proces dokazování. Později rozšířil pojetí usuzování o metodologické procesy a abdukci začal brát jako postup, skrze který dospíváme k hypotézám – tento přístup je typický pro druhé období (Burks 1946, 301).
Rozdíl mezi abdukcí a indukcí je v raném období Peircovy filozofie pojat tak, že odpovídá rozdílu mezi popisnou a vysvětlující částí vědy. Indukce postupuje od jednotlivého k celku, zatímco abdukce postupuje od omezeného množství vědomostí k obecnému závěru (Burks 1946, 301).

Pozdější období

V pozdějším období Peirce propojil abdukci s dalšími oblastmi své filozofie, reinterpretoval ji více metafyzicky a tvrdil, že zatímco abdukce nám umožňuje objevovat nové hypotézy a teorie, indukce je pouze ověřuje (Burks 1946, 302). Vycházel přitom z předpokladu, že člověk instinktivně tíhne k pravdě, vyhledává ji a nahlíží do řádu přírody (Burks 1946, 302). Při řešení určitého problému můžeme dojít k velkému množství různých hypotéz, které by jej vysvětlovaly. Škála těchto hypotéz by byla tak velká, jak by nám to naše představivost umožnila. Je zcela pochopitelné, že v takovém případě není možné je všechny ověřit a vybrat z nich metodou pokusu a omylu tu správnou. Je však zřejmé, že jsme schopni vymyslet hypotézu, která je pravděpodobná a kterou můžeme ověřit (Burks 1946, 303). Poněkud paradoxní je Peirceho představa, že tyto hypotézy produkuje jakási imaginativní schopnost člověka a že je abdukce zároveň přísně logický proces usuzování (Frankfurt 1958, 594).
Z abdukce Peirce v pozdějším období učinil vedle indukce a dedukce jeden ze tří způsobů usuzování, které se, každý jinak, vztahují k pojmu hypotéza. Abdukce hypotézu objevuje, dedukce ji vysvětluje a určuje její důsledky, indukce hypotézu testuje. Peirce odmítl indukci jako základní metodu vědeckého poznání, když upřednostnil abdukci (Mihina 2000, 772). Podle Peirce pouze abdukce může přinést nějakou novou myšlenku (Burks 1946, 303). Abdukce je dle něj činnost vlastní pouze vědomým bytostem, které mohou být v procesu logického usuzování originální, přičemž tato schopnost vychází z adaptace lidského organismu na poměry okolního světa (Mihina 2000, 770). Oproti tomu stroje a počítače nemají možnost této originality, a nemohou tak dojít k novým hypotézám (Burks 1946, 305).

Abdukce jako předmět logiky vědy?

Peircovo přesvědčení, že abdukce vychází z logiky a že je tedy součástí logiky vědy, naráží na základní problém. Pokud totiž abdukce spočívá ve vymýšlení vysvětlujících hypotéz, co přesně je na tomto procesu logického, respektive čím do oblasti logiky spadá? Peirce argumentoval, že celý proces usuzování lze formálně zapsat (Douven 2011b):

  1. Je pozorován překvapivý fakt C.
  2. C by bylo samozřejmé, kdyby bylo pravdivé A.
  3. Proto se můžeme domnívat, že A je pravdivé.

V takovém případě ovšem nedochází k objevení žádné nové hypotézy. Při bližším prozkoumání je jasné, že závěr abdukce není hypotéza samotná – závěrem je totiž, že „A je pravdivé“, nikoliv pouze „A“. Hypotéza se tedy objevuje už v premise. Harry Frankfurt navrhoval, že bychom o abdukci neměli uvažovat jako o procesu vymýšlení nových hypotéz a teorií, ale jako o procesu, pomocí kterého tyto hypotézy přijímáme jako pravděpodobné či přijatelné (Frankfurt 1958, 595). V takovém případě samozřejmě není možné pomocí abdukce ověřit pravdivost hypotézy. Ovšem ani toto řešení není uspokojivé, protože skutečnost, že určitá hypotéza odpovídá nějakému pozorovanému faktu, nevytváří dostatečné podmínky pro to, abychom ji mohli přijmout. Škála hypotéz, které dobře odpovídají danému faktu, je široká, a tak bychom museli připustit, že za vybrání specifické hypotézy odpovídá vrozená schopnost člověka vybrat tu správnou z nekonečné řady možností. V takovém případě by nešlo o logický proces abdukce, nýbrž o inteligentní odhad (Frankfurt 1958, 596).

Současné pojetí abdukce

Abdukce jakožto odvození nejlepšího vysvětlení není v Peircově díle přímo přítomno. Nicméně také v současnosti se abdukce řadí na roveň indukce a dedukce. Rozdíl mezi abdukcí a indukcí lze vysvětlit pomocí následujícího příkladu s labutěmi. Jestliže jsme pozorovali během výzkumu pouze bílé labutě, pak můžeme pomocí abdukce vyvodit, že nejlepším vysvětlením, proč jsme pozorovali pouze bílé labutě a žádné černé, je to, že jsou jen bílé labutě. Indukce by mohla pouze konstatovat, že všechny labutě jsou bílé. Abdukce se tedy snaží poskytnout především vysvětlení pozorovaných jevů a toto je v něm přítomno explicitně či implicitně.
Jak už bylo naznačeno v úvodu tohoto hesla, je abdukce součástí našeho běžného života, např. když si zcela podvědomě vysvětlujeme překvapivé či nečekané události nějakým akceptovatelným vysvětlením. Setkáváme se s ní ovšem i ve vědecké metodologii, což máme několikrát rovněž historicky doloženo. Jako příklad můžeme uvést zjištění, že oběžná dráha planety Uran není přesně taková, jak se očekávalo na základě Newtonovy teorie. Astronomové následně dospěli k závěru, že za Uranem se nachází ještě nějaká jiná planeta, která mění jeho oběžnou dráhu. Takový závěr je abduktivní, protože se jedná o nejlepší vysvětlení pozorovaného jevu. Abdukce hraje významnou roli v mnoha oborech lidské činnosti, např. v lékařství, historii či filozofii (Douven 2011a) a výrazně abduktivní rysy najdeme i v klasických detektivních příbězích – i slavná deduktivní metoda Sherlocka Holmese je vlastně abduktivní.
Je obecně přijímáno, že abdukce tvoří významnou část našich rozumových schopností, ačkoliv se definice abdukce jako schopnosti nalézt hypotézy nebo přijít s vysvětlujícím vysvětlením určitého jevu může více či méně lišit.

Bibliografie


Autorka hesla

Eliška Kočí (2014)


Garant hesla

Lukáš Zámečník


Jak citovat heslo „Abdukce“

Kočí, Eliška. 2014. „Abdukce.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Abdukce

Citováno z „http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5?title=Abdukce&oldid=973“
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Nástroje