Valence
Valence je gramatická vlastnost slovesa, popřípadě i jiných slovních druhů, jež na sebe vážou jistý počet aktantů, které závisejí na funkci slova ve větě. Má blízko k slovesné intenci (viz níže).
Obsah |
Historie pojmu
Pojem valence a valenční teorie poprvé představil francouzský jazykovědec Lucien Tesnière, který zároveň formuloval hlavní zásady valenční teorie, ve kterých je sloveso centrálním větným členem. Valence je hlavně vlastností sloves, pozice ve valenčním vzorci jsou závazné a obsazované aktanty. Podle počtu participantů dělil slovesa na jednovalenční, dvouvalenční atd. a avalenční (Novotný, 1978, 103).
Před Tesnièrem se problematice valence věnoval např. německý psycholog Karl Bühler nebo
J. W. Meiner. V českém prostředí se valenční teorií zabýval např. Vladimír Skalička, největší podíl na jejím utváření však nese František Daneš a jeho spolupracovníci (Novotný 1978, 103–107).
Charakteristika valence
Valence je jev, při kterém dominující členy (především slovesa a substantiva) vyžadují jistý počet tzv. valenčních členů v konkrétních tvarech, a je současně projevem intence na rovině gramatické formy. Zpravidla je vlastností predikátu, ale může se vyskytnout i u ostatních větných členů, zejména tzv. deverbativních, tedy těch, které jsou odvozeny ze sloves (Mluvnice češtiny 1987, 18).
Miroslav Grepl a Petr Karlík (1998, 45) vysvětlují termín valence následovně: „Pojmem valence rozumíme schopnost určitých lexikálních jednotek (zejm. sloves – včetně dějových a stavových substantiv – a adjektiv) vázat na sebe jistý počet syntaktických pozic, determinovaný počtem sémantických aktantů, a to v jistých morfologických formách obsaditelných primárně jistými výrazy, buď nevětnými (substantivy a výrazy adverbiálními), nebo větnými (vedlejšími větami).“
Z valenčního hlediska lze syntaktické pozice dělit na obligatorní a fakultativní. Neobsazení obligatorní syntaktické pozice adekvátním aktantem způsobí, že věta nebude gramaticky správná, zatímco neobsazení fakultativní valenční pozice, která je přítomna ve valenčním rámci, gramaticky ani významově defektní větu nezpůsobí. Všechny další větné pozice jsou nevalenční. Valence souvisí nejen s hloubkovou strukturou (významem) věty, ale také s povrchovou větnou stavbou (Lopatková 2008, 7).
František Čermák a Jan Holub (2005, 21) charakterizují valenci jako „systémovou vlastnost lexému spočívající ve spájení se s jednou či více dalšími formálními jednotkami“, přičemž tato vlastnost „se týká všech slovních druhů (kromě interjekcí)“. Petr Sgall (1998, 15) pak ve své práci uvádí, že „valence je v lingvistice chápaná jednosměrně, jako určení těch částí věty, které mohou nebo musejí na daném řídicím slovu záviset“.
Svozilová (1997, 7) definuje valenci jako „schopnost lexikální jednotky, především slovesa, vázat na sebe jiné výrazy a mj. tak zakládat větné struktury“. Valence v tomto pojetí má pro syntax širší význam a větší důsažnost než tradičnější pojem vazba (Svozilová 1997, 7).
Valence versus intence
S valencí úzce souvisí pojem intence, který definuje Eugen Pauliny jako fakt, že sloveso ve funkci predikátu vyžaduje nebo nevyžaduje výskyt svého agens nebo patiens (Pauliny 1943, 16). Mluvnice češtiny označuje intenci jako „vlastnost slova jakožto potenciálního predikátu“ (MČ 3 1987, 10), a též uvádí, že „na rovině gramatické formy odpovídá valenci“ (MČ 3 1987, 29).
Jiří Novotný (1984, 23) charakterizuje intenci jako „zaměření slovesa (avšak i jiných slovních druhů) na jeho sémantické doplnění, a to takovými komplementy, které jsou v obecné rovině implikovány v lexikálně sémantické struktuře slovesa jako její komponenty“.
Jozef Ružička (1968, 54) pak uvádí, že „intence je významová hodnota slovesa, protože se týká vztahu slovesného děje s jeho okolnostmi, a je to průběh děje v prostoru od počátečního ke konečnému okamžiku.“
Dělení valence
Zdeňka Urešová (2011, 8) rozlišuje tři typy valencí: 1. syntaktickou – spojení slov je dáno syntakticky, 2. sémantickou – slova se spolu pojí na základě významu, 3. kombinovanou – kombinace obou předešlých typů.
Valence se dělí na přední a zadní valenci.
Hned za nositelem valence se uplatňuje tzv. přední valence, která se označuje též jako valence levá (zleva). Dalším typem (opakem) je pak zadní valence – valence pravá (zprava).
Podle pozice se rozlišuje levovalenční (předovalenční) pozice určená pro subjekt, tj. určená pro obsazení subjektem věty, a pravovalenční (zadovalenční), která je určená pro ostatní větné členy (Novotný 1984, 6).
Verbální valence
O tom, jak bude uspořádaná struktura věty, rozhoduje sloveso v pozici verba finita svým valenčním potenciálem. Při syntaktické struktuře je důležitý též lexikální význam jednotek. To znamená, že totéž sloveso může mít různou valenci, použije-li se v různých významech (Novotný 1984, 8).
Slovesa „mají schopnost vázat na sebe jistý počet výrazů povrchově realizovaných morfologickými prostředky, tj. pády“, a proto se soudí, že valence se v češtině týká syntaktické roviny jazyka, i když spojení slov v textu je primárně zákonitostí sémantiky. „Považujeme proto slovesnou valenci za jev hloubkově sémantický a chápeme ji jako významem determinovanou schopnost slovesa kombinovat se s jinými slovy (Pala 1997, 3).
Neverbální valence
Je typ valence, který se týká jiných větných členů, než je sloveso v pozici verba finita, a které mají samy valenční potenciál.
Tento typ valence nevytváří nové věty; nejedná se o větné jádro, nýbrž jen o rozvitý větný člen. Vznikají tedy pouze struktury (větně)členské. Ty mají derivační funkci a vytvářejí odvozené konstrukce. Především jsou to deriváty sloves, které mají svou valenci, a po transformaci se jejich valenční potenciál mění, a to buď redukcí počtu pozic, nebo změnou pádu (Novotný 1984, 74).
Valence substantiv
Valence je vlastní především podstatným jménům, která jsou odvozená ze sloves. Kromě obecného rozdílu mezi valencí verbální, která je větotvorná, a neverbální, která větotvorná není, existují ješte další specifické rozdíly.
1. Z hlediska rozložení funkčních pozic přechází původní levovalenční pozice na pravou stranu
a mění se v pozici pravovalenční.
2. Pozice obligatorní se mění zpravidla v potenciální.
3. Genitivní pozice substantivního valenčního vzorce může být nahrazena posesivním zájmenem, popř. posesivním adjektivem (Novotný 1984, 74–75).
„Substantiva se dělí na dějová, u kterých zůstává stejný počet pozic, činitelská a přechýlená, která jsou založena na slovesné valenci a mají o jednu pozici méně. Další typy představují např. substantiva s významem nástrojů, pojmenovávající výsledek děje, se ztrátou dějovosti, s významem vlastnoti atd.“ (Novotný 1984, 77–85).
Valence adjektiv
Vyskytuje se především u adjektiv, která jsou odvozená ze sloves a nesou původní slovesnou valenci. Další typy adjektiv valenci nemají, to platí např. pro většinu adjektiv nacházejících se v postavení atributu (Kopřivová 2006, 9).
„Adjektivní valence je [tedy] jev typický při užití adjektiva v predikátu […] a konkuruje proto, často s výraznou analogií ve valenci, samotnému slovesu. Většinou jsou pak taková adjektiva od slovesa přímo odvozená“ (Čermák a Holub 2005, 44).
V případě adjektivní valence může být vypuštěn konatel, který nese nejméně informace. Zpravidla bývá již známý z předcházejícího kontextu (Piťha 1982, 114).
Valence adverbií
Valencí disponují také adverbia, především deadjektivní, která přejímají valenci z výchozích adjektiv. ,,Některá příslovce neodvozená mají sice specifickou valenci adverbiální, avšak pro svůj sémantický ráz (vyjadřující vztahy) a na základě pevného spojení s předepsaným valenčním pádem přecházejí plynule k předložkám…“ (Novotný 1984, 90).
Plná valence
Koncept tzv. plné valence podrobněji rozpracoval Radek Čech. Jedná se o „koncept odrážející mechanismus, který řídí syntaktické chování sloves v jazyce, konkrétně distribuci přímých slovesných doplnění, jež je možné zaznamenat v podobě tzv. plnovalenčních rámců.“ Tento způsob analýzy slovesné valence nerespektuje dělení na komplementy a adjunkty, vychází ze synergetické lingvistiky a metodiku převzal autor z kvantitativní lingvistiky (Čech 2013, 126).
Bibliografie
Primární literatura
- Pauliny, Eugen. 1943. Štruktúra slovenského slovesa. Bratislava: Slovenská akadémia vied a umení.
- Tesnière, Lucien. 1959. Eléments de syntaxe structurale. Paris: Klincksieck.
Sekundární literatura
- Bachmannová, Jarmila et al. 2002. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
- Čech, Radek. 2013. „Valence versus plná valence.“ In Tygramatika, eds. Vít Gvoždiak a Dan Faltýnek. Praha: Dokořán, 120–130.
- Čermák, František a Holub Jan. 2005. Syntagmatika a paradigmatika českého slova. I, Valence a kolokabilita. 3. vyd. Praha: Karolinum.
- Grepl, Miroslav a Petr Karlík. 1998. Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.
- Kopřivová, Marie. 2006. Valence českých adjekiv. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
- Lopatková, Markéta et al. 2008. Valenční slovník českých sloves. Praha: Karolinum.
- Mistrík, Jozef et al. 1993. Encyklopédia jazykovedy. Bratislava: Obzor.
- Mluvnice češtiny: Vysokoškol. učeb. pro stud. filoz. a ped. fak. 3, Skladba. Praha, 1978.
- Novotný, Jiří. 1978. „Předchůdci a spolutvůrci valenční teorie.“ Jazykovědné aktuality 15: 102–107.
- Novotný, Jiří. 1982. „K některým otázkám neverbální valence.“ Jazykovědné aktuality 19: 109–113.
- Novotný, Jiří. 1984. Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie) . Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně.
- Pala, Karel a Pavel Ševeček. 1997. „Valence českých sloves.“ In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. A, řada jazykovědná, 46 (A45): 41–54.
- Panevová, Jarmila. 1998. „Ještě k teorii valence.“ Slovo a slovesnost 59: 1–13.
- Panevová, Jarmila. 1999. „Česká reciproční zájmena a slovesná valence.“ Slovo a slovesnost 60: 269–275
- Piťha, Petr. 1982. „K otázce valence u adjektív.“ Slovo a slovesnost 43: 113–117.
- Ružička, Jozef. 1968. „Valencia slovies a intencia slovesného deja.“ Jazykovedný časopis 19: 50–56.
- Sgall, Petr. 1998. „Teorie valence a její formální zpracování.“ Slovo a slovesnost 59: 15–29.
- Sgall, Petr. 2006. „Valence jako jádro jazykového systému.“ Slovo a slovesnost 67: 163–177.
- Svozilová, Naďa. 1997. Slovesa pro praxi: valenční slovník nejčastějších českých sloves. Praha: Academia.
- Urešová, Zdeňka. 2011. Valence sloves v Pražském závislostním korpusu. [Praha]: Ústav formální a aplikované lingvistiky.
Autorky hesla
Zuzana Bernátová, Pavla Vytlačilová (2014)
Garant hesla
Petra Martinková
Jak citovat heslo „Valence“
Bernátová, Zuzana a Pavla Vytlačilová. 2014. „Valence.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Valence
