Stammbaum

Z Encyklopedie lingvistiky
Přejít na: navigace, hledání

Pojem stammbaum nebo stammbaumtheorie v lingvistice označuje schéma historického vývoje rodiny jazyků ve formě genealogického stromu. Jedná se o vědeckou metaforu, která se podobá schématu rodokmene v historiografii nebo taxonomie v biologii. Kmen představuje společného předka celé jazykové rodiny, tedy tak zvaný proto-jazyk nebo prajazyk. Jednotlivé větve pak zastupují příbuzenské vztahy a schematizují vývoj a rozrůstání jazykových skupin a podskupin. Metafoře chybí sociální aspekt, tedy mluvčí. Na jazyk je pohlíženo jako na biologický organismus, který se vyvíjí podle určitých pravidelných zákonitostí, nezávisle na vůli jeho uživatelů.

Sestavit schéma genealogického stromu jazykové rodiny je možné na základě takzvané komparativní metody, tedy systematického srovnávání podobností mezi jazyky. Právě z těchto podobností ve slovní zásobě, morfologii a fonologickém systému lze vysledovat místa jednotlivých jazyků v rámci genealogického stromu.

Srovnávací a historická lingvistika 19. století se intenzivně zabývala porovnáním jazykových podobností a zaznamenáváním jazykových změn. Na základě těchto podobností přišel August Schleicher s ucelenou hypotézou o vývoji Indoevropské jazykové rodiny, jejíž závěry jako první v lingvistice zaznačil právě do genealogického schématu stammbaum. Touto formou schematického nákresu jazykového vývoje v podobě stromu se zřejmě nechal inspirovat i samotný Charles Darwin ve svém díle O původu člověka (Richards 2014).

Další vývoj stromového modelu byl inspirován biologií, konkrétně fylogenetikou.

Průkopníkem genealogické klasifikace jazyků pomocí takzvaného fylogenetického stromu se stal ve 20. století Joseph Harold Greenberg, který tímto učinil krok směrem k moderní srovnávací lingvistice. V současné době je na vzestupu komputační komparativní lingvistika, která má za cíl pomocí komputačních a statistických metod určit pravděpodobnost příbuznosti jazyků, jejich prajazyky a pravděpodobná data vzniku a zániku jednotlivých jazyků.


Obsah

Klasifikace jazyků

Na světě existuje mezi 2500–5000 jazyky ale údaje se značně liší, protože není jasné, co ještě považovat za dialekty jednoho jazyka a co naopak za samostatné, svébytné jazyky. Problém představují také jazyky pidžinské, kreolské nebo jazyky mrtvé (Erhart 1979, 141).

Jazyk lze klasifikovat několika způsoby. Mezi dvě základní metody klasifikace patří klasifikace genealogická (někdy též genetická) a klasifikace typologickáI (Encyklopedia Britanica 2014). Některé zdroje uvádí další způsoby klasifikace, jako například klasifikaci geografickou, u které je rozhodovacím kritériem geografická kontinuita nebo socio-politickou, kde je určující politická a kulturní váha jazyků (Erhart 1979, 141).

Typologická klasifikace

Typologicky lze jazyky klasifikovat pomocí jejich strukturních charakteristik. Jedná se o synchronní přístup, tedy takový přístup, který se zaměřuje na současný stav jazyků. Tento typ klasifikace převládl v lingvistice v 19. století a nejznámějším typem klasifikace bylo rozdělení na izolační, aglutinační a flexivní jazyky, o kterém bude ještě řeč v oddílu 3.2. Jazyky mohou být typologicky řazeny podle podobností ve fonologickém inventáři, slovosledu, nebo lexikonu.
Problém spočívá právě v rozhodnutí, kterým kritériem se při typologické klasifikaci řídit (Encyclopedia Britanica 2014). Podle toho, jaké kritérium zvolíme, patří jazyk do skupiny A, B nebo C. Spíše než o typologické klasifikaci tedy mluvíme o typologii jazyků (Erhart 1979, 163).

Genealogická (genetická) klasifikace

Zatímco u typologie budou kritériem typologické shody, genealogická metoda čerpá z poznatků historické i srovnávací gramatiky a klade si za cíl třídit jazyky do jednotlivých rodin (=základní jednotka genealogické klasifikace) podle stupně diachronní příbuznosti (Encyclopedia Britanica 2014). Pomocí této metody lze například dojít k závěru, že v rámci indoevropské rodiny existuje slovanská pod-rodina, do které patří čeština, polština nebo ruština, a všechny tyto jazyky mají jednoho společného předka – praslovanštinu. Pro jazyky, které pochází ze stejného předka, používáme termín jazyky příbuzné (Černý 1996, 90).

Potíž této metody spočívá v tom, že nejstarší známé jazyky byly před 3000 lety stále živé, což je však bohužel jen zlomek vývoje jazyků, který se odhaduje na několik desítek tisíc let (Černý 1996, 61).

Z dřívějších dob pochopitelně chybí jakékoli dochované jazykové prameny (Erhart 1979, 192). Tam, kde si lingvisté nejsou svým zařazením jisti, například z důvodu nedostatečné evidence, se často uchylují k hledisku geografickému (Černý 1996, 62).

Řazení jazyků do rodin je tedy spíše hypotetického rázu a na základě nových pramenů se v budoucnu může radikálně měnit (Encyclopedia Britanica 2014). V dnešní době se předpokládaný počet jazykových rodin pohybuje kolem 20, přičemž nejlépe zpracované jsou z genealogického hlediska jazyky indoevropské a jazyky jihovýchodní Asia (Černý 1996, 92-93). V tabulce 1 je uveden příklad nejrozšířenější

Použitá literatura

  • Browne, Sir Thomas. Certain miscellany tracts. London, 1684.
  • Černý, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia: 1996.
  • Černý, Jiří. Malé dějiny lingvistiky. Praha: Portál, 2005.
  • Černý, Jiří. Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico, 1998.
  • Greenberg, Joseph H. A Quantitative Approach to the Typological Morphology of Language. In On Language: Selected Writtings of Joseph H. Greenberg.
  • Greenberg, Joseph H. Indo-European and Its Closest Relatives: The Eurasiatic Language Family. Volume 1, Grammar. Stanford: Stanford University Press, 2000.
  • Greenberg, Joseph H. Language in the Americas. Stanford: Stanford University Press. 1987.
  • Greenberg, Joseph H. The Languages of Africa. Bloomington: Indiana University Press, 1963.
  • Greenberg, Joseph Harold. Language, culture, and communication. Stanford: Stanford University Press, 1971.
  • Holm, John A. Pidgins and Creoles, Volume I: Theory and Structure. Melbourne: Cambridge University Press, 1989.
  • Holm, John A. An Introduction to Pidgins and Creoles. Melbourne: Cambridge University Press, 2000.
  • Iljič-Svityč, Vladimír M. Opyt sravnenija nostratifieskich jazykov I. Moskva: 1971.
  • Kalina, Tomáš - Váňa, Jiří. Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Praha: Karolinum, 2005.
  • Rankin, Robert L. The Comparative Method. In The Oxford Handbook of Historical Linguistics. Ed. Joseph, B. D - Janda, R. D. (eds.). Oxford: Blackwell Publishing, 2003.
  • Schleichler, August. Die Sprachen Europas in systematischer Übersicht. Weimar: Böhlau,

1863.

  • Schleichler, August. Die ersten Spaltungen des indogermanischen Urvolkes. In
  • Allgemeine Zeitschrift für Wissenschaft und Literatur. August, 1853.
  • Schleichler, August. Linguistische Untersuchungen. Part 2: Die Sprachen Europas in systematischer Uebersicht. Bonn: H. B. Koenig, 1850. New ed. by KÖRNER, Konrad.
  • Amsterdam: John Benjamins, 1982.
  • Schuchardt, Hugo. Sprachmischung. In Ein Vademecum der allgemeinen Sprachwissenschaft. Halle: Max Niemeyer Verlag, 1928.
  • Thompson, R. W. A note on some possible affinities between the creole dialects of the Old World and those of the New. Creole Language Studies, 1961, 2: 107–113.
  • Tylor, Douglas. New Languages for old in the West Indies. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1977.


Elektronické zdroje



Autor hesla

Pavlína Heinzová (2014)


Garant hesla

Kateřina Prokopová


Jak citovat heslo „Stammbau“

Heinzová, Pavlína. 2014. „Stammbau.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Citováno z „http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5?title=Stammbaum&oldid=1664“
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Nástroje