Realismus
Termín realismus (realizmus) je odvozen z latinského slova res (= předmět, skutečnost, realita) či realis (= skutečný, věcný, hmotný), realismus je tedy filozofický postoj, který uznává objektivní existenci předmětů, jejich vztahů a situací. V obecném smyslu také souhrnně označuje ty z proudů filozofické nauky o poznání (gnozeologie, epistemologie, noetika), podle nichž je obsahem poznání cosi, co buď zcela, nebo částečně objektivně existuje v poznávané realitě. (Olšovský 2005)
Obsah |
Realismus a jeho typy
Termín realismus není ve filozofické tradici jednoznačný, mluví se proto o více druzích realismu. Ontologický realismus označuje platónskou nauku, podle níž jsou inteligibilní ideje skutečnější než vnímatelné jednotliviny. V konceptu kantovské filozofie (I. Kant) lze pak hovořit o realismu kritickém, pro který existují objekty v prostoru a čase nezávisle na rozumu, které se jeví jako fenomény. V teoretických vědách je matematickým realismem nazýván postoj, dle něhož předměty a vztahy matematik netvoří, ale pouze objevuje. V estetice se pak v 19. století objevuje pojem realismus estetický, a to jako doktrína, podle níž umělecké dílo musí být věrným znázorněním skutečnosti, aniž by ji jakkoliv zkrášlovalo či zastíralo některé její stránky. Jako socialistický realismus je naopak označována estetická teorie, podle které umělecké dílo musí ilustrovat „kladné“ stránky socialismu a společnosti a tím sloužit lidu. (Bodnár et al. 1969)
Zvláštní formou realismu je tzv. realismus trimodiální, dle něhož universália existují trojím způsobem, a to (1) jako ideje v Bohu (předobrazy stvořených věcí), (2) jako esence ve věcech,
(3) jako pojmy lidského myšlení, které uchopují esence věcí. Trimodiální realismus se objevuje
v arabské filozofii u al-Farábího a Avicenny a ve scholastice u Alberta Velikého a Tomáše Akvinského, který vypracoval nauku o triplex status essentiae.
Realismus v současné filozofii
V současné filozofii se realismus nejčastěji chápe a vykládá jako kontrast k noetickým systémům idealismu a fenomenalismu a rozlišuje se mezi naivním a kritickým realismem. (Blecha et al. 1998)
Naivní realismus
Naivní realismus je spíše noetický princip než samostatný filozofický směr či škola. Jeho zastánci tvrdí, že poznání a smyslové vjemy vedou k úplnému a pravdivému poznání objektivní reality. Neberou v úvahu rozumový poznávací proces a výrazně tíhnou k empirismu. Naivní realismus často vede k tzv. vědeckému realismu, kdy přírodní jevy, které poznáváme, jsou ztotožňovány s funkcemi a zákonitostmi objektivní reality. Jevy, které zkoumá speciální věda (fyzika), jsou bez výhrad redukovatelné na fyzikální zákonitosti. Proti tomuto postupu se ostře staví koncept antirealistický (viz antirealismus). Při zevšeobecnění fyzikálního realismu lze dojít k noetickému stanovisku pozitivistického charakteru v případě, že je naivní realismus soustavně překonáván vědeckou a filozofickou skepsí.
Kritický realismus
Kritický realismus je nesourodý filozofický proud první poloviny 20. století. Je v protikladu ke koncepcím Georga Wilhelma Friedricha Hegela a jeho následovníků. Stanovisko kritického realismu je, že musí objektivně existovat vnější svět nezávislý na našem vědomí, přičemž náš rozum může a musí pomocí kriticky vedené práce tento svět poznávat. Kritický realismus uvažuje
i o subjektu jakožto o bytostné součásti poznání.
Lze rozlišit německý proud kritického realismu (např. N. Hartmann a tzv. würzburská škola, do níž patřili mj. O. Külpe, A. Messer, E. Becher, J. Volkelt) a proud americký, který byl kompaktnější
a jehož představitelé (G. Santayan, C. A. Strong, A. O. Lovejoy, R. W. Sellars, J. B. Pratt) tvořili
tzv. realistické hnutí. To se soustřeďovalo kolem sborníku Essays in Critical Realism (1921). (Honderich et al. 1995)
Realismus a spor o universálie
V užším smyslu je realismus jeden z postojů ve sporu o universálie (synon. universália). V tomto kontextu se lze setkat také s označením realismus obecnin. Zmíněný spor vedl k vytvoření stanovisek realismu a nominalismu a částečně odráží i boj mezi samotným materialismem a idealismem. Toto pojetí se vztahuje k realismu scholastickému: realismus je názor, podle něhož obecné pojmy (universália) existují nezávisle na lidském rozumu nebo jim něco mimo oblast lidského rozumu adekvátně odpovídá a jsou primární ve vztahu k jednotlivinám. V tomto kontextu se rozlišuje mezi krajní a umírněnou podobou realismu, tedy mezi dvěma formami chápání vztahu idejí (obecných pojmů) a jednotlivin. (Blecha et al. 1998)
Krajní realismus
Universália existují časově před věcmi (ante rem) jako ideje (předobrazy) později reálně existujících věcí, jednotlivin. Základem koncepce je Platónova nauka o idejích, které jsou nositeli trvalých a neměnných pravd. Jednotliviny skutečně existují tak, že participují na ideji, která je jejich předobrazem. Mezi zastánce togoto směru se řadí např.: Platón, J. S. Eriugena, Anselm
z Canterbury, zastánci Chartreské školy a další.
V novověku byl pak krajní realismus modifikován do mnoha podob, srov. např. učení R. Descarta, H. R. Lotze, B. Bolzana, E. Husserla, A. Meinonga či B. Russella. S návazností na matematiku a logiku se realismem zabýval G. Frege či G. F. L. P. Cantor. (Albrecht et al. 1987)
Umírněný realismus
Universália existují ve věcech (in re) jako jejich druhové určení, tedy jejich společná přirozenost (natura communis). Základem této koncepce je Aristotelova noetika (potažmo metafyzika), ve které existují jen jednotliviny, které však obsahují i cosi obecného (ve středověku je to esence ''in rebus''), což umožňuje, aby byly jednotliviny poznáním uchopeny pomocí obecných pojmů. Svého vrcholu dosáhl umírněný realismus především ve 13. století. Mezi myslitele umírněného realismu patří např. Aristoteles, Albert Veliký, Tomáš Akvinský (a po něm většina tomistické tradice), J. Duns Scotus, v novověku pak F. Brentano, J. M. Bocheňski, R. Chisholm, S. A. Kripke a další. (Albrecht et al. 1987)
Bibliografie
- Albrecht, Eduard et al. 1987. Slovník: Filozofia a prírodné vedy. Bratislava: Pravda.
- Blecha, Ivan et al. 1998. Filosofický slovník. 2. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.
- Bodnár, Ján et al. 1969. Pragmatizmus, Realizmus, Fenomenológia, Existencializmus. Bratislava: Epocha.
- Durozoi, Gérard a André Roussel. 1994. Filozofický slovník. Praha: Nakladatelství EWA Edition.
- Honderich, Ted et al. 1995. The Oxford Companion to Philosophy. Oxford: Oxford University Press.
- Olšovský Jiří. 2005. Slovník filosofických pojmů současnosti. 2. vyd. Praha: Academia.
Autor hesla
Jan Hanáček (2014)
Garant hesla
Lukáš Zámečník
Jak citovat heslo „Realismus“
Hanáček, Jan. 2014. „Realismus.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Realismus
