Leibniz a jazyk

Z Encyklopedie lingvistiky
Přejít na: navigace, hledání

Filozofie Gottfrieda Willhelma Leibnize tvoří ve svém základě pevný a komplexní celek, do něhož každý Leibnizův zájem pevně zapadá, včetně jeho matematických a fyzikálních úvah, a tedy ani jeho zaujetí jazykem není výjimkou.

V průběhu Leibnizova života, jak se jeho zájem proměňoval, myšlení bylo tvarováno jeho okolím a také jeho vlastními zkušenostmi, postupně se věnoval dvěma základním lingvistickým tématům:

  1. Tvorbou univerzálního jazyka
  2. Výzkumem původu jazyků a hledáním jejich vzájemné příbuznosti

Každá z těchto snah má počáteční bod v jednom z jeho děl, od kterého se pak prolínají nejen filozofickými spisky, ale také jeho osobními dopisy a korespondencí s přáteli a kolegy, takže je zevrubně určitelná chronologizace jeho pátrání v jednotlivých jazykovědných tématech, alespoň v jejich počátcích.

Obsah

Univerzální jazyk

Úvahy nad univerzálním jazykem jsou jednou z jeho prvních úvah nad jazykem obecně a jeho stopy spatřujeme už ve spisku Dissertatio de arte combinatoria z roku 1666. Později tento nápad rozpracovává v dalších, převážně kombinatorických, dílech, neboť jsou u něj tato témata úzce propojena.
V sedmnáctém století není jediný, jeho snažení vrůstá do širokého kontextu a sám je pokusy dalších známých osobností ovlivněn ještě před napsáním Dissertatia a pak v jeho průběhu. Dva z těchto nejvlivnějších zdrojů jsou Mercury (Mercury, or the Secret and Swift Messenger, Shewing a Man May with Privacy and Spead Communicate his Thoughts to a friend at a Distance) od Johna Wilkinsona a Ars Signorum (Ars Signorum, vulgo Character universalis et lingua philosophica) od George Dalgarna.
Přestože jsou mu však obě díla velkým zdrojem inspirace, obě zároveň kritizuje na jednu stranu pro jejich přílišnou praktičnost, neboť oba jazyky, stejně jako většina před nimi, měly sloužit spíše jako kryptografické pomůcky, jejich primárním záměrem byla tedy pouze komunikace, jak je to patrné i z rozšířeného názvu Wilkinsonova díla. Na druhou stranu pro jejich přílišnou komplikovanost a neohrabanost. A přestože Dalgarno se sice směřuje Leibnizovým směrem, než Wilkinsonovým, i jeho nakonec filozof opouští, neboť jeho výsledky nejsou pro něj v tuto chvíli dostačující (Rutherford 2002).
Leibnizův záměr byl tedy vytvořit plnohodnotný a naprosto jednoduchý a snadno zapamatovatelný filozofický jazyk, schopný jednoduchého překladu. Celý tento Leibnizův velkolepý projekt má čtyři kroky:

  1. vytvoření encyklopedie vědění z lexikonu základních pojmů;
  2. tvorba dokonalé gramatiky;
  3. tvorba zákonů pro výslovnost jednotlivých znaků;
  4. vytvoření seznamu reálných charakterů, jež by měly dovést mluvčího k tvorbě pravdivých vět (Eco 2001, 240).

Každý bod měl sloužit svému účelu. Reálné charaktery, tvořící pravdivé věty potřebovaly do jisté míry předchozí kroky, neboť bylo nutné vědět, jak je vyslovovat, jak z nich tvořit gramaticky správné věty a jaké pojmy zastupují. Tyto pojmy měly vycházet z encyklopedického seznamu vědění lidstva, které mělo být zjednodušené z komplexních pojmů na základní, a to za pomoci definic.
V průběhu svého snažení nakonec nejvíce rozpracoval poslední bod, zatímco od předchozích třech postupně upustil. Než k tomu však došlo, pokusil se vytvořit základ dokonalé gramatiky pomocí latiny, a to systematickým zjednodušováním její gramatiky. Snižoval množství nepravidelností, inflexí, konjugací a deklinací, atd.
Teprve pak začal tvořit svůj reálný charakter, skutečný znak, jak o něm mluvil později ve svém díle i Wilkins.
Ve svých dopisech z Paříže, které psal Oldenburgovi a později i Bourgnetovi se mimo jiné zmiňuje také právě o reálném charakteru. Jeho nejlepšími příklady pro Leibnize jsou egyptské a čínské hieroglyfy a chemické značky a to proto, že se jedná o ideogramy, nikoliv o hláskové systémy. Znaky tedy odkazují přímo k věcem, nebo spíše k ideám, jak napovídá název (Rutherford 2002).
Přímo Leibnizův reálný charakter je nakonec velice inspirován Dalgarnem a jeho systémem a Leibnizovou kombinatorikou, avšak od jiných svých současníků se Leibniz liší až nadšeným přijímáním mnohoznačnosti jednotlivých základních pojmů.
Jeho systém je poměrně snadný. Prvních devět konsonantů bylo označeno devíti číslicemi, zatímco vokály označovaly řády, tedy jednotky, desítky stovky, atd. Např. slovo mubodilefa by mělo v závěru číslo 81 374. Stejné číslo by však mělo i slovo bodifalemu. Podle Leibnize tato kombinační schopnost jeho jazyka je obrovskou výhodou pro poezii a může díky tomu sloužit i ke tvorbě hudby (Eco 2001, 239).
Leibnizova představa byla tedy taková, že vytvoří samostatný nezávislý umělý a univerzální jazyk, který bude zároveň přirozený, s jeho vlastním písmem a bude schopen volně překládat ze kteréhokoliv jazyka a i zpět. Proto musel být tento jazyk velice jednoduchý a snadno zapamatovatelný a skládat se jen z několika málo znaků a minimálního množství pravidel. Nakonec však tak daleko nedošel.
Aby mohl vyjádřit skutečně jen ty nejzákladnější elementy, musel je nejdříve nalézt a systematizovat, a proto musel najít základní elementy samotného myšlení. Analýza myšlení, která pro něj byla z větší části synonymní s analýzou reálného charakteru, probíhala ve dvou fázích:

  1. Rozklad všech řečových elementů na nejjednodušší, a to za pomoci definic, dokud se nedojde k dále nerozložitelným prvkům
  2. Studium syntaxe, tedy sestavování a kombinování řečových elementů

Základní nevýhoda jeho jazyka, která se projevila už při jeho tvorbě, byla však ta, že výroba encyklopedie vědění a reálného charakteru musela probíhat současně, neboť charakter předpokládá, že veškeré znalosti byly logicky zkategorizovány, ale zároveň je charakter pro tvorbu encyklopedie nepostradatelný a její tvorba se bez něj neobejde (Rutherford 2002).

Původ jazyků a jejich historická příbuznost

První náhled do Leibnizových představ o historii a původu jazyků poskytuje jeho korespondence s Hiobem Ludolfem. V těch zmiňuje, že podle něj není hebrejština tím původním jazykem, jedná se sice o starý jazyk, ale rozhodně není původní (Muraoka, Baasten a Puersen 2003, 62).
Když pak roku 1710 vychází v rámci první publikace Miscellanea Berlinensia jeho Brevis designatio (Brevis designatio meditationum de iriginibus Pentium ductis potissimum ex indicio linguarum), shrnuje v tomto díle většinu svých myšlenek, jak co se týče původu jazyka, tak i svých názorů na jejich příbuznost.
Zároveň Leibniz poznamenává, že všechny jazyky mají určitě jeden společný původ, musel existovat jeden původní jazyk, lingua antiqua, který je však již nenávratně ztracen. Dnešní jazyky ale obsazují jeho stopy. Lingua antiqua však není totéž, co Adamův jazyk, lingua adamica, který byl poskládán z onomatopoických kořenů (Trabant 2001, 13).
Leibniz tvrdí, že jediný způsob, jak mohl Adam vytvořit slova, bylo vzájemnou a společnou analogií zvuku s emocí, která přináleží dané věci (Leibniz 1710, 2).
Leibniz Brevis designatio uvozuje slovy, že nejspolehlivější způsob, jak odhalit původ národů je skrze studium a klasifikaci jejich jazyků (Leibniz 1710, 1). Aby však výsledky byly co nejpřesnější, musel získat, co největší množství dat. Proto urgoval cestovatele, jezuity, misionáře, aby mu vozili z celého světa co nejvíce materiálů. Díky tomu byl pak schopen porovnávat slova napříč velkými částmi Evropy a Asie.
Krátce a velice obecně se věnuje etymologii jmen řek, lesů a dalších přírodních útvarů, které podle něj jsou často starší, než jiné útvary jazyka a zaznamenávají tak dřívější vrstvy jazyka (Leibniz 1710, 3).
Dále se pak věnuje převážně jazykovým změnám způsobeným migrací a časovým odstupem. Neustálá akumulace postupných změn a ovlivňování okolními jazyky pak způsobily, že si třeba angličtina s africkými jazyky už nejsou vůbec podobné (Leibniz 1710, 3–4).
Z původního primitivního jazyka, lingua antiqua, který se zrodil někde na východě, vzešly postupným vývojem dva dialekty, jedním mluvily kmeny na severu a Leibniz ho nazývá jafetický dialekt, druhý sloužil kmenům na jihu a to byl aramejský dialekt. Pod aramejský dialekt řadí arabštinu a hebrejštinu, do jafetského řadí kelto-skytštinu. Kelto-skytský dialekt je podle Leibnize dnes rozšířený po většině Evropy, řadil tam tedy většinu jazyků, které dnes patří do indoevropské jazykové rodiny (Leibniz 1710, 4).
Postupná diverzita jazyků pak nastala samozřejmě časem a taky migrací mluvčích daných dialektů směrem na západ, do západní Asie a do Evropy, kde se pak usadili.
Svou teorii vývoje ukazuje na množství příkladů, které sesbíral jak sám, tak i z příkladů, které získal od svých přátel a korespondentů. Jedním takovým příkladem je i zacházení s radikály ve slově Dnieser, Dnieper, na rozdíl od Nieser a Nieper (Leibniz 1710, 5).
V průběhu Brevis designatio se věnuje podobnému porovnání některých základních slov a migrací u obyvatel Finska a u Turko-tatarů, dále rozebírá problematiku Slovanů, Hunů a Maďarů, atd. Snaží se postupně projít celou Evropou a západní Asii.
Později přechází k tématu mýtů a jako jeden z vůbec prvních poukazuje na spojitost mezi germánským bohem Wodanem a severským Odinem. Z kulturního hlediska oběma bohům, jak Wodanovi, jehož oddaní se nazývali Herulinové, či Herlechinové, tak i Odinovi byly směřovány podobné druhy obětí, a oba mají velice podobné mytologické pozadí (Davidson 1988, 54).
Leibniz však poukazuje na jejich jazykovou podobnost a vytváří závěr, že zřejmě jak Germáni cestovali na sever do Skandinávie, jak je to patrné ze současné národní mytologie, jejich mýty se během migrace částečně transformovaly, stejně jako jejich jazyk (Leibniz 1710, 14).
Germáni a Skandinávci nejsou jediní se společnou mytologií, dále přidává Franky, či Francouze, Brity a Skoty, jejichž společná tradice vytvořila rozsáhlé příběhové celky v germánských jazycích zvané Ságy (Leibniz 1710, 15).
Je také patrné, že se v této době už dostal k novému dílu Johna Wilkinse, The Real Character, neboť jeho zpracování jej velice osloví a Wilkinsovu práci velice chválí (Leibniz 1710, 2).

Přínos Leibnizova díla

Obrovský přínos Leibnizova díla je samozřejmě patrný v jeho práci na kalkulu a v oblasti kombinatoriky, nehledě na jeho filozofii. Jeho zájem v lingvistice je však neméně významný, jednak pro svou propojenost právě s Leibnizovou matematikou a kombinatorikou, a také pro svou snahu shromáždit co nejvíce materiálů pro komparativní jazykovou analýzu, jaká byla v té době neobvyklá.
Dále je vyzvedáván také jeho přínos pro tvorbu Katalogu jazyků od Hervase a Mithridata od J. Ch. Adelunga, kteří čerpali svou inspiraci právě od Leibnize (Müller, 1862; str. 133).
Velice zajímavá je také jeho krátká esej Neplánované myšlenky týkající se užití a zlepšení německého jazyka, kterou napsal během několika dní na přelomu 17. a 18. století, a kde shrnul veškeré nedokonalosti němčiny převážně v oblasti slovní zásoby. V této oblasti podle něj jeho rodný jazyk postrádá spoustu abstraktních výrazů, frází, atd. Jedná se o nejkomplexnější výčet své doby a i nějakou dobu poté nemá minimálně v Evropě konkurenci (MacKie 1845, 205).
A mimo jiné je také za jeden z jeho největších přínosů považován jeho seznam reálných charakterů, který na konci 18. století sestavil (Eco 2001, 240).

Bibliografie

Primární literatura

Sekundární literatura


Autor hesla

Michaela Roubínková (2014)


Garant hesla

Marek Nagy


Jak citovat heslo „Leibniz a jazyk“

Roubínková, Michaela. 2014. „Leibniz a jazyk.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Leibniz_a_jazyk

Citováno z „http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5?title=Leibniz_a_jazyk&oldid=1700“
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Nástroje