Konstrukt/konstituent

Konstrukt a konstituent jsou jazykové pojmy kvantitativní lingvistiky, jejichž vzájemný vztah objasňuje výjimečné vlastnosti jazyka. Hrají významnou roli například ve vztahu, kterému se říká Menzerath-Altmannův zákon. Konstrukt je jazyková jednotka na vyšší jazykové úrovni, konstituent je jazyková jednotka na nižší jazykové úrovni. Konstrukt je měřen v počtu jeho konstituentů.

Historie pojmů a charakteristika Menzerath-Altmannova zákona

V roce 1928 upozornil lingvista Paul Menzerath na zvláštní jev v jazyce: čím víc je ve slově slabik, tím více se slabika smršťuje. Zásluhu na zavedení pojmů konstrukt a konstituent do lingvistiky pak nese německý lingvista československého původu Gabriel Altmann. Ten matematicky ověřil, že mezi konstrukty a konstituenty existuje následující vztah: Čím delší je v jazyce nějaký konstrukt, tím kratší jsou v průměru jeho konstituenty. Podle svých objevitelů se tento jazykový princip nazývá Menzerath-Altmannův zákon (Hřebíček 2002, 53).
V komplexnější a všeobecnější formě, která pokrývá a spojuje všechny jazykové úrovně, určuje Menzerath-Altmannův zákon vztah mezi náhodnou jazykovou jednotkou na vyšší úrovni (konstruktem) a jednotkou na nižší úrovni (konstituentem/konstituenty) (Andres et al. 2012, 1). Tento vztah byl později ověřen v různých jazycích.
Matematicky lze zákon vyjádřit tak, že relativní změna konstituentů dy/y je nepřímo úměrná relativní změně konstruktu dx/x (Hřebíček 2005, 349–350):

dy	α	dx
y		x

Podle základní úvahy jsou koeficienty úměrnosti záporné, dostáváme tedy vztah:

dy	= -b •	dx
y		x

Po integraci bude vzorec vypadat takto:

ln y = - b • ln x + c

S parametrem A = e^c může být základní forma Menzerath-Altmanova zákona matematicky vyjádřena následovně:

y = A • x - b

kde x je délka konstruktu měřená v jeho konstituentech, y je průměrná délka jeho konstituentů měřená v jednotkách na nejbližší nižší úrovni jazyka, a A, b jsou parametry (Andres et al. 2012, 2).
Délku konstruktu měříme v konstituentech, jejichž počet bude tedy celé číslo. Délka konstituentů ovšem bude různá, protože je vyjádřena průměrem jednotlivých zjištěných délek (Hřebíček 2002, 54).

Jazykové úrovně

Důležitou vlastností jazyka je jeho uspořádání do vrstev neboli úrovní, v nichž jsou příslušné jednotky složeny z jednotek nižší úrovně (Hřebíček 2006a, 38). Menzerath-Altmannův zákon tyto úrovně vlastně nepřímo určuje: jestliže chceme o nějakých jazykových jednotkách uvažovat jako o jazykové úrovni, musíme požadovat splnění principu, který je daným zákonem vyjádřen. Dvě jazykové jednotky různého druhu mohou plnit vztah dvou vzájemně hierarchizovaných úrovní (s výjimkou morfémů a slabik), mohou tedy být konstruktem a konstituentem. Jinak řečeno, každá jazyková entita je vůči všem vyšším jazykovým úrovním konstituentem a vůči všem nižším jazykovým úrovním konstruktem (Hřebíček 2002, 59).

Platnost Menzerath-Altmannova zákona byla prokázána u hlásek, které jsou konstituenty morfémů a slabik (v tomto případě konstruktů). Stejně tak bylo ověřeno, že morfémy a slabiky jsou konstituenty slov (slovních forem). Na vyšší úrovni jsou pak slova konstituenty klauzí a klauze jsou konstituenty souvětí (Hřebíček 2005, 350).

Jednotlivé jazykové vrstvy jsou na sebe vázány, skládají se ze sebe (Hřebíček 2002, 32). Pokud konstituent nejen že závisí na konstruktu, ale i naopak konstrukt na konstituentu, a každý konstrukt je vůči vyššímu konstruktu konstituentem, pak můžeme dojít k iterativnímu vyjádření řetězce jazykových úrovní (Hřebíček 2002, 60).

Nadvětné struktury (sémantický konstrukt)

Kolem roku 1988 se český kvantitativní lingvista Luděk Hřebíček zabýval otázkou existence nadvětné jazykové úrovně. Zkoumal, jak je tvořena nadvětná souvislost, co věty v textu spojuje, jak spolu souvisejí (2006b, 37).
Hřebíček se rozhodl posuzovat lexikální jednotku v textu ve dvou různých okolích:

(A) v segmentu textu, který je nejčastěji syntaktickým segmentem (větou, klauzí) nebo metrickým segmentem (např. veršem);

(B) ve vyšším okolí lexikální jednotky, kterým je soubor všech segmentů, v nichž se daná lexikální jednotka vyskytuje.

Zjistil, že (B) se chová jako konstrukt a (A) jako jeho konstituent ve smyslu Menzerath-Altmannova zákona (Hřebíček 2006b, 38).
Věty v textu, které obsahují jistou lexikální jednotku/lexém a tvoří tak širší kontext této lexikální jednotky, jsou jazykové konstrukty těchto odpovídajících konstituentů, tedy vět (Hřebíček 1997, 31). Jinými slovy Hřebíček (2002, 67) uvažoval o dvou druzích kontextů, o užším a širším. Užší kontext je v obecném pojetí tvořen určitou syntaktickou konstrukcí, např. větou nebo klauzí. Širší kontext pak tvoří všechny věty daného textu, v nichž se vyskytuje daná lexikální jednotka. Došel k závěru, že věta tedy tvoří určitý kontext vůči všem lexikálním jednotkám, které se v ní vyskytují, a celý text je pak kontextem vůči skupině slov tvořících lexikální jednotku: „Čím delší je širší kontext (měřený v počtu vět), tím kratší je užší kontext (měřený v počtu slov nebo v počtu nějakých jiných relevantních jednotek).“ (Hřebíček 2002, 67)
Tyto zákonitosti byly ověřeny na textech různých stylů a v jazycích různých typů. Na základě dané teorie je možné vyslovit několik závěrů (cit. podle Hřebíček 2006b, 38):

1. V textech existuje skrytá a dosud nepopsaná jazyková úroveň.
2. Každá lexikální jednotka vytváří v textu sémantický konstrukt, jehož konstituenty jsou segmenty, v nichž se vyskytuje.
3. Každý segment textu je konstituentem těch sémantických konstruktů tvořených lexikálními jednotkami, které se v něm vyskytují.
4. Text je systém, jehož dynamika je tvořena přeměnou slovního tvaru v lexikální jednotku a tedy v sémantický konstrukt.
5. Text má povahu lingvistické jednotky, kterými jsou např. věta, slovo či hláska.
6. Systém jazykových úrovní je množina tvořená na principu soběpodobnosti, má tedy podstatné vlastnosti fraktálu.

Tyto a ještě některé další důsledky stručně vylíčené jazykové teorie ukazují, že text nemůže být vyloučen z jazykového systému bez zkreslení tohoto systému. Naopak – co je jazyk, lze podle Hřebíčka poznat, teprve když zahrneme mezi prvky jazyka i to, čím jsou k sobě vázány věty (spolu s jejich strukturami) v jejich přirozené souvislosti, tedy v textu (2006b, 38).
Luděk Hřebíček pro tuto novou nadvětnou jazykovou strukturu navrhoval název agregát, termín však nebyl všeobecně přijat. Příliš se neujal ani Altmannův návrh hreb. Nadvětná jazyková struktura se tedy prozatím obvykle označuje termínem sémantický konstrukt (Benešová 2011, 25).

Bibliografie

• Andres, Jan, Martina Benešová, Lubomír Kubáček a Jana Vrbková. 2012. „Methodological Note on the Fractal Analysis of Text.“ Journal of Quantitative Linguistics, 19 (1): 1–31.
• Benešová, Martina. 2011. Kvantitativní analýza textu se zvláštním zřetelem k analýze fraktální. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
• Hřebíček, Luděk. 1997. Lectures on Text Theory. Praha: Oriental Institute.
• Hřebíček, Luděk. 2002. Vyprávění o lingvistických experimentech s textem. Praha: Academia.
• Hřebíček, Luděk. 2005. „Text Laws.“ In Quantitative Linguistics: An International Handbook, eds. Köhler, Reinhard., Gabriel Altmann a Rajmund G. Piotrowski. Berlin, New York: de Gruyter, 348–361.
• Hřebíček, Luděk. 2006a. „Abstraktní útvar v konkrétních textech a jeho smysl.“ Nový Orient, 61 (4): 38–40.
• Hřebíček, Luděk. 2006b. „Struktura textu a sémantika.“ Antropowebzin 1–2: 36–39.
• Hřebíček, Luděk. 2008. Filologie versus lingvistika. Vesmír 87 (7): 488–490.

Autor hesla

---

Lenka Spáčilová (2014)

Garant hesla

---

Martina Benešová

Jak citovat heslo „Konstrukt a konstituent“

---

Spáčilová, Lenka. 2014. „Konstrukt a konstituent.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. David Dorotík. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Konstrukt/konstituent