Intencionalita

Intencionalita (z latinského slova intentio = napětí, úsilí, záměr, pozornost)

Obecná charakteristika

Význam slov intence a intencionalita není stejně široký. Intence, jakožto pouhý záměr něco udělat, je užší než význam slova intencionalita, která je definována jako vlastnost charakteristická tím, že odkazuje pomocí jedné skutečnosti na druhou. V případě intencionality jde o zaměřenost jevů a stavů (Marvan 2007, 78–80).
Pojem intencionalita byl znám a užíván již ve scholastice jako způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Ve 20. století ho v rámci filozofie rehabilitoval Franz Brentano.
Intencionalitu lze také definovat jako psychologickou vlastnost vědomí, jejímž projevem je vztaženost psychických aktů k transcendentnímu korelátu, který nemusí reálně existovat (to znamená, že naše psychické akty se vždy k něčemu vztahují). Tato vlastnost intencionality chybí umělé inteligenci (Horyna 1998, 191).
Existuje mnoho názorů na to, kde se tato schopnost/vlastnost bere. Lingvistické přístupy (John Rogers Searle, Paul Herbert Grice a dal.) ztotožňují intencionalitu s výroky a jazykem a jejich utváření, nikoli s mentálními stavy a událostmi (Searle 2003, 679).
Nicméně produkce jazyka bez vhodné intence není jazyk, tedy používání jazyka už předpokládá správné intence u mluvčího, které ovšem nejsou jazykové povahy. Po uvedené kritice lingvistického přístupu, např. Searla či Grice, se v současnosti přikláníme spíše k tomu, že povaha intencionality je mentální. Je chápána především jako intencionalita mentálních stavů, ostatní formy intencionality jsou odvozené z ní (Marvan 2007, 78–80).
Je tedy možné říci, že jde o vlastnost mysli a stavů vědomí „být zaměřený na něco“, „být o něčem“. Mentální stavy jsou vždy o něčem, referují o něčem mimo sebe, ať jsou to věci existující, nebo ne. (Searle 2003, 679) Pokud je něco „o něčem jiném“, obsahuje reprezentaci něčeho jiného, pak vykazuje intencionalitu (Dennett 2004, 41).

Osobnosti

Pojetí intence a intencionality podle Franze Brentana

Do filozofie zavedl pojem intencionalita Franz Brentano. Definoval ji jako schopnost odkazování. Věci podle něho nejsou jen fyzikálními objekty, ale mají schopnost něco reprezentovat (reprezentační vlastnost), jsou to intencionální objekty, přičemž reprezentační vlastnost chápe Brentano jako vlastnost, o které jsou reprezentující předměty. Pro takové předměty je intencionální odkazování esenciální. Jejich charakteristikou je také to, že nemusejí existovat reálně (Marvan 2007, 78–80).

Více viz: Brentano, Franz. 1995. Psychology from an Empirical Standpoint. 2. vyd., přel. A. C. Rancurello, D. B. Terrell a L. McAlister, London: Routledge.
V originálu: Brentano, Franz. 1874. Psychologie vom empirischen Standpunkt. Leipzig: Duncker & Humblot.

Herbert Grice a intencionalita

U Grice stojí intencionalita v centru jeho sémantické teorie. Odsouvá význam a referenci, upřednostňuje intenci a přesvědčování. Grice tvrdí, že význam je založen na intencionálním jednání produktora vyvolat u recipienta konkrétní čin. Význam např. slova, vyřčeného produktorem s intencí vyvolat přesvědčení v recipientovi, které předpokládá rozšifrování této intence, chce být rozšifrován recipientem, se nazývá intencionální význam (Grice 1992, 170–179).

John Searle a jeho popis intencionality

Podle Searla jsou lidé nadáni intencionalitou, tedy schopností reprezentovat svět (Searle 1994, 13). Je jednou ze čtyř vlastností mysli (vědomí, intencionalita, subjektivita, mentální kauzace), velmi obtížnou, ale reálnou vlastností mysli, našeho psychického života. Jde o „mentální stavy zaměřené na předměty a stavy věcí světa, odlišné od stavů mentálních, které se předmětů a stavů věcí týkají či na ně poukazují.“ (Searle 1994, 16)
Podle Searla se intencionalita netýká jen intencí a záměrů, ale také přesvědčení, přání, nadějí, obav, lásky, nenávisti, … a všech ostatních mentálních stavů (vědomých či nevědomých), které se vztahují ke světu mimo sebe a které se jím také zabývají. Problematika intencionality se podobá problému vědomí (Searle 1994, 16).
Searle jako intencionální fenomény vysvětluje „záhady života i vědomí“, ale i běžné stavy, jako např. žízeň, která má všechny vlastnosti běžné pro intencionální stavy, zejména pro něj představuje obsah, který stanoví, jak bude naplněna – mít žízeň znamená chtít se napít (Searle 1994, 25–26).
Každý stav má jisté podmínky plnění, reprezentuje podmínky svého plnění. Vztah mezi příčinou a následkem pojmenovává Searle intencionální kauzalitou. Jedná se o vztah, kdy příčina následek reprezentuje, ale zároveň ho i způsobuje. Tato kauzalita je rozhodující pro lidské jednání. Teorie intencionality u Searla souvisí především s analýzou lidského chování. O intencionálních stavech říká:

1. Základem intencionálního stavu je jistý obsah v jistém psychickém modu.
2. Intencionální stavy stanoví podmínku svého plnění (úspěšnost/neúspěšnost závisí na odpovídajícím/neodpovídajícím stavu světa obsahu intencionálního stavu).
3. Intencionální stavy jsou příčinou jistých následků tak, že se intencionální kauzací vytvoří stavy věcí, které intencionální stavy reprezentují a které jsou podmínkou jejich splnění (Searle 1994, 65–67).

Searlovi pokračovatelé

„Podle některých filozofů následujících Johna Searla (1980) se intencionalita vyskytuje ve dvou variantách, vlastní (či původní) a odvozené. Vlastní intencionalitou je to, že jsou o něčem naše myšlenky, naše přesvědčení, naše přání a naše úmysly. Ta je zřejmým zdrojem podstatně omezenějšího způsobu, jak mohou být o něčem některé z našich artefaktů: naše slova, věty, knihy, mapy, obrázky, počítačové programy. Ty mají intencionalitu jedině díky určitým laskavě poskytnutým výpůjčkám z našich myslí. Odvozená intencionalita našich umělých reprezentací parazituje na té skutečné, původní, vlastní intencionalitě, která stojí v základě jejich vytváření.“ (Dennett 2004, 54)

Intencionalita podle Daniela C. Dennetta

Pro Daniela Dennetta je intencionalita důležitá, aby rozlišil konatele činů. Intencionalita je dána jen těm konatelům, kteří dokáží konat intencionální činy, tedy vědí, co konají a konají to úmyslně (Dennett 2004, 22).
Dennett všechny entity, od nejjednodušších po nesložitější, nazývá intencionálními systémy a míru skutečnosti jejich konatelství intencionálním postojem (Dennett 2004, 33).
Podle něho (1987) je intencionalita součástí interpretačních strategií lidského subjektu. Člověk totiž zaujímá k věcem, s nimiž přijde do styku a které se snaží pochopit či vysvětlit, různé druhy postojů. Dennett rozlišuje:

1. Fyzikální postoj - na jeho základě je určitá skutečnost vnímána jako mechanismus řídící se fyzikálními zákony, jejichž znalost umožňuje člověku předpovídat a vykládat jeho chování.
   
2. Projektový postoj - v případě komplikovanější entit, snažíme se na základě určení účelu věci (bez nutné znalosti fyzikálních zákonů) předpovědět její chování.
   
3. Intencionální postoj - na jeho základě můžeme vysvětlovat zejména lidské chování, pokud vnímáme člověka jako majícího přání, přesvědčení atd. Pokud zohledníme intencionální postoj, jsme schopni poměrně zdařile vyložit a interpretovat jednání jiných subjektů. Problém, zda existuje intencionalita entit sama o sobě, nebo zda se intencionalita realizuje až v procesu interpretace, řeší Dennett nemožností existence intencionality bez interpretace (Marvan 2007, 80–81).
   

Intencionální systémy jsou všechny takové entity, jejichž jednání můžeme předvídat z intencionálního postoje.
Intencionální strategie (osvojení si intencionálního postoje) spočívá v tom, že objekt, jehož jednání chceme předpovědět, považujeme za racionálního agenta v souladu s přesvědčeními, touhami a jinými mentálními stavy, které se vyznačují tím, co Brentano a další, nazývají intencionalitou (Searle 2003, 507).

Bibliografie

Primární literatura

• Brentano, Franz. 1995. Psychology from an Empirical Standpoint. 2. vyd., přel. A. C. Rancurello, D. B. Terrell a L. McAlister, London: Routledge.
• Dennett, Daniel Clement. 2004. Druhy myslí. K pochopení vědomí. Praha: Academia.
• Dennett, Daniel Clement 2003. „Intenciálna stratégia a jej fungovanie.“ In Antológia filozofie mysle, 505–530. Bratislava: Kaligram.
• Dennett, Daniel Clement. 1969. Content and Consciousness. London: Routledge and Kean Paul.
• Dennett, Daniel Clement. 1987. The Intentional Stance. Cambridge (Massachusetts): MIT Press.
• Grice, Herbert Paul. 1992. „Mienenie a význam.“ In Filozofia prirodzeného jazyka: Štúdie, přednášky, eseje, ed. a přel. Marianna Oravcová, 170–179. Bratislava: Archa.
• Searle, John Rogers. 2003. „Intencionalita a jej miesto v prírode.“ In Antológia filozofie mysle, eds. Silvia Gáliková a Egon Gál, 491–504. Bratislava: Kaligram.
• Searle, John Rogers. 1994. Mysl, mozek a věda. Praha: Mladá fronta.
• Searle, John Rogers et al. (eds.). 1992. (On) Searle on conversation. Amsterdam: John Benjamins.
• Searle, J. R. 1983. Intentionality: An Essay in the Philosophy of Mind. Cambridge: Cambridge University Press.

Sekundární literatura

• Čejka, Mirek. 1994. Přání jako intencionální stav a mluvní akt. habil. spis FF MU v Brně.
• Dreyfus, H. L. (ed.). 1982. Husserl, Intentionality and Cognitive Science. Cambridge (Massachusetts): MIT Press.
• Gáliková, Silvia a Egon Gál (eds.). 2003. Antológia filozofie mysle. Bratislava: Kaligram.
• Havlík, Vladimír (ed.). 2003. Metoda-význam-intence: Popperovské motivy v současném analytickém myšlení. Praha: Filosofia,
• Horyna, Břetislav et al. 1998. Filosofický slovník. 2. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.
• Jacquette, Dale (ed.). 2004. The Cambridge Companion to Brentano. Cambridge: Cambridge University Press.
• Jacquette, Dale. 2004. „Brentano’s Concept of Intentionality.“ In The Cambridge Companion to Brentano, ed. Dale Jacquette, 98–148. Cambridge: Cambridge University Press.
• Koťátko, Petr: 2006. Interpretace a subjektivita. Praha: Filosofia
• Koťátko, Petr. 2005. „Psychologické pojmy v současné analytické filosofii jazyka.“ In Schizma filosofie 20. století, ed. Prokop Sousedík, 245–270. Praha: Filosofia.
• Koťátko, Petr. 1998. Význam a komunikace. Praha: Filosofia.
• Marvan, Tomáš: 2010. Otázka významu. Cesty analytické filosofie jazyka. Praha: Togga.
• Marvan, Tomáš a Juraj Hvorecký (eds.). 2007. Základní pojmy filosofie jazyka a mysli. Nymburk: O.P.S.
• Oravcová, Marianna (ed. a přel.). 1992. Filozofia prirodzeného jazyka: Štúdie, přednášky, eseje. Bratislava: Archa.
• Peregrin, Jaroslav. 2005. Kapitoly z analytické filosofie. Praha: Filosofia.
• Peregrin, Jaroslav. 1999. Význam a struktura. Praha: OIKOYMENH.
• Sousedík, Prokop (ed.). 2005. Schizma filosofie 20. století. Praha: Filosofia.

Autorka hesla

---

Nela Urbaniková (2014)

Garant hesla

---

Marek Nagy

Jak citovat heslo „Intencionalita“

---

Urbaniková, Nela. 2014. „Intencionalita.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Intencionalita