Homonymie: Charakteristika pojmu

Homonymie je jazykovým jevem, který se vyskytuje ve všech rovinách jazyka. Nejjednodušeji ji můžeme charakterizovat jako jev, kdy jedna jazyková forma (např. lexém, morfém) je nositelkou dvou nebo více jazykových funkcí (významů).

Obecná charakteristika

Homonymie je obecným jazykovým jevem, s jehož přítomností se s různou amplitudou frekvence setkáváme v mnoha jazycích světa, češtinu nevyjímaje (Horalík 1968, 3).

Existence homonymie v konkrétním jazyce je motivována zejména zvnějšku, a to jednak požadavkem jazykové ekonomie, jednak faktem, že moderní myšlení, věda a technika se v současném světě vyvíjejí rychlejším tempem, než je tempo tvoření nových slov. Za takové situace je jazyk nucen sáhnout k jiné alternativě, jejíž podstatou je vyjádření nového obsahu za pomoci již existující jazykové formy. To je případ polysémie, ale také homonymie, která vzniká rozštěpením polysémantického slova (Horalík 1968, 21–22).

Tato situace je způsobena faktem, že v každém jazyce je počet označovaných vyšší než počet označujících. V takovéto situaci je homonymie jevem, s jehož pomocí jazyk řeší stále se zvyšující disproporci mezi „zavřenou řadou inventáře i kombinatoriky fonémů v plánu výrazovém a otevřenou řadou možností v plánu obsahovém“ (Horalík 1967, 141).

V češtině (a nejen v ní) platí, že „ve všech jazykových rovinách se nepochybně uplatňují principy jednoduchosti, ekonomie a redukce…“ (Filipec 1970, 272). V praxi to potom znamená, že jeden foném má platnost pro dvě nebo více fonologických funkcí, jeden morfém pro dvě nebo více morfologických kategorií, v rovině lexikální pak homonymie znamená platnost jednoho lexému pro dva nebo více lexikálních významů, v syntaxi pak platnost jedné syntaktické jednotky pro dvě nebo více syntaktických kategorií (Horalík 1968, 22).

Princip jazykové ekonomie se výrazně uplatňuje nejen ve slovotvorné a lexikální oblasti, které někdy bývají mylně chápány jako vlastní doména homonymie, ale také v rovině fonologické, morfologické a syntaktické. Na tomto podkladě pak Marie Těšitelová (1966, 5) vyčleňuje dva základní typy homonymie, a to homonymii lexikální a homonymii gramatickou.

Jiné základní dělení liší homonymii vlastní, tj. totožnost formy v rámci tvarového systému jednoho slova, jedné lexikální jednotky, a nevlastní, tj. totožnost formy v rámci dvou i více tvarových systémů (Těšitelová 1966, 8).

Bibliografie

• Adamec, Přemysl. 1995. „Homonymie vět v současné češtině.“ In Přednášky z 34. a 35. běhu LŠSS, ed. Jiří Hasil, 113–123. Praha: Pražská imaginace.
• Bozděchová, Ivana a Ivana Mazálková. 1994. „Sociologicko-lingvistické harašení.“ Naše řeč 77 (4): 198–201.
• Filipec, Josef a František Čermák. 1985. Česká lexikologie, Praha: Academia.
• Filipec, Josef. 1970. „K otázce invariantu a variant v lexikální sémantice.“ Slavica Slovaca 5 (3): 272–280.
• Horálek, Jan. 2005. „Přechod homonymie v polysémii a pragmatický význam.“ In Verba et historia: Igoru Němcovi k 80. narozeninám, ed. Petr Nejedlý, Miloslava Vajdlová a Boris Lehečka, 137–140. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR.
• Horalík, Ladislav. 1968. K problematice homonymie. Olomouc.
• Horalík, Ladislav. 1967. „O univerbizaci a homonymii z hlediska principu ekonomie.“ In Československá rusistika 12 (3): 140–143.
• Karlík, Petr, Marek Nekula a Jana Pleskalová, eds. 2002. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
• Němec, Igor. 1968. Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha: Academia.
• Petr, Jan, ed. et al. 1986. Mluvnice češtiny I: Fonetika, fonologie, morfonologie a morfemika, tvoření slov. Praha: Academia.
• Těšitelová, Marie. 1966. O morfologické homonymii v češtině. Praha: Academia.

Autoři hesla

Ondřej Diblík a Simona Kukučová (2012)

Garant hesla

Kateřina Prokopová

Jak citovat heslo „Homonymie: Charakteristika pojmu“

Diblík, Ondřej a Simona Kukučová. 2012. „Homonymie: Charakteristika pojmu.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Homonymie:_Charakteristika_pojmu