Frazeologie
Frazeologie je věda, která se zabývá studiem a popisem frazémů a idiomů. K těm se řadí např. rčení, přísloví, pořekadla či pranostiky. Jako samostatná jazykovědná disciplína existuje od druhé poloviny 20. století a spadá do oblasti lexikologie. Je úzce spjata s dalšími lingvistickými disciplínami, např. se syntaxí, morfologií, onomastikou, fonologií, stylistikou, rétorikou, dialektologií, etymologií či sémiotikou.
Obsah |
Historie
Výraz frazeologie je odvozen z řeckého slova пгразео, tj. oznamuji, říkám. Předchůdce frazeologie lze zaznamenat již v době antiky, kdy se tehdejší učenci zaobírali rozborem rozličných přísloví a výroků slavných osobností. První použití pojmu frazeologie je možné dohledat v řecko-latinském slovníku Michaela Neandera Phraseologia isocratis grecolatina, který byl vydán v roce 1558. V dnešním slova smyslu se pojem frazeologie v Evropě objevil
a začal používat v 18. století. Jako samostatná vědní disciplína byla frazeologie definována švýcarským lingvistou Charlesem Ballyem, žákem Ferdinanda de Saussura, a to v jeho práci Traite de stylistique francaise (1909).
Ve 20. století se pak frazeologie jako relativně mladá jazykovědná disciplína začala dostávat do popředí jazykovědných zkoumání; v českém kontextu je frazeologické bádání spojeno především se jmény Václava Flajšhanse či Jaroslava Zaorálka. Ten ve svém díle Lidová rčení (1947) vůbec poprvé zmínil existenci nevětných frazémů. Ve druhé polovině 20. století se studiu frazeologie věnoval zejména František Čermák.
Hlavní představitelé a jejich přínos
Mezi první česky psaná díla zabývající se frazeologií patří kniha Česká fraseologie Jana Šacha a dále stejnojmenná publikace od Františka Šebka, vydaná roku 1864. Obě díla představují tzv. puristické příručky a poskytují především doporučení týkající se správného úzu. S ohledem na geografické aspekty zkoumání oblasti frazeologie, tj. na aspekty zkoumání oblasti slovanských jazyků, se pak jako stěžejní jeví dílo Františka Čermáka Idiomatika
a frazeologie češtiny (1982), v němž autor uvádí souvislý přehled teorie této disciplíny.
„Zárodky“ české frazeologie je však možné sledovat např. již v díle Smila Flašky z Pardubic (Proverbia Flassconis), Jana Blahoslava (Přísloví česká) či Jakuba Srnce z Varvažova (Dicteria seu proverbia bohemica). Z těchto publikací čerpal později i Jan Amos Komenský. V obrozenské době se frazeologií zabýval Josef Dobrovský (Českých přísloví sbírka) a František Ladislav Čelakovský (Mudrosloví národu slovanského v příslovích). Právě v posledně jmenovaném díle se poprvé spojují obě oblasti frazeologického bádání – větev frazeologická a větev příslovečná. Kromě přísloví zahrnuje Čelakovského dílo totiž také seznam pořekadel.
Pro novodobé pojetí frazeologie jsou zásadní především sbírky Česká přísloví (1911) a Sbírka přísloví… (1913) od Václava Flajšhanse. Ve 20. letech 20. století vydává Jan Mašín Slovník českých vazeb a rčení, dílo důležité pro existenci frazeologie jako samostatné disciplíny. Období po druhé světové válce reprezentuje překladatel Jaroslav Zaorálek knihou Lidová rčení (1947), seskupující nevětné frazémy. V osmdesátých letech je publikován Slovník české frazeologie a idiomatiky Františka Čermáka, Jiřího Hronka a Jaroslava Machače. Ten zahrnuje svazky Přirovnání (1983), Výrazy neslovesné (1988) a Výrazy slovesné (1994). Slovník „poprvé systematicky popisuje význam, kontext užití i funkci frazémů včetně jejich textových anomálií“ (Čermák 2007, 485). Součástí tohoto díla je i onomaziologický slovník, který dovoluje vyhledat hesla ve slovníku na základě významu.
Etymologické výklady frazémů pak podávají též slovníkové příručky, např. slovníky etymologické, jmenujme Machkův Etymologický slovník jazyka českého a slovenského (1957), či slovníky a publikace frazeologické, jako jsou například díla Olgy Spalové Co to je, když se řekne… (1969), Miloše Kočky Okřídlená slova (1994), Stanislavy Kovářové Proč se říká (1994, 1996) či Patrika Ouředníka Aniž jest co nového pod sluncem (1994).
Teorie samostatné disciplíny se pak objevuje poprvé po druhé světové válce, a to v již zmiňovaném díle Františka Čermáka Idiomatika a frazeologie češtiny (1982). Autor zde shrnuje zásady frazeologie a vymezuje její místo v lexikologii. Srovnání frazeologie české a slovanské je poté spojeno především se jmény Josefa Filipce a Jana Petra.
Speciálně antroponymům, tedy významu a výzkumu vlastních jmen, se v období národního obrození věnovali Josef Dobrovský a Jan Gebauer. Na jejich výzkum navázali ve dvacátém století Václav Flajšhans a František Černý. V poslední době se vlastním jménům věnuje brněnská lingvistka Jana Pleskalová, konkrétně v dílech Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku (1992) a Tvoření nejstarších českých osobních jmen (1998). Vzpomeňme též publikaci Ludmily Stěpanové Historie a etymologie českých rčení (1998), která shrnuje českou frazeologii posledních šesti set let a představuje tak průřez celým vývojem této lingvistické oblasti.
Předmět studia
Vymezení a terminologie
Výzkum frazeologických jednotek je vázán na znalost lingvistiky, resp. jednotlivých jazykových rovin – lexikální, syntaktické, stylistické a sémantické. „Pokud je na problematiku frazeologie nahlíženo v tom nejširším slova smyslu, je základní jednotka, tedy frazeologismus, chápán jako reprodukovatelná a ustálená slovní jednotka, která může zahrnovat přísloví, okřídlená rčení, terminologická slovní spojení nebo kvazifrazémy. Představitelé úzkého pojetí chápání této disciplíny považují za podstatné mnohem větší množství omezujících kritérií, co se vymezení pojmu frazeologismus týče, a za frazeologismy považují výrazy vysoce idiomatické, sémanticky srovnatelné se slovy“ (Kedron 2010, 12).
Hranice frazeologie a jejího zájmu nejsou pevně vytyčeny, řada otázek není stále dořešena. Mezi jazykovědci dochází často k rozkolům týkajícím se základních frazeologických vymezení, jakými je např. vymezení definice frazeologie jako samostatné vědní disciplíny či otázky po tom, co vše do frazeologie spadá. Jazykovědné autority se neshodnou ani
v základních bodech, jakou je samotná oblast výzkumu frazeologismů, definice pojmu frazeologismus či užívaná terminologie. Problém může nastat např. v chápání pojmu idiom. Ten je někdy vykládán jako ekvivalent pro frazém. Například F. Čermák považuje frazém
a idiom „za dvě charakteristiky jednoho kombinatorického útvaru (formální a sémantickou): pokud tento útvar analyzujeme z hlediska formálních rysů, mluvíme o frazému, zatímco analýza sémantická, z hlediska relevantních sémantických rysů (včetně nominativních), opravňuje užití názvu idiom“ (Čermák 2007, 33).
Přes všechny terminologické a metodologické distinkce je však zjevné, že pro základní jednotku frazeologie, tedy frazeologismus neboli frazém/idiom, je stěžejní víceslovnost, ustálenost, reprodukovatelnost a sémantická nerozložitelnost. Hlavní oblast zájmu frazeologie představují rčení, pořekadla, přísloví, přirovnání a pranostiky.
Frazeologické subdisciplíny
V rámci frazeologie lze rozlišit několik subdiciplín, jako je např. nářeční frazeologie (popisuje frazeologii v určitých regionech), areálová frazeologie (srovnává frazeologické slovníky několika oblastí v širším, (více)jazykovém prostoru), frazeostylistika, frazeologická neologie či frazeologická ideografie. Frazeologie je též úzce spjata s tzv. lingvokulturologií, jejímž předmětem výzkumu je vyhledávání kulturních informací v jazyce a jejich následná interpretace.
Metoda zkoumání
Frazémy a idiomy, základní jednotky frazeologie, mohou být zkoumány z rozličných pohledů. Základní dělení představuje na jedné straně zkoumání z hledisek formálních a strukturních, na druhé z hledisek významově-obsahových. První hlediska se opírají o strukturní či slovnědru¬ho-vou typologii, variantní tvary a pořadí jednotlivých složek ustáleného spojení. Významově--obsahové hledisko považuje za stěžejní strukturně-významové třídy, variace významové struktury a doplňkové významy frazeologických jednotek.
Ideografické zkoumání frazeologie je založeno na zkoumání vztahů frazeologických jednotek mezi sebou navzájem. Těmito vztahy jsou synonymie, antonymie a variantnost. Ideografické zkoumání frazeologie předpokládá, že je možné vytvoření ideografických slovníků, které by pomohly nejen překla¬datelům, ale i spisovatelům, novinářům či učitelům. Příkladem takového slovníku je Tezaurus jazyka českého: Slovník českých slov a frází souznačných, blízkých a příbuzných Aleše Klégra (2007).
V neposlední řadě je také možné přistupovat k výzkumu frazeologie z pohledu srovnávacího, tedy prostřednictvím komparativní frazeologie na základě ekvivalence. Do této je možné za českou lingvistiku jmenovat například práce Františka Čermáka, Jiřího Hronka, Jaroslava Machače či Ireny Vaňkové.
Základní pojmy
Frazeologismus, frazém, frazeologická jednotka
Jako frazémy jsou popisována zaužívaná slovní spojení, jejichž základními znaky je víceslovnost a stabilita. Ve většině případů se frazeologové shodují v tom, že pro frazeologismus je příznačná víceslovnost, ustálenost, reprodukovatelnost a sémantická nerozložitelnost. Mezi frazeologismy se řadí už zmiňovaná rčení, pořekadla, přísloví, přirovnání a pranostiky.
Idiom
Velice blízký termínu frazeologismus/frazém je termín idiom a v praxi oba pojmy často splývají. Obvykle však frazém odráží rovinu formální, zatímco idiom rovinu sémantickou. „Jednotkou všech úrovní idiomatiky a frazeologie je z hlediska formálního frazém, z hlediska obsahově-sémantického idiom; souběžnost a zaměnitelnost obou termínů […] chápaných jako dvě stránky téže jednotky, není úplná“ (Filipec a Čermák 1985, 183).
V souvislosti s analýzou frazeologie je nutné zaměřit se i na obsah frazeologismů. Při sémantické analýze frazeologismů je potřeba brát zřetel na vnitřní formu frazeologismu neboli jeho obraznost, na základě které byla daná jazyková jednotka vytvořena. Frazémy či idiomy lze považovat za svébytné jednotky, které jsou nositelem zakódované kulturní informace.
V obraznosti frazému či idiomu se realizuje jeho forma, je tedy nutné si uvědomit souvislost představy, která vzniká při vyslovování frazému, s jeho významovým obsahem.
Bibliografie
- Čechová, Marie. 2012. Řeč o řeči. Praha: Academia.
- Čermák, František. 2007. Frazeologie a idiomatika česká a obecná. Praha: Karolinum.
- Čermák, František. 1983, 1988, 1994. Slovník české frazeologie a idiomatiky, ed. Jiří Hronek. Praha: Academia.
- Čermák, František. 1982. Idiomatika a frazeologie češtiny. Praha: Karolinum.
- Filipec, Josef a František Čermák. 1985. Česká lexikologie. Praha: Academia.
- Holič, Štefan. 1999. Vybrané kapitoly zo štylistiky, frazeológie a rétoriky. Nitra: Jubilant.
- Höppnerová, Věra. 2006. „Specifika odborných frazeologismů.“ Acta Oeconomica 14 (4).
- Kedron, Katerina. 2010. Genderové aspekty v jazyce. Brno. (Disertační práce Filozofické fakulty Masarykovy univerzity). Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/70723/ff_d/>.
- Klégr, Aleš. 207. Tezaurus jazyka českého: Slovník českých slov a frází souznačných, blízkých a příbuzných. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
- Ládková, Lenka. 1995. „Současná frazeologie.“ Natura 3.
- Mlacek, Jozef. 1984. Slovenská frazeológia. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatel’stvo.
- Pavlík, Radoslav. 2006. Elements of Sociolinguistics. Bratislava: Univerzita Komenského.
Autorka hesla
Denisa Földešiová (2014)
Garant hesla
Jan Andres
Jak citovat heslo „Frazeologie“
Földešiová, Denisa. 2014. „Frazeologie.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Frazeologie
