Feyerabend, Paul Karl
autor: Otakar Bureš
garant: Lukáš Zámečník
Paul Karl Feyerabend (1924–1994) byl rakousko-americký filozof a teoretik vědy. Proslul zejména svou kritikou dogmatismu – odmítl možnost univerzálního metodologického pravidla. Feyerabend požaduje pluralitní vědu, schopnou přijímat libovolné teorie, jež se falzifikují teprve na základě pragmatických kritérií. Takto osvobozená věda má být obrazem
a podmínkou svobodné společnosti. Jeho filozofie bývá nazývána epistemologickým anarchismem. Feyerabendovo myšlení mělo významnou odezvu v rámci sociologie vědeckého zkoumání a filozofie vědy, a to jak ze strany kritického odmítnutí, tak ze strany přijetí jeho myšlenek (Richard Rorty, Patricia a Paul Churchlandovi). K jeho nejvýznamnějším dílům se řadí Rozprava proti metodě (1975) a Věda ve svobodné společnosti (1978).
Obsah |
Život
Paul Feyerabend se narodil 13. ledna 1924 ve Vídni. V mládí se účastnil bojů druhé světové války v jednotkách SS. Sovětským vojákem byl postřelen do míšních nervů, což mu způsobilo celoživotní následky. Roku 1946 začal studovat hudbu ve Výmaru, následujícího roku se vrátil do Vídně, kde studoval historii a sociologii, ale brzy přešel na fyziku. Zapojil se do činnosti Kraftova kroužku, který navázal na působení Vídeňského kroužku. V Rakousku poznává roku 1948 Karla R. Poppera. Roku 1951 získává prací K teorii pozorovacích vět doktorát a odchází do Anglie studovat u Ludwiga Wittgensteina. Wittgenstein však náhle umírá a Feyerabend volí za svého vedoucího Poppera. Roku 1953 se Feyerabend vrací do Vídně, překládá do němčiny Popperovo dílo Otevřená společnost a její nepřátelé a píše práci o kvantové mechanice a o Wittgensteinovi. Posléze, roku 1956, začíná vyučovat v anglickém Bristolu a seznamuje se s kvantovým fyzikem Davidem Bohmem. Roku 1958 hostuje na univerzitě v kalifornském Berkeley, kde se následujícího roku usazuje. Na počátku 60. let hájí v publikovaných článcích Popperův kritický realismus, současně se však od něj vzdaluje, když přichází s tezí o nesouměřitelnosti. Od roku 1967 začíná prosazovat teoretický pluralismus, který má maximalizovat možnost falzifikace teorií. Vědci mají vytvářet a bránit co nejvíce různých teorií. Současně se vzdává empirismu. Tvrdí, že uplatňuje millovský liberalismus na vědeckou metodologii. Roku 1974 umírá Imre Lakatos, s nímž chtěl Feyerabend sepsat dialogické dílo Pro a proti metodě. Roku 1975 vydává první knihu Rozprava proti metodě, v níž vykládá svůj epistemologický anarchismus – není nic jako vědecká metoda. Po ostře kritických recenzích upadá do depresí. Ve Vědě ve svobodné společnosti (1978) rozvíjí své pozice z Rozpravy, především politické důsledky epistemologického anarchismu. Jasně se přiklání k relativismu. Roku 1984 vychází kniha Věda jako umění, v které autor hájí relativismus v dějinách vědy – dějí se změny, ale nikoli pokrok. Roku 1989 se vrací do Evropy, 1991 odchází v Curychu do důchodu. Vycházejí Tři dialogy o vědění a další publikace. 11. února 1994 umírá ve švýcarském Genolier (Preston 2012).
Vědecká profilace
Zásadní část Feyerabendova díla se zabývá filozofií vědy. V centru jeho zájmu je metodologie vědy a role vědy ve společnosti. Konkrétně šlo o kritiku empirismu a odmítnutí metody. Výběr vědecké teorie je podle něj pragmatickou záležitostí, kdy si žádná z teorií nemůže klást větší nárok na pravdivost. Feyerabend žádá svobodnou vědu – takovou, která se vyznačuje pluralismem metod. Rozvoj vědy probíhá porušováním pravidel a výzkumu a rozvoji vědy prospívají teorie rozporné s paradigmatem. Nejde o soulad nových hypotéz s existujícími teoriemi, vhodné jsou jakékoli. Relativismus se projevuje i v tezi, že všechny tradice mají stejnou relevanci a oprávnění. Rozhodnutí mezi nimi má být pragmatické, nikoli z předsudků a norem jedné tradice. V takové vědě „anything goes“ (všechno lze), je vše možné. Tento přístup je nazýván epistemologickým či epistemickým anarchismem (více viz bibliografie).
Teorie
Feyerabendovo myšlení se formuje v atmosféře doznívajícího vrcholu Vídeňského kroužku, začíná tedy jako radikální pozitivista. V tomto rámci pokládá vědu za základ poznání – poznání vychází z empirie a musí být logicky uspořádáno. Následně je ovlivněn falzifikacionismem K. R. Poppera, s nímž odmítá indukci ve vědecké teorii. Dedukci chápe jako způsob logického vyplývání adekvátní vědecké metodě. Popper ve své Logice vědeckého zkoumání do značné míry odmítl závislost teorie na empirii a chápal vědu spíše pragmaticky – vědci užívají tu metodu, která se nejvíce osvědčí. Tento přístup Feyerabenda silně ovlivnil (Preston 2012).
Dalším významným zdrojem Feyerabendova myšlení byla filozofie L. Wittgensteina. Ten podal kritiku novopozitivistického pohledu na jazyk – odmítl pozorovací věty jako neutrální východisko vědy. Jazyk je vždy již součástí jisté teorie a není nezávislý. Feyerabend v článku „Pokus o realistickou interpretaci zkušenosti“ (1958) již plně odmítl logický pozitivismus
a zastával popperovský realismus. V souladu s ním tvrdí, že teoretické entity netvoří specifický problém a tedy že rozdíl mezi pozorovacími a teoretickými termíny je pouze pragmatický. Všechna tvrzení a experimenty vyžadují interpretaci (Preston 2012).
Feyerabenda ovlivnila také četba v té době ještě nedokončené Struktury vědeckých revolucí Thomase Kuhna. S ním sdílel myšlenku nesouměřitelnosti mezi paradigmaty. Tato nesouměřitelnost vede podle něj k nemožnosti redukcionismu. Holismus, jak jej představil
W. V. O. Quine a jenž Feyerabend přejímá, pak znamená, že teorie souvisí s pozorováním jako celek, nikoli jednotlivými větami. S proměnou složek teorie se mění také význam celé teorie (Rosenberg 2005, 172).
Feyerabend hájil také tzv. eliminativní materialismus spojený s problémem duše a těla (mind/body problem). Tvrdí, že bychom měli přistoupit na materialistickou pozici, která je
v rozporu s „common sense“, ačkoli nám zásadní nesouměřitelnost těchto dvou teorií dovoluje hájit obojí. Tuto pozici později opustí (Preston 2012).
V článcích z let 1963–1965 argumentuje pro vědecký realismus metodologicky: realismus je vhodný, protože požaduje proliferaci (rozšiřování) nových a neslučitelných teorií. To vede
k rozvoji vědy tím, že konkurenční teorie i metody potencují vzájemnou falzifikovatelnost. Problémy v rámci teorie se objevují teprve díky alternativní teorii (Preston 2012). „Žádná teorie nikdy nesouhlasí se všemi fakty ve své oblasti, přesto však ne vždy za to může právě teorie. Fakta jsou konstituována staršími ideologiemi a střet mezi fakty a teoriemi může být dokladem pokroku. Je to také první krok v našem pokusu nalézt ty principy, které jsou skrytě přítomny v běžných pozorovacích pojmech.“ (Feyerabend 2001, 17)
K relativismu se plně přihlašuje teprve na konci 60. let. Relativismus říká, že není možnost objektivního výběru mezi teoriemi. Pokud teorie určuje význam, pak termíny různých teorií nemohou mít stejný význam – jsou nesouměřitelné a vzájemně nepřeložitelné. Epistemologický relativismus znamená, že vědění a pravda se vztahují ke konceptuálnímu schématu, proto je odmítnuta objektivní pravda nezávislá na paradigmatu (Rosenberg 2005, 172).
Teoretický pluralismus pak umožňuje vědecký rozvoj. Podle Feyerabenda může jakákoli teorie a metoda přispět k rozvoji vědy. Silnější teorie, která lépe odpovídá empirii, se osvědčuje právě v konfrontaci s jinými teoriemi. Feyerabend tvrdí, že se pro svůj teoretický pluralismus inspiroval v Millově díle O svobodě (1859). V článku „Věda bez zkušenosti“ (1969) však Feyerabend svůj pohled radikalizuje, když se vzdává empirismu. Zkušenost podle něj není ke konstrukci a testování teorie zapotřebí. Tím přechází jasně na pozice relativismu (více viz bibliografie).
Feyerabend opouští pluralismus i jakoukoli metodologii. Aristotelova teorie pohybu má pro něj stejnou empirickou i argumentativní relevanci jako jakákoli jiná. Oblíbeným příkladem mu je Galileo Galilei, jehož líčí nikoli jako představitele rozumu, ale spíše jako schopného rétora hájícího heliocentrismus. Na tomto příkladu se snaží ukázat, že rozhodující pro výběr teorie není empirická evidence a že „estetická kritéria, osobní rozmary a sociální faktory mají daleko větší rozhodující roli v dějinách vědy než by racionalistická nebo empiristická historiografie chtěla dát najevo“ („aesthetic criteria, personal whims and social factors have
a far more decisive role in the history of science than rationalist or empiricist historiography would indicate“) (Preston 2012).
V Londýně se Feyerabend spřátelil s Imre Lakatosem, který zastával realistickou pozici
a trval na tom, že je zapotřebí určité platné vědecké metody. Spolu měli v úmyslu napsat dialog, ve kterém by Feyerabend hájil relativismus a teoretický pluralismus v opozici
k Lakatosovi. Náhlá Lakatosova smrt roku 1974 znemožnila uskutečnit tento záměr. Feyerabend dílo napsal sám, je jím známá Rozprava proti metodě (1975). V ní již plně opouští pozice realismu ve prospěch epistemologického anarchismu. „Věda je v podstatě anarchistický podnik: teoretický anarchismus je lidštější a přispívá k pokroku více než jeho alternativy založené na zákonu a řádu.“ (Feyerabend 2001, 17) Odmítá, že by metodologie vedla k pokroku poznání. Rozvoji vědy naopak prospívají jakékoli teorie a metody. Vše je povoleno, „anything goes“. (Zmiňme, že vůči anarchismu jako politické teorii či ideologii se Feyerabend jasně vymezuje.)
Po kritických a odmítavých recenzích Rozpravy upadá do depresí. Současně se snaží na kritiky reagovat. Část reakcí zahrnuje kniha Věda ve svobodné společnosti (1978). V tomto díle Feyerabend předkládá potřebu demokratizace vědy. Analogicky k odluce církve a státu by podle něj mělo dojít k odluce vědy od státu, aby bylo demokracii učiněno zadost. Ve svobodné společnosti by všechny tradice a paradigmata měly mít stejná práva a prostor. Věda by tak měla vejít pod demokratickou kontrolu (Preston 2012). „Věda není ani jedinou tradicí, ani nejlepší existující tradicí, s výjimkou pro ty lidi, kteří si zvykli na její přítomnost, její výhody a nevýhody. V demokracii by měla být věda oddělena od státu právě tak, jako jsou dnes od státu odděleny církve.“ (Feyerabend 2001, 20)
Další texty zaměřuje Feyerabend na podporu relativismu jakožto řešení sporů dogmatických názorů v prostředí vzájemného uznání. Kritizuje západní kulturu jako monolitickou, zbavenou názorové i kulturní rozmanitosti. Poslední Feyerabendovy práce vycházejí již posmrtně.
V Tyranii vědy (2011) předkládá obraz vědy jako mozaiky různých teorií, názorů
a přesvědčení a nabourává tak představu vědy jako homogenní a konsekventní teorie a praxe. Snaží se tím zpochybnit pojmy objektivity a racionality jako norem vědy. Tyranie a útlak vědy se pak v takovém přístupu projevuje v praxi v rámci západního imperialismu (Preston 2012). V závěru Feyerabendova díla je tak zcela zpochybněna představa vědce, který pracuje s objektivními fakty, s pomocí nichž vytváří teorie, jejichž platnost ověřuje jejich souladem
s fakty. Současně tu není prostor pro jakýkoli redukcionismus. Věda se rozpadá do pestrého klubka přístupů, teorií, přesvědčení a pokusů, mezi nimiž nelze vybrat ty „lepší“.
Redman (1991, 45) shrnuje Feyerabendovu koncepci do čtyř tezí:
- Vědecké metodologie neposkytují pravidla vhodná k vědecké práci.
- Jednotlivé vědecké teorie jsou neporovnatelné.
- Vědecké znalosti nejsou nutně nadřazené znalostem jiného druhu.
- Odstranění omezujících metod podněcuje tvořivost a zvyšuje míru svobody.
Feyerabend se svým dílem zařadil do proudu postmoderní filozofie, s níž jej vedle zpochybnění nároků vědy a rozumu spojuje také relativismus, který uplatnil i v pohledu na kultury. V pozadí těchto názorů stojí přesvědčení o nesouměřitelnosti, a proto legitimitě, jakékoli teorie či názoru.
Feyerabend v kontextu dějin filozofie vědy
Předchůdci: Vídeňský kroužek, Ludwig Wittgenstein, Karl R. Popper
Inspirace významným dílem:
• John Stuart Mill: O svobodě (orig. anglicky 1859, česky 1913)
• Karl Raimund Popper: Logika vědeckého bádání (orig. německy 1934, česky 1997)
• Ludwig Wittgenstein: Filosofická zkoumání (orig. německy 1953, česky 1993, 1998)
• Thomas Kuhn: Struktura vědeckých revolucí (orig. anglicky 1962, česky 1997)
Následovníci: Feyerabend silně zapůsobil na postmoderní myslitele, stejně jako na kontrakulturu. Vliv jeho ranější filozofie vědy nalezneme nejvýznamněji u Richarda Rortyho a Patricie a Paula Churchlandových. Kritika redukcionismu pak rezonuje u např. u Cliffa Hookera, Base van Fraassena či Johna Dupré (Preston 2012).
Spolupráce se školou: Kraftův kroužek
Spolupráce s dalšími významnými osobnostmi: Imre Lakatos, Karl R. Popper
Bibliografie
Primární literatura v angličtině
Feyerabend, Paul. 1975. Against Method. London: Verso.
Feyerabend, Paul. 1978. Science in a Free Society. London: New Left Books.
Feyerabend, Paul. 1981. Realism, Rationalism, and Scientific Method: Philosophical Papers: Volume 1. Cambridge: Cambridge University Press.
Feyerabend, Paul. 1981. Problems of Empiricism: Philosophical Papers: Volume 2. Cambridge: Cambridge University Press.
Feyerabend, Paul. 1987. Farewell to Reason. London: Verso/New Left Books.
Feyerabend, Paul. 1991. Three Dialogues on Knowledge. Oxford: Basil Blackwell.
Feyerabend, Paul. 1995. Killing Time: The Autobiography of Paul Feyerabend. Chicago: University of Chicago Press.
Feyerabend, Paul. 1999a. Conquest of Abundance: A Tale of Abstraction Versus the Richness of Being. Ed. B. Terpstra. Chicago: University of Chicago Press.
Feyerabend, Paul. 1999b. Knowledge, Science and Relativism: Philosophical Papers: Volume 3. Ed. J. Preston. Cambridge: Cambridge University Press
Feyerabend, Paul. 2011. The Tyranny of Science. Ed. E. Oberheim. Cambridge: Polity Press
Primární literatura – překlady do češtiny
Feyerabend, Paul. 1999. Tři dialogy o vědění. Praha: Vesmír.
Feyerabend, Paul. 2001. Rozprava proti metodě. Praha: Aurora.
Feyerabend, Paul. 2004. Věda jako umění. Rychnov nad Kněžnou: Ježek.
Sekundární literatura
Blecha, Ivan et al. 2002. Filosofický slovník. 2. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.
Fajkus, Břetislav. 2005. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia.
Rosenberg, Alex. 2005. Philosophy of Science: A Contemporary Introduction. 2. vydání. New York: Routledge.
Preston, John. 2012. Paul Feyerabend. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/feyerabend/ (datum přístupu 6. června 2013).
Autor hesla
Otakar Bureš (2014)
Garant hesla
Lukáš Zámečník
Jak citovat heslo „Paul Karl Feyerabend“
Bureš, Otakar. 2014. „Paul Karl Feyerabend.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
