Elipsa
Elipsa nebo též výpustka je pojem, kterým se v češtině označuje několik různých jevů. Nejfrekventovanější je vyložení pojmu elipsy jako celé věty, z níž byla některá z jejích částí vypuštěna. Také se tímto pojmem označují prázdná místa ve větě, ze které byl jeden nebo více jejích větných členů vypuštěn. Pod pojem elipsa spadá také označení procesu vypouštění výrazů z dané věty. Důvodem k užití elipsy bývá snaha neopakovat se nebo neříkat zbytečně to, co lze vyvodit z kontextu.
Obecná charakteristika pojmu
Elipsa (výpustka) je tedy (1) výpověď nebo část výpovědi, z níž byla určitá část vypuštěna, (2) vypuštěná část výpovědi, (3) proces vypouštění určité informace. Bývá klasifikována různě a v některých publikacích je dělena pouze podle slovních druhů, které mohou být elidovány. Nejčastější je podle Marie Mikulové (2011, 2) dělení elipsy na elipsu systémovou a textovou.
To, že pro kategorii elipsy neexistuje jednotná klasifikace, poukazuje na problematičnost tohoto pojmu. V rámci příbuzných jazyků nejsme jediným národem, který se s touto problematikou potýká, jak dokazuje například Zdeňka Vychodilová (2011), která se ve své práci zabývá kategorií elipsy v ruštině.
Následující kapitoly představují v průřezu (chronologicky řazeném) různá pojetí tohoto pojmu. Každá kapitola nese jméno autora dané klasifikace, název díla, v němž je o dané problematice pojednáváno, a stručně popisuje pojetí a dělení elipsy.
Různá pojetí pojmu elipsy
Klasifikace podle Mluvnice spisovné češtiny (Trávníček 1951)
František Trávníček ve své publikaci hovoří spíše o výpustce než o elipse, ale v souladu s naší definicí rozumí pod tímto pojmem vynechávání, vypouštění větných částí. K vypouštění větných částí dochází podle něj ve snaze po úspoře výrazových prostředků. Větu, která má nevyjádřenou část, nazývá větou kusou (Trávníček 1951, 857). Dále autor stanovuje dvě podmínky, při kterých se nevyjadřují větné části, a to pokud by se měly opakovat v téže obsahové platnosti, nebo pokud se snadno rozumějí ze souvislosti nebo ze zbytku věty,
tzn. jsou snadno domyslitelné. Podle těchto podmínek také elipsu rozděluje na (a) elipsu při opakování, (b) elipsu u snadno domyslitelných částí.
Elipsa při opakování
V případě této elipsy se nevyjadřují obsahově větné části vyjádřené týmž tvarem nebo jiným v předešlé větě. Například Co dělá bratr? Je doma. (namísto Bratr je doma). V rámci této kategorie Trávníček rozebírá vynechávání různých slovních druhů (zvratných zájmen, spojek, sponových a opisných sloves, infinitivu). V případě, že mají dvě věty s různým podmětem
a s ještě jednou různou částí společný přísudek, se přísudek podle Trávníčka nevyjadřuje a tím vzniká tzv. věta stažená, například Bohatství plodí závist a chudoba nenávist (Trávníček 1951, 859).
Elipsa u snadno domyslitelných částí
I v rámci této kategorie Trávníček popisuje různé slovní druhy, nejčastěji uvádí příklady z kategorie sloves a upozorňuje, že některé z uváděných příkladů jsou ustáleny do té míry, že si nejsme plně vědomi neúplnosti výrazu nebo že si ani nejsme jisti, co je vyjádřeno, například Já to neudělal (namísto Já jsem to neudělal) (Trávníček 1951, 862).
Klasifikace podle Základů české skladby (Kopečný 1958)
František Kopečný chápe elipsu jako vynechání slova nebo věty, jež bychom mohli nebo měli očekávat podle daných větných nebo vyšších konstrukčních schémat (Kopečný 1958, 63). Hlavní příčinu elipsy vidí ve snaze neopakovat se (využít maximálně kontextu) a ve snaze vyjádřit se stručně (využít maximálně situace), dále také vysvětluje, že sama aktuální stavba větná umožňuje elipsu tím, že se opírá o větná substantiva, například Čekala jsem na Mařenku s kolečkama (tj. na Mařenku, že přiveze kolečka). Další z příčin elipsy jsou podle Kopečného situace, kdy je mluvčí v afektu nebo prožívá silné emoce (Kopečný 1958, 63–64).
Kopečný dělí elipsu na dvě kategorie, a to na kontextovou a situační.
Kontextová elipsa
Kontextová elipsa podle Kopečného vzniká, vynecháme-li slova, která jsou z kontextu jasně vyrozumitelná. Elipsa tedy vzniká, aby se předešlo redundantnímu užívání těchto slov (aby se zbytečně neopakovala). Jako příklad uvádí větu brání se a myslím, že právem (namísto brání se a myslím, že se brání právem). Tento typ výpovědi ovšem podle Kopečného většinou za elipsu nebývá považován a vynechaná slova jsou „subjektivní substitucí jazykových teoretiků“ (Kopečný 1958, 63).
Situační elipsa
Situační elipsu nazývá Kopečný také elipsou skutečnou. V případě takovéto elipsy dochází
k vynechávání „tranzitivních“ členů, daných většinou situací, a dochází zejména
k vynechávání významového slovesa, např. Copak vy ve městě? (namísto Copak vy děláte ve městě? ) (Kopečný 1958, 64).
Dále člení Kopečný elipsu podle slovního druhu, který je vypouštěn, na: vynechání (někdy
i tranzitivního) slovesa, například sedláci dělníkům obilí, vynechání kontextem (nebo situací) daného substantiva, například od tety jsou lepší (v daném kontextu se hovoří o šatech)
a vynechání hodnotícího adjektiva přísudkového, například Ta, pane, je! (Kopečný 1958, 65).
Klasifikace podle Gramatické syntaxe v textu (Hausenblas 1959)
Karel Hausenblas klasifikuje elipsu na základě podmiňujícího faktoru na elipsu textovou
a situační, na základě ustálenosti na ustálenou a příležitostnou, na základě směru vztahu elipsy na kataforickou a anaforickou a na základě rozsahu na elipsu jednoho členu a více než jednoho členu (Mikulová 2011, 49).
Klasifikace podle Nauky o českém jazyku (Šmilauer 1972)
Vladimír Šmilauer elipsu chápe jako nevyjadřování slov a vět očekávaných podle daného větného schématu (Šmilauer 1972, 298). Také píše o různých stupních elipsy, z nichž některé se v jazyce ustálily tak, že jejich eliptičnost ani necítíme a jenom jí vykládáme vznik celého typu, jiné elipsy jsou nápadné a někdy i nevhodné (způsobují nejasnost). Šmilauer dále varuje před obtížným rozlišováním mezi větami eliptickými a větami s přísudkem jmenným. Dále uvádí příklady elipsy, které třídí do pěti kategorií na: elipsu u predikačních dvojic, determinačních dvojic, koordinace, větných elips a tzv. elipsu nevhodnou, která způsobuje nejasnost, například Kůň, který měl náhubek, přirazil jí hlavu na zeď, takže upadla (Šmilauer 1972, 298).
Klasifikace podle Mluvnice češtiny (Daneš a Grepl 1987)
František Daneš a Miroslav Grepl v Mluvnici češtiny (1987) rozlišují dva základní typy elipsy: (a) elipsu ve větách s koordinací, (b) elipsu textovou.
Elipsa ve větách s koordinací
Koordinační skupina může vznikat stažením dvou vět, dochází při tom k vypuštění těch členů, které se v obou větách opakují. Podle Mluvnice však na rozdíl od jiných elips nevzniká „prázdné místo“ ve výsledné větě (Daneš a Grepl 1987, 411). Při vypouštění hraje různou roli význam lexikálních jednotek, větná funkce, forma vztahu k dominovanému a dominujícímu členu, funkce v aktuálním členění, postavení ve struktuře věty a složitost struktur spojovaných frází. V mluvnici je dále uvedeno, že elipsa není tak snadno rozlišitelná a definovatelná: „Ukazuje se však, že pravidla pro vypouštění jsou velmi složitá a v žádném případě ne tak striktní, aby se vypouštělo jen to, co je naprosto a ve všech směrech stejné v obou větách“ (Daneš a Grepl 1987, 411).
V rámci elipsy ve větách s koordinací jsou v mluvnici vyděleny kategorie elipsy členů dominovaných, elipsy členů dominujících a složité elipsy, které se vyskytují v případě většího množství koordinačních skupin.
Elipsa textová
Textová elipsa je v mluvnici definována jako specifický způsob realizace syntaktické struktury, totiž jako neobsazení pozice, u níž by se předpokládalo, že bude obsazena (Daneš a Grepl 1987, 663). Textová elipsa má podle mluvnice pět charakteristických rysů, a to:
- neobsazení pozice, u které by se na základě syntaktického systému předpokládalo, že bude obsazena;
- z hlediska aktuálního členění jde o vypuštění známé informace;
- na základě kontextu nebo konsituace lze neobsazenou konstrukci lexikálně nebo alespoň kategoriálně obsadit, aniž se změní výrazová stránka konstrukce;
- úplná i eliptická konstrukce musejí být sémanticky rovnocenné;
- úplná i eliptická konstrukce musejí být v souladu s jazykovou normou.
Pro klasifikaci elipsy jsou v mluvnici užívána syntaktická kritéria, v rámci kterých může být syntaktickým členem i věta. Díky těmto kritériím se vyděluje několik typů elips, a to jako části syntaktického členu, dominujícího syntaktického členu, dominovaného obligatorního syntaktického členu, dominovaného potenciálního syntaktického členu (Daneš a Grepl
1987, 664).
Klasifikace podle Skladby češtiny (Grepl a Karlík 1998)
V knize Skladba češtiny hovoří autoři o zaklíněnosti výpovědi, která se projevuje vynecháváním toho, co je dáno v situaci (včetně řečového kontextu), a co ze situace může příjemce vydedukovat (Grepl a Karlík 1998, 390).
Následuje dělení podle slovních druhů, které mohou být vypouštěny: vynechávání slovesného predikátu (samého základu věty), vynechání být v slovesně-jmenných predikátech, vynechávání komponentů složených tvarů slovesných, vynechání infinitivu jakožto součásti složeného přísudku, vynechávání přísudkového adjektiva, vynechávání podmětu, vynechávání předmětu, vynechávání výrazů v adverbiálních pozicících, vynechávání substantiva ve spojení s adjektivem.
Podobně jako jiní i Grepl s Karlíkem dále uvádějí, že některé typy vynechávání výrazů už ani jako elipsy necítíme, například spojení český jazyk a literatura nebo český a německý jazyk (Grepl a Karlík 1998, 392).
Bibliografie
- Bělič, Jaromír et al. 1988. Pravidla českého pravopisu: školní vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
- Daneš, František a Miroslav Grepl. 1987. Mluvnice češtiny. Praha: Academia.
- Grepl, Miroslav et al. 1995. Příruční mluvnice češtiny. Praha: Lidové noviny.
- Grepl, Miroslav a Petr Karlík. 1998. Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.
- Kopečný, František. 1958. Základy české skladby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
- Mikulová, Marie. 2011. Významové reprezentace elipsy. Praha: Ústav formální a aplikované lingvistiky.
- Šmilauer, Vladimír. 1957. Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.
- Šmilauer, Vladimír. 1969. Novočeská skladba. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
- Šmilauer, Vladimír. 1982. Nauka o českém jazyku. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
- Trávníček, František. 1951. Mluvnice spisovné češtiny. Praha: Slovanské nakladatelství.
- Vychodilová, Zdeňka. 2011. Výrazová úspornost v syntaxi současné ruštiny. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
Autorka hesla
Alena Zaoralová (2014)
Garant hesla
Petra Martinková
Jak citovat heslo „Elipsa“
Zaoralová, Alena. 2014. „Elipsa.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Elipsa
