Denotace (lexikologie)

Denotace je vztah mezi jazykovým výrazem, lexémem, a celou třídou mimojazykových objektů (či jedním objektem z této třídy), tedy osob, věcí, míst, vlastností, procesů a činností. Tato třída objektů, ke které se výraz vztahuje, je pak označována termínem denotát. Např. lexém pes označuje druh zvířete či blíže nespecifikovaného jednotlivce v této třídě. Denotace je tedy v tomto případě vztah mezi lexémem pes a denotátem psa (jako specifickým druhem zvířete či jednotlivcem z této třídy).

Obecná charakteristika

Denotace a reference

Denotace bývá vymezována na základě vztahu k referenci a bez srovnávání těchto dvou termínů je obtížné správně definovat jejich podstatu. Rozlišovat mezi denotací a referencí začal jako první John Lyons ve své knize Semantics (1977, 174–175) ve snaze popsat vztah mezi jazykem a mimojazykovou realitou, přičemž v zásadě vyšel z opozice věty a výpovědi. Denotace lexému, jak byla definována výše, podle něj náleží rovině abstraktní, větě, a je nezávislá na konkrétních okolnostech výpovědi. Reference naopak náleží do roviny konkrétní výpovědi a jedná se o vztah mezi výrazem a tím, co tento výraz zastupuje za určitých okolností jeho vyslovení, tedy referentem. Referent je konkrétní denotát v textu či projevu (Filipec a Čermák 1985, 242). Reference tedy podle Lyonse nemá schopnost vztáhnout jednotlivé lexémy k mimojazykovým objektům. Srovnáme-li výraz či lexém kráva ve vztahu denotace k denotátu krávy s výrazy jako např. ta kráva, moje kráva či tamty tři krávy, jedná se v tomto případě o vztah reference ke konkrétním jednotlivcům jakožto referentům. Vztah reference je tedy zcela závislý na výpovědi. Z toho také podle Lyonse (1977, 176) plyne, že reference není nikdy aplikovatelná na lexémy, týká se pouze víceslovných výrazů. Zatímco tedy denotace je vlastností lexémů, stabilním stavem v jazykovém systému a je nezávislá na jakémkoli užití slova, reference je mluvčím prováděný lingvistický akt výběru mimojazykového objektu, referentu, a jeho následná identifikace pro příjemce (viz Lyons 1977, 177; Searle 1969, 180–181; Saeed 2003, 24).

Kategorizace mimojazykové reality, teorie prototypů

Nutnost vzájemně rozlišovat pojmy denotace a reference se také odráží v původně čistě psychologické teorii prototypů (angl. Prototype Theory či Prototype Semantics, viz Lipka 2002), podle níž je naše zkušenost se světem interpretována a dále klasifikována do tříd, denotátů, prostřednictvím slovní zásoby každého přirozeného jazyka. Při kategorizaci či klasifikaci mimojazykové reality se tedy zabýváme celými třídami či skupinami mimojazykových objektů, denotáty, a nikoli jednotlivými referenty.

Je nasnadě, že kategorizace mimojazykové reality je pro každý jazyk specifická a lexémy jednoho jazyka neodpovídají jedna ku jedné lexémům druhého jazyka. Např. angličtina má odlišnou kategorii slug (slimák) a snail (hlemýžď), kdežto němčina spojuje oba denotáty do jedné kategorie Schnecke (slimák či hlemýžď). V němčině tedy přítomnost či absence ulity nehraje při kategorizaci roli, zatímco v angličtině ano, a denotace těchto výrazů není identická (Lipka 2002, 63). Dvě lexikální jednotky jednoho jazyka, zde angličtiny, tedy mohou konvergovat do jedné lexikální jednotky jazyka druhého, němčiny. Tato situace je označována termínem konvergence. Z pohledu německého mluvčího se naopak jedná vzhledem k angličtině o divergenci, a chce-li tento mluvčí vyjádřit jeden výraz svého jazyka v angličtině, musí si vybrat mezi dvěma anglickými výrazy (viz Lipka 2002, 63).

I v rámci jednoho jazyka můžeme konkrétní referent označit různými výrazy. Volba výrazů s různými významy je závislá na mluvčím a jeho komunikačním záměru. Např. jeden referent můžeme podle konkrétní situace a záměru mluvčího označit výrazem student, stejně tak začátečník či uchazeč, ale také syn či manželka (Lipka 2002, 65).

Jazykově specifickou kategorizací tedy strukturujeme mimojazykovou realitu a vytváříme prototypické kategorie, do nichž pak objekty zařazujeme. Pojem prototypická kategorie a prototyp mají svůj původ v psychologii a do lingvistiky je převzal např. Geoffrey N. Leech či Charles J. Fillmore (viz Leech 1981, 120–121, Fillmore 1978, 153).

Denotace a význam, konotace

Jak je patrné z výše uvedeného případu výrazu student, význam jazykových znaků a jejich užití k označení mimojazykových objektů či vztahů v konkrétní situaci je nutné rozlišovat. Na tuto skutečnost poukazuje Filipec, který zdůrazňuje, že při označení se jedná o funkci označovací, denotaci, a při významu o funkci významovou (význam lexému je dán vztahem k významům jiných lexémů), přičemž významová funkce je předpokladem realizace funkce denotační (Čermák a Filipec 1985, 92). To potvrzuje i Lyons svým tvrzením, že denotace a význam jsou dva rovnocenné vztahy, které na sobě navzájem závisí (Lyons 1977, 210).

Význam (sémém) definujeme pomocí významových prvků (sémů), které náleží dvěma základním složkám: nocionální a pragmatické (Čermák a Filipec 1985, 66) a podle převahy jedné či druhé složky můžeme rozlišovat význam nocionální (denotativní, pojmový, konceptuální) a význam pragmatický (konotativní, popř. asociativní) (1985, 76).

Nocionální a pragmatická složka významu

Nocionální složka významu je základem denotace a tvoří ji sémy nocionální. Význam každé lexikální jednotky může být složen z různého počtu sémů, minimálně jednoho, většinou jsou však alespoň dva, a to sém generický a sém diferenční, specifikační, přičemž diferenčních sémů může být větší počet. Např. u výrazu židle lze identifikovat generické sémy: ‚fyzikální předmět‘, ‚neživý‘, ‚výrobek‘, ‚nábytek‘ a sémy diferenční: ‚k sezení‘, ‚na nohách‘, ‚pro jednu osobu‘, ‚s opěradlem zad‘. Tyto diferenční sémy umožňují odlišit výraz židle např. od křesla či lavice, které mají stejné generické sémy jako židle (1985, 66–67).

Pragmatické rysy významu jsou podstatou konotace a jsou reprezentovány sémy pragmatickými. Mezi tyto rysy patří např. expresivita, postojové a citově hodnotící příznaky apod. Konotace jsou doplňkem nocionálního významu a v užším pojetí lze pragmatickou rovinu chápat jako doplňkovou podrovinu roviny sémantické, významové (Čermák a Filipec 1985, 69). Pragmatická složka tedy nemusí být přítomná u všech lexémů. Např. u slov měsíc a luna je denotativní význam totožný: nebeské těleso, přirozená družice Země. Jejich nocionální sémy jsou tedy shodné. U slova měsíc je pragmatický sém nulový, není přítomen, kdežto v případě slova luna je přítomen v podobě estetického a stylového příznaku, jedná se o poetismus (viz Jílek, 39–40).

Denotace v českém kontextu

V české odborné literatuře je „čisté“ denotaci (a potažmo referenci) věnováno minimum prostoru (Čermák a Filipec 1985 ji sice zahrnují mezi hlavní pojmy lexikologie, ale podrobně se jí nevěnují). Z tohoto důvodu bylo o denotaci pojednáváno především z pohledu anglosaské odborné literatury (Lipka 2002, Lyons 1977, Saeed 2003 aj.). V českém kontextu je spíše ojedinělá práce Zdeňka Hlavsy Denotace objektu a její prostředky v současné češtině (1975). Již z názvu je ale patrné, že Hlavsovo pojetí denotace je odlišné od Lyonsova i Čermákova a Filipcova. Hlavsa nejprve vymezuje termín ‚pojmenování‘ jakožto „elementy charakterizované vztahem k nazvanému objektu“ a zároveň jako „jazykový pól relace mezi prvkem jazyka a prvkem reality mimojazykové (resp. obrazu reality v našem vědomí)“ (Hlavsa 1975, 9). Pojmenování tedy chápe jednak jako vztah, jednak jako minimální onomatologickou jednotku a definuje dva druhy pojmenování: designace a denotace (1975, 11). Pod pojmem designace rozumí Hlavsa takový pojmenovací vztah k objektu, „v němž je lexikálně systémová jednotka (substantivní znak) vztahována (skrze svůj význam) k celým universům objektů vyhovujících jejím významům (svazkům významových příznaků“ (1975, 11). Denotaci pak definuje jako vztah, „v němž je zmíněná jednotka vztažena k objektu, o kterém mluvčí vypovídá“, a dále uvádí, že tento vztah „vzniká v každé konkrétní promluvě při aktuálním užití designátoru“ (1975, 11). Denotace u Hlavsy tedy zhruba odpovídá tomu, co by Lyons či Čermák s Filipcem nazvali referencí a Hlavsova designace je Lyonsovou a spol. denotací.

Bibliografie

• Čermák, František a Josef Filipec. 1985. Česká lexikologie. Praha: Academia.
• Fillmore, Charles J. 1978. „On the Organisation of Semantic Information in the Lexicon.“ In Papers from the Parasession on the Lexicon, eds. Donka Farkas et al., 148–73. Chicago: Chicago Linguistic Society.
• Jílek, Viktor. 2005. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
• Leech, Geoffrey N. 1981. Semantics: The Study of Meaning. Harmondsworth: Penguin.
• Lyons, John. 1977. Semantics. 2 sv., Cambridge: Cambridge University Press.
• Saeed, John I. 2003. Semantics. Malden, Mass: Blackwell.
• Searle, John R. 1969. Speech Acts: An Essay in the Philosophy of Language. Cambridge: Cambridge University Press.

Autorka hesla

Jana Miřátská (2013)

Garant hesla

Kateřina Prokopová

Jak citovat heslo „Denotace (lexikologie)“

Miřátská, Jana. 2013. „Denotace (lexikologie).“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Denotace_%28lexikologie%29