Indukce

Z Encyklopedie lingvistiky
Přejít na: navigace, hledání

Indukce (z lat. inductio = uvádění, vyvozování – Ciceronův překlad řec. pojmu epagogé) je logická metoda zobecňování, spočívající ve vyvozování obecných závěrů ze singulárních výroků. Indukce může být popsána takto: má-li předmět P1 určitou vlastnost V1 a předmět P2 má taktéž vlastnost V1, pak induktivním závěrem našich úvah je, že jakýkoli n-tý předmět Pn má vlastnost V1. Pokud bychom toto aplikovali na konkrétní příklad, pak potkáme-li dvě labutě, které mají bílé peří, pak induktivně vyvodíme, že všechny ostatní labutě mají také bílé peří. Indukce může být ve tvaru buďto úplném, nebo neúplném, a to na základě vyčerpání nebo nevyčerpání veškerých možností v rámci singulárních výroků.


Obsah

Úplná indukce

Úplná indukce je taková, při které premisy zahrnují všechny jednotlivé případy z množiny a při níž je pak závěr jistý ( Filosofický slovník 1995). Ve výše uvedeném příkladu s labutěmi by se jednalo o úplnou indukci, pokud bychom vycházeli z pozorování všech existujících labutí na světě a až následně vyvozovali obecný závěr. V moderních přírodních a společenských vědách není úplná indukce příliš častá. Její užití je většinou omezeno na aplikaci v rámci uzavřených matematických systémů ( matematická indukce).

Neúplná indukce

V případě neúplné indukce obsahují premisy jen některé jednotlivé případy z celkové množiny a závěr je tedy pouze pravděpodobný ( Filosofický slovník 1995). V případě labutí tedy můžeme po pozorování dostatečného počtu labutí s bílým peřím rozšířit naše poznání labutí z výběrového vzorku na zbytek populace, tedy že všechny labutě mají bílé peří. Nevýhoda neúplné dedukce spočívá v tom, že vždy existuje pravděpodobnost, že se někde mimo výběrový vzorek vyskytuje labuť, která má černé peří a která tak popírá výchozí hypotézu (Popper 1997).

Typy indukce (dělení dle wikipedia.org)

Zobecnění

Zobecnění v indukci spočívá v rozšíření poznatků získaných z výběrového vzorku na celou populaci. Pokud se tedy vyskytuje určitá vlastnost P v určité části Q ve výběrovém vzorku, pak se vlastnost P vyskytuje v poměrné části Q také v celé populaci. Uveďme si konkrétní příklad: V nádobě, do které nevidíme, je 20 míčků černé a bílé barvy. Náhodným výběrem vytáhneme 4 míčky, z nichž 3 budou černé a 1 bílý. Zobecníme-li naše pozorování, pak řekneme, že v nádobě je 15 černých míčků a 5 bílých. Do jaké míry jsou pozorování výběrového vzorku zobecnitelná na celkovou populaci, záleží na několika faktorech: (1) na velikosti výběrového vzorku, (2) na velikosti populace, (3) na tom, do jaké míry odpovídá rozložení vzorku populaci.

Statistický sylogismus

Statistický sylogismus aplikuje zobecněné závěry na individuum.
Příklad: Určitá část Q v populaci P má vlastnost A. Individuum X je součástí populace P. Z toho plyne, že existuje určitá pravděpodobnost odpovídající poměru v části Q, že individuum X má vlastnost A.

Jednoduchá indukce

Jednoduchá indukce je kombinací zobecnění a statistického sylogismu a vytváří závěry o individuu na základě pozorování výběrového vzorku.
Příklad: Určitá část Q výběrového vzorku populace P má vlastnost A. Individuum I je členem populace P, ale není zahrnut ve výběrovém vzorku. Existuje tedy určitá pravděpodobnost, že I má vlastnost A odpovídající poměru Q.

Argument z analogie

Argument z analogie zahrnuje dva a více předmětů, které mají společné vlastnosti, a na tomto základě vyvozuje, že získá-li jeden předmět nějakou vlastnost, pak ji získá zároveň i předmět druhý.
Příklad: Předměty P a Q jsou stejné v ohledu na vlastnosti a, b, c. U předmětu P byla pozorována nová vlastnost x. Z toho plyne, že předmět Q má pravděpodobně také vlastnost x.

Kauzální inference

Kauzální inference vytváří závěry o kauzálním spojení určitých jevů na základě podmínek výskytu účinku. Na základě vzájemné korelace můžeme rozpoznat existenci kauzálního spojení mezi jednotlivými jevy, ne už však druh tohoto kauzálního spojení.

Předpověď

V rámci předpovědí rozšiřujeme naše dosavadní závěry na budoucnost.
Příklad: Část Q pozorované skupiny G měla vlastnost A. Z toho plyne, že existuje pravděpodobnost, že členové skupiny G budou mít při příštím pozorování vlastnost A, a to poměrně v části Q.

Kritika indukce

Problém metody indukce byl formulován skotským filozofem Davidem Humem v jeho díle Pojednání o lidské přirozenosti. Týká se otázky justifikace induktivní metody jako nástroje pro vyvozování korektních závěrů a predikcí. Problematickému užívání metody indukce v praxi je třeba věnovat pozornost právě proto, že induktivní způsob uvažování je pro dnešní vědu zcela klíčový. A nejen pro vědu. Na základě induktivní metody řešíme většinu situací, do kterých se v běžném životě dostáváme, je tedy důležitá i pro náš „common sense“.
Naskýtá se tedy otázka, jako tyto principy induktivní metody justifikovat. Nemohou být totiž dokázány deduktivně, jelikož se jedná o nahodilé jevy a deduktivně jsou dokazatelné pouze nutné pravdy. Ani induktivně, na základě její prospěšnosti v minulosti, však nelze říci, že je tato metoda správná (Hume 1738).
Vedle Huma byl velkým kritikem metody indukce také Karl Raimund Popper.

Bibliografie

  • Kolektiv autorů. 1995. Filosofický slovník. Olomouc: FIN.
  • Hume, David. 1738. A Treatise of Human Nature. Stockbridge: Hard Press.
  • Center for the Study of Language and Information. 2014 „The Problem of Induction.“ Stanford Ecyclopedia of Philosoph y. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/. (Datum přístupu 3.3.2014).
  • Wikipedia. 2014. „Inductive Reasoning“. Wikipedia: The Free Encyclopedia. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Inductive_reasoning . (Datum přístupu 3.3.2014)
  • Popper, Karl. 1997. Logika vědeckého bádání. Praha: Oikoymenh.



Autor hesla


Roman Zavadil (2014)


Garant hesla


Lukáš Zámečník


Jak citovat heslo „Indukce“


Zavadil, Roman. 2014. „Indukce.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Nástroje